Text: Lukáš 6,43–46 Čtení: Jeremiáš 24,1–7 a Lukáš 3,7–9
Lk 6,43–46
Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.
Příklady ze života a zvláště pak z přírody mají jedno velké úskalí: jasnost a neprůstřelnost. Na tom, že dobrý a zdravý strom obyčejně nerodí špatné, zkažené, nemocné ovoce, kdežto od nějaké napůl ztrouchnivělé souchotiny lze sotva čekat výstavní plody, se shodneme bez větších problémů. A zrovna tak je jasné, že (navzdor všem genovým manipulacím) z trní fíky nesklidíš.
Co na tom jak facka jasném příkladu ale Ježíš odkrývá? Předvádí na něm, jak to funguje mezi srdcem a ústy: Čím srdce přetéká, čím překypuje, co se v něm uvaří, to leze z našich úst.A tady už musíme začít protestovat: Copak neumíme se svou řečí promyšleně manipulovat? Copak neříkáme „mluviti stříbro, mlčeti zlato“ (pokud náhodou neprobíhá nějaké mistrovství)? Copak nejsme mistři v tom, že slova jako med mažeme kolem cizích úst, a přitom nám nejde o to druhému život osladit, ale právě naopak? Copak jsme se už dávno nenaučili mluvit tak, abychom za fasádou slov ukryli své postranní záměry, své podlosti, ale také své touhy, bolesti, ba dokonce i radosti a naděje? Copak nežijeme ve společnosti, kde slova často vypovídají o něčem zcela jiném, než po čem touží a za čím směřuje naše srdce?
A přece Ježíš trvá na tom, že čím srdce přetéká, to mluví naše ústa. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vynáší (a ústy pronáší) dobré, kdežto zlý člověk ze zlého pokladu svého srdce, vynáší a pronáší zlé.
Především tady řeší, jak vypadá řeč jeho učedníků. Řeč těch, kdo doufají v jeho blízkost, kdo ctí jeho autoritu, kdo stojí o jeho blízkost, a jeho dary, kdo mu říkají „Pane, Pane“. Je to řeč modlitby, prosby a je to řeč ve společenství církve. Mezi bratry. Ježíš si ovšem o svých bratrech a sestrách nedělá iluze. Ví, že dokážou/dokážeme svého bratra či sestru elegantně znemožnit. Ví, že právě v církvi, ve sboru, lze uslyšet slova, která na první poslech znějí zbožně, spravedlivě, a přitom je to jen falešné mazání medu kolem úst. Jedno takové mazání ocitoval těsně předtím, než uvedl příklad o stromech a ovoci: Bratře, dovol, abych ti vyjmul nečistotu z tvého oka.Bratru, který tohle říká, a přitom přehlíží trám ve svém oku, neříká Ježíš laskavým „bratře“, ale nekompromisním „Pokrytče!“– a přidává příklad se stromy a ovocem: Dobrý a zdravý strom nerodí špatné, zkažené, nemocné ovoce, a naopak, od nějaké napůl ztrouchnivělé souchotiny lze sotva čekat výstavní plody.
Především tady Ježíš své učedníky varuje před tím, abychom se nedali oklamat krásnými slovy, laskavými úsměvy, vzletnými modlitbami. Ví, že jsou kazatelé, kteří své posluchače dokážou omámit a pak utáhnout na vařené nudli. Posluchačům možná srdce hořelo, ale nebylo to ke slávě Páně, nýbrž ke slávě toho kterého pana kazatele.
Také Ježíš ví, že jsou modlitebníci, z jejichž úst zní „Pane, Pane“ tak přesvědčivě, že se všichni cítí jak na létajícím koberci, vznášejícím se k nebesům, a přece je to jen lidská hra, nebo lidská uchvácenost vlastním nábožným projevem.
Po ovoci poznáte je. A ovoce, to je, alespoň v Lukášově evangeliu, životní postoj v souladu se slovem. Skutek, který neutek. Slitování, které vnímá lidství druhého, byť by patřil k nepřátelské partě. Modlitba, která ví, že nejdříve od Otce potřebujeme odpustit svoje vlastní viny, dluhy a selhání. Zbožnost, která si před Bohem nevytahuje triko, nestoupá na špičky a nehledí zahanbit druhého, byť by to byl vyhlášený hříšník. Neste ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, kázal Jan Křtitel rodilým Judejcům jako odpověď na jejich námitku, že jejich otec je přece Abraham, tudíž mají vstupenku do Božího království jistou. Neste ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, odpovídal Křtitel na otázku „Co teď máme dělat?“, jak se ptali celníci, ba dokonce nájemní žoldnéři z římské okupační armády. Neste ovoce: Jako státní úředníci nikoho zbytečně neodírejte, neberte úplatky, jako vojsko se spokojte s žoldem a neožebračujte okupované obyvatelstvo. Nezapomeňte, že ti, které máte ve své pravomoci, mají lidskou tvář.
Neste ovoce, připojuje teď Křtitelem ohlášený Mesiáš. Ovoce, které je ovocem mého kázání o milosrdenství, o nevypočítavé pomoci nuzným, o lidskosti a soucitu projevovaných dokonce i nepřátelům. Neste ovoce, a také si ovoce považujte. Když už se urodí takové ovoce, jako je nevypočítavá pomoc nuzným, lidskost a soucit projevovaný i nepřátelům, milosrdenství, které se neptá „A co za to?“, vězte, že to je dobré ovoce. A dobré ovoce se nemůže urodit na špatném, prohnilém, pokrytectvím a vypočítavostí prolezlém stromu.
Ježíš nás tu jako svoje učedníky učí považovat si všech, kdo nesou dobré ovoce, i když třebas z jejich úst nezní „Pane, Pane.“ Jejich služby si máme považovat jako DOBRÉ, a takto za ni třebas svému Pánu děkovat.
Mezi některými křesťany se pro lidi, kteří nesou ovoce nevypočítavého milosrdenství, užívá poněkud opovržlivého výrazu „humanisté“, a pro jejich ovoce „pouhý humanismus“. Prý, dokud člověk srdcem nepřijme Ježíše jako Pána, tedy, slovy Lukášova vyprávění, dokud nezačne vyznávat, modlit se „Pane, Pane“, nemohou stejně jeho skutky za moc stát.
Ježíšovo slovo o tom, že dobré ovoce nemůže vyrůst na zlém stromě nebo a že trní fíky neurodí a neurodí, mě tady vede k obezřetnosti: Když už tu ty fíky jsou, proč je cejchovat soudem, stejně vyrostly na kdovíjakém nevěřícím trní? Proč je povýšeně znehodnocovat tím, že nevyrostly v naší církevní zahrádce? Proč za ně neděkovat? Proč se jimi neinspirovat?
Když slyšíme o tom, kde všude dokáže pomoci Člověk v tísni, ať už jsou to české povodně, válkou rozvrácený Afghánistán či diktátorským režimem soužené Bělorusko, proč prostě nevzdávat díky a chválu Pánu za to, že jsou tu tací, kteří zájem o trpící, nesvobodné, ožebračené a raněné postavili na první místo? Když slyšíme o práci, kterou v naší zemi koná organizace nebo poradna pro uprchlíky, nebo když vidíme službu a nasazení, kterou třebas v Diakonii prokazují služebníci bez křestního listu – proč nepřiznat, že tady rostou plody Božího království chutnější a výstavnější, než v leckterém kostele či modlitebně?
Není nakonec povýšené zlehčování takového nasazení a takové služby dokladem, že naše srdce přetéká hlavně nadřazeností, že si připadáme jako Vzkříšeným Pánem ustavená soudcovská porota, a že tedy neřádně úřadujeme ve věcech, které mají zůstat vyhrazeny pouze jemu?
Co mě oslovujte Pane, Pane, a neděláte, to co ŘÍKÁM JÁ?
Tahle závěrečná otázka obrací pozornost k tomu, co říká Ježíš. To, co říká on, je a zůstává zdrojem, kořenem a těžištěm našich činů i našich slov. A to, co říká Ježíš, je naštěstí důležitější, než to, čím přetéká naše srdce. Protože naše srdce je nestálé. Jednou přetéká nadšením a ochotou sloužit podle Mistrova příkazu a příkladu, a jindy přetéká zájmem postavit svoje JÁ, třebas i svoje zbožné JÁ, na první místo. Jednou naše srdce vyznává kajícně vlastní ztrouchnivělost, prolezlost sobectvím, a jindy se umí tvrdě povýšit nad bratra, který selhal. Jednou s radostí vítá Spasitele, a zanedlouho pokrytecky ukazuje na prohnilé ovoce bratra či sestry, jen aby odvedlo pozornost od nepoživatelnosti ovoce vlastního.
Jenže naštěstí jde o to, co říká Ježíš. Co říká, a jakému ovoci dává vyrůstat jeho řeč. A jeho řeč se obrací právě k srdci. K sebejistému i utrápenému. Oslovuje i srdce, které plodilo slova a činy škůdcovské. A ta srdce ujišťuje: Nejste nejste vzdálena Bohu, ani ve své převrácenosti a prohnilosti.
Kdysi takhle prorok Jeremiáš ujišťoval Judejce, deportované do vyhnanství, do prokletosti Babylonského zajetí, přesazené do prokleté půdy, kde přece nejde nést ovoce: Nevěříte tomu a nedokážete si to představit, ale jste dobrými fíky. Ponesete dobré a chutné ovoce i v té cizotě a nehostinnosti zajetí, protože Hospodin sám vám dá srdce. Stvoří vám srdce, které to pozná, které tomu uvěří, které s tím začne počítat.
A takhle teď ujišťuje Ježíš: Bůh, jemuž říkám Otče, vám tvoří nové srdce. Srdce očištěné od pokrytecké vypočítavosti. Srdce, které se nepovyšuje, srdce, které nekádruje cizí ovoce, ale samo nese ovoce dobré.
Tohle Ježíš říká – a činí. Na znamení, že tahle nová smlouva, smlouva vepsaná do srdce, platí, prolévá svou krev.
Tak nám odkryl a vydobyl dobrý poklad. Proč bychom z něj tedy nemohli ovoce jeho dobroty vynášet a nést jako jeho učedníci?
Amen.