Rčení biblického mudrosloví, která cílí na vztahy mezi mužem a ženou, jsou psána z perspektivy mužské zkušenosti – se světem, s životem mezi druhými lidmi, v rodině, v manželství. V rámci patriarchální společnosti byla určena k výchově mužské části populace. Jsou tudíž pro dnešní partnerské vztahy, z nichž by požadavek rovnocenného postavení muže a ženy jistě neměl mizet (zejména ne ve jménu laciného fundamentalismu), k nepotřebě? Opak je pravdou: většině z nich totiž tzv. emancipace dává do vínku sympatickou reversibilitu – čte-li je dnes žena, směle si může na místo muže dosadit sebe a na místo ženy svůj partnerský protějšek.
V prvé řadě sapienciální tradice podtrhuje to, co se ozývá už z prvních stran Bible. Člověku není dobré být samotnému (srov. Gn 2,18). Proto ho Tvůrce nechává do svého příběhu vstoupit jako muže a ženu. Kniha Přísloví tomu jen přitaká, když dodá své „Kdo našel ženu, našel dobro a došel u Hospodina zalíbení“ (Př 18,22). Partnerství, manželství je věc dobrá a právem za ni lze být vděčný jako za Boží požehnání. Když člověk přestává být sám, není to ovšem výsledek jeho tahu na branku, vtipu či koketního tahání za nitky. Je to dárek od Tvůrce. Vždyť „prozíravá žena je od Hospodina“ (Př 19,14b). V pravdě nostalgicky proto vyznívá povzdech neobdarovaného: „Mezi tisíci jsem našel jednoho člověka, ale ženu jsem mezi těmi všemi nenalezl“ (Kaz 7,28).
Proč je ono bytí ve dvou pro člověka tak dobré? Podle biblického mudrosloví to není odvoditelné ani z ekonomických, ani z morálních důvodů. Život v páru nemá být ani svépomocným bytovým družstvem, ani pojistkou mravní úrovně pro zúčastněné či jejich případné potomstvo. Kniha Přísloví přirovnává partnerství, manželství ke zdroji, ze kterého lze čerpat sílu k bytí a spolubytí: „Buď požehnán tvůj zdroj, raduj se z ženy svého mládí, z milované laně, z líbezné srny; její prsy ať tě vždycky opojují, kochej se v jejím milování ustavičně“ (Př 5,18n). Neosamělá existence skýtá zkrátka radost a opojení, které nevyváží žádná náhražka.
Oproti tomu v samotě vždy přetrvává kousek stesku po někom blízkém. Obzvláště tehdy, když ji člověk zakouší uprostřed vztahu, jež jako sepětí dvou bytostí vnímá ze setrvačnosti už jen jejich okolí. Smutně „třem věcem, pod nimiž se chvěje země, a čtyřem, jež nemůže unést“, kraluje „vdaná žena, která není milována“ (Př 30,21nn) … Partnerství, které pak končí zklamáním, může sílu k bytí dokonce brát. Vysává ji a člověku se chce nejen brečet, ale mnohdy raději ani nebýt a nic necítit. Neboť „trpčí než smrt je žena, je-li léčkou, je-li její srdce síť a ruce pouta“. Tak vtělí do slov zkušenost s koncem nadějí Kohelet (Kaz 7,26).
V čem tedy tkví tajemství úspěchu? Nejde ho postihnout chemickými, psychologickými ani mravokárnými vzorci. Že se jedná právě o tajemství, které nejde odvysvětlit nezúčastněnými, přizná starozákonní milovník moudrosti bez vytáček: „Tyto tři věci mám za podivuhodné a čtyři nemohu pochopit: cestu orla po nebi, cestu hada po skále, cestu lodi v srdci moře a cestu muže při dívce …“ (Př 30,23).
Je to věc dvou srdcí, do nichž pravdivě nahlédá jen jejich Tvůrce.