Nemineme cíl, když konstatujeme, že Alberto Manguel je v českém prostředí přímo předurčen k oblibě. Knihy tohoto v Argentině narozeného kanadského autora totiž spojují motivy, které jsou v našem intelektuální prostředí v současnosti poměrně populární. Ať už je to autorova vazba na ikonu mystického realismu Jorge Luis Borgese (kterého tak masivně a úspěšně propagoval bývalý děkan Filosofické fakulty UK František Vrhel), jeho zájem o Franze Kafku, nebo určitá příbuznost s metatextovou hrou Umberta Eca.
Manguel ve svých knihách dovedně spojuje ingredience, které v souhře tvoří přitažlivý a zároveň zábavný a přístupný celek. Navzdory tomu, že jedním z průvodních znaků je demonstrace autorova obdivuhodného kulturního rozhledu, Manguel své čtenáře nedusí ani neponižuje svou erudicí. Místo dojmu, že jsme se stali rukojmími spisovatelovy exhibice, jsme jako čtenáři spíše polichoceni tím, že jsme přizváni coby spiklenci a spolunositelé pokladu světové vzdělanosti. Takto získáni Manguelovým přátelským a osobním tónem jsme následně uvedeni do intimního prostoru pomyslné pracovny, ve které nám autor předkládá své úvahy. Není to samozřejmě v pravém slova smyslu rozhovor. Od nás se toho mnoho neočekává. Nejsou nám kladeny otázky, nejsme intelektuálně zneklidňováni nebo atakováni. Místo toho nás čeká „pouze“ velice vkusné a bohaté občerstvení, nabízené tímto milým hostitelem.
Manguelova esejistická metoda má poměrně jasné kontury. Východiskem kapitoly, která by téměř ve všech případech mohla stát jako samostatný text, bývá centrální myšlenka ilustrovaná na jednom konkrétním díle. V případě Čtení obrazů se jedná o promýšlení různých funkcí a významových rovin obrazu, v Dějinách čtení se jednotlivé kapitoly soustředí na rozmanité podoby čtenářské zkušenosti. Z tohoto těžiště pak Manguel kreslí linie širších kulturních souvislostí a sahá k dalším a dalším knihám a obrazům jako k podpůrnému materiálu. Výsledný dojem je velmi přesvědčivý.
Autorův přístup není nepodobný procesu vyhledávání v katalogu knihovny podle klíčových slov. Nebo, méně poeticky řečeno, internetovému vyhledávání. Ostatně, i v tom je díl aktuální přitažlivosti Manguelových knih. Jejich čtení připomíná narůstající asociativní řetězec, který dobře zná každý uživatel Wikipedie. To pochopitelně přináší i některé otázky či pochybnosti. Konkordanční síť, kterou Manguel splétá, má nestejnou hustotu. Někde je patrné, že se za tou kterou citací nachází také rozlehlá pevná půda autorovi důvěrně známého textu nebo tématu, jindy odkaz na konkrétní dílo či spisovatele zůstává „viset ve vzduchu“, jako by byl k celku textu připojen jen háčkem klíčového slova. To nutně nemusíme vnímat jako nedostatek. Díky této nestejné hustotě nám Manguelovy knihy mohou sloužit jako určitý model osobní vzdělanosti, která má přeci také svá těžiště i mělčiny. Modelu Manguelovy vzdělanosti rozhodně nelze upřít velký rozsah a také potřebnou soudržnost.
Bylo by nedorozuměním domnívat se, že knihy Alberta Manguela přinášejí nějaký zásadní nový vhled, nebo snad mohou sloužit jako ucelení průvodci uměním a literaturou. To ostatně evidentně není ani autorskou ambicí. Dějiny čtení i Čtení obrazů spíše stojí v linii pokusů o rekonstrukci nebo novou formulaci pozapomenutého kánonu vzdělanosti. To, co v nich čtenář nalezne, je především kultivovaná a příjemná myšlenková hra, která může motivovat k další četbě a zájmu o umění. A to rozhodně není málo.
Alberto Manguel – Dějiny Čtení, Host, 2012. ISBN 978-80-7294-714-0. Alberto Manguel – Čtení obrazů. O čem přemýšlíme, když se díváme na umění?, Host, 2008. ISBN 978-80-7294-274-9