Kromě etiky individuální, interpersonální a sociální se biblické mudrosloví v posledku soustřeďuje také na etiku náboženskou sui generis. Tedy na promýšlení otázky, jak se člověk může či má vztahovat k Bohu.
Hned na počátku je třeba zdůraznit, že ani sama moudrost, po níž má v sapienciální optice každý toužit jako po metě z nejvyšších, nepředstavuje kouzelný proutek, kterým by si člověk mohl ochočit Boha. „Veškeré dílo Boží, dílo, které se pod sluncem koná, není člověk schopen postihnout; ať se při tom hledání pachtí sebevíc, všechno nepostihne. Ani moudrý, řekne‑li, že zná to či ono, není schopen všechno postihnout“, připomíná Kazatel (Kaz 8,17). Kniha Jób mu pak přisvědčí ústy Elíhúovými: „Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích … Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu; avšak Všemocného nenajdeme“ (Jb 37,20nn). Komu uniká úběžník celku, ten se snadno může minout i s na chvíli osvětlenými souvislostmi. Kdo ze skutečnosti zakusí jen pár jednomu lidskému životu vymezených chvil, stěží bude s to odvysvětlit všechno, co ji utváří. Pokusí‑li se o to, riskuje sebeklam, byť v rouchu sebezbožnějším. A „kde mnoho snů, tam samá pomíjivost, samá prázdná slova“ (Kaz 5,6a).
Pokud nelze Hospodina domestikovat ani jím darovanou moudrostí, zůstává pro nás Bohem nevyzpytatelně divokým či dokonce záludným? Zkrátka „luxusem, který si nemůžu dovolit,“ jak na jeho adresu poznamenává Woody Allen v jedné ze svých jízlivějších komedií?
Biblické mudrosloví nabízí jiné řešení. Elíhú zakončil svou promluvu ke spravedlivému trpícímu slovy: „Ať se ho (tj. Boha) lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce“ (Jb 37,24; srov. Př 3,7). Zjednodušovat tuto radu jen na karafiátovsky vztyčený ukazovák by však byl slabý odvar z toho, co chce „bázeň Boží“ (heb. jir’at ’adonaj) v biblické tradici vyjadřovat. Nejde totiž o žádný poraženecký respekt ze silnějšího, který svou převahou člověka vždy nakonec udeptá. Ani o komplex méněcennosti z tajemně posvátného. A už vůbec ne o strach otrocké dušičky z výprasku od pána, který by jí vsugerovali samozvaní rozhodčí hry na kostelní myši.
Naopak: „bázeň Boží“ je tu pokaždé, když je lidství zasaženo božím nasazením pro člověka a když je – paradoxně – od jakékoli „předposlední“ bázně osvobozeno (srov. Př 29,25). Ve Starém i v Novém zákoně je proto jakousi definicí a zároveň také synonymem té nejautentičtější zbožnosti. Neboť právě jir’at ’adonaj zapojuje ve vztahu k Bohu celou lidskou bytost. Alarmuje ji k pohotovosti, k akci, k činu: „Kdo se bojí Hospodina, chodí přímo“ (Př 14,2). A v neposlední řadě také směruje k důvěře, že takovéto chození je vlastně bytostným spolujitím, k důvěře, že Bůh a já můžeme mít společnou cestu: „Člověk uvažuje v srdci o své cestě a jeho kroky řídí Hospodin“ (Př 16,9). Proto i Kohelet, zásadně pochybující o možnostech lidského poznání, se osmělí dosvědčit: „Já vím, že dobře bude těm, kdo se bojí Boha, těm, kdo se bojí jeho tváře“ (Kaz 8,12).