V časopise Český Bratr (7/2011) proběhla anketa o smyslu zpovědi. Mezi odpověďmi převažují výroky typu: nepotřebuji ji, nechybí mi, vyřídím si to sám v modlitbě, upřímná modlitba stačí a podobně. Notabene v článku v témže čísle se píše, že zpověď je nejspíš středověkou záležitostí a v Písmu že zakotvena není.
Někteří dotazovaní říkají, že stačí rozhovor s farářem či presbyterem. Tento rozhovor pak někteří specifikují jako neformální či pastorační. Jeden respondent by institut zpovědi uvítal, pokud by ovšem nenarážel na fakt, že faráři a jiní bratři nedodržují zpovědní tajemství. A proto venkoncem hledá své případné zpovědní útočiště někde mimo vlastní sbor.
Konečně jeden z dotazovaných upozorňuje na ještě vážnější problém, skrývající se za otázkou zpovědi, a tím je „rostoucí relativizace hříchů“. A tentýž respondent vzápětí říká, že jednou za čas spolu s ostatními před Večeří Páně provolat „vyznávám viny“ samozřejmě nestačí.
Zpověď může být takto formální. Formalismem je možná ohrožena též institučně zavedená zpověď v katolické církvi, již karikujeme jako nějaké to špitání do zamřížovaného okénka zpovědnice; nešť, na úskalí a nevýhody katolické zpovědi bychom se měli zeptat bratří katolíků. V evangelickém prostředí pokud něco vedle hromadných formálních vyznání hrozí, tak je to ona až příliš neformální zpověď čili rozhovor přecházející do tiché pošty, do špitání si mezi dalšími a dalšími nepovolanými osobami. Anebo – úplná absence zpovědi.
Není projevem pýchy, říkáme-li, že zpověď nepotřebujeme? Kdo říká, že se zpovídá Bohu, a principielně odmítá zpovídat se člověku, klame – dle mého mínění – sám sebe. Nevěřím tomu, že je možné si vystačit sám, jakkoli přece „sám s Pánembohem“. Ochota ke zpovědi je výrazem otevřenosti vůči Bohu i člověku. Ne že by člověk měl všechno všem na sebe vypovídat a kolem sebe kdeco o svém nitru vykládat, ale to, oč běží, je jakási základní otevřenost před lidmi i před Bohem, otevřené hledí, život bez masky.
V 1. Janově epištole čteme: „říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není“ (1J 1,8) a říkat nebo myslet si: nejsem sice bez hříchu, ale s nikým se o tom bavit nebudu – to je skoro jako bych říkal: jsem bez hříchu. K čemu je dobré v posledku nicneříkající obecné prohlášení o vlastní hříšnosti (hříšný jsem asi jako všichni, nejsem o nic lepší ani horší než ostatní), rozpouštějící konkrétní vinu v obecné lidské porušenosti?
V řeckém slovíčku pro vyznání je obsaženo slovo logos, slovo. Podobně též ve slově zpověď zaznívá sloveso povídat. Vyznání „pouze Bohu“ může být jakousi koupelí v pocitech, jakkoli upřímnou sprchou sebeobviňování, přece však nemusí mít podobu slov. Naopak, zpověď se neobejde beze slov. Teprve ve verbalizovaném vyznání dochází ke zprůhlednění, k jakési objektivizaci, k nazývání věcí pravým jménem, uvědomění si souvislostí a vnitřní logiky věcí, k vyjádření intenzity a zabarvení zla; teprve ve vyznání vystupujeme ze tmy a přicházíme ke světlu, jak nás k tomu namnohokrát vybízí janovské spisy.
Při zpovědi nestačí formální vyznání, jde o hlubinné sebepochopení. Někdy teprve ve vyznání uchopujeme, jak a v čem jsme si zadali a zapletli se se zlem. V ekumenickém překladu 1. Janovy epištoly čteme: „jestliže doznáváme své hříchy…“. Řekl bych, že výstižnější je kralické „vyznáváme“. Ve slově doznávám zní cosi jako: připouštím, přiznávám se. Vyznávání je bytostné, je to něco, co jde do hloubky a z vlastního rozhodnutí.
Někdy teprve ve vyznání se ukazuje, co se vlastně přihodilo. Na čem opravdu neseme vinu a na čem ne. Takové upřímné vyznávání nás taky může zbavit falešného sebeobviňování. Anebo naopak ve vyznání se vyjeví cosi skrytého, co nás vlastně tíží. Spáchaný zlý skutek netrčí v krajině našich životů sám o sobě, alebrž bývá projevem nějakého hlubšího zla a zároveň též uvádí do pohybu další počiny; zlý čin má své kořeny a své výhonky. Právě proto zpověď může být a bývá opravdu ozdravným a uzdravujícím činem.
A vězme, že jestliže vyznáváme své hříchy, „on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti“ (1. J 1,9). Bez tohoto příslibu by žádná zpověď neměla smysl. A tu se též nabízí jedna z možných interpretací toho, co je to hřích proti Duchu Svatému, a sice: nevěřit v odpuštění, bránit se vyznání.
Není zřejmě žádoucí zavádět u evangelíků instituci zpovědi, nicméně jsem přesvědčen, že ke křesťanské existenci vyznávání vin a touha po vyznání patří. Jestliže naše církev odmítá institut zpovědi, pak by neměla vylévat s vaničkou i dítě. Bylo by dobré hledat životodárné, třebas i méně formální formy zpovědi.
Tím prvním, komu bychom se zřejmě měli zpovídat, je ten, koho se naše provinění týká, pak také ten, s kým žijeme, kdo je nám nejblíž a komu jsme blízko. Ale ne vždy je to možné. Ne vždy taky má naše provinění bezprostřední oběť.
A potom je tu farář, presbyteři a jiní bratři. Jestliže chybí důvěra, že tito udrží zpovědní tajemství, tak s tím se snad dá něco dělat. Krom toho ne všichni jsou uzpůsobeni k tomu, aby dokázali nést zátěž cizích problémů a svěřených tajemství. Nicméně to neznamená, že nejsou lidé, kteří naopak tímto charismatem obdařeni jsou anebo by mohli být.
Není-li člověka, kterému bychom se chtěli či mohli svěřit, naskýtá se možnost soukromě psát a alespoň touto cestou svou vinu verbalizovat a uchopovat. Církev by mohla být společenstvím, jež by se zabývalo vyznáním vin v obecnější rovině, mohla by se zaobírat vyznáním hříchů jako literaturou a zprostředkovávat slovník, v němž se hřích a vina, ale také milost a odpuštění mohou projádřit, slovník, v němž tyto skutečnosti nejsou předem zcenzurovány, a napomáhat tak lidem, aby se vyznání hříchů nebránili.
Nakonec docházím k tomu nejdůležitějšímu. Při zpovědi není ve hře jen odpouštějící Bůh, ale i druhý člověk. Vždyť podle Janova evangelia jeden z prvních a posledních výroků, které řekne Spasitel po svém vzkříšení, je toto: „Pokoj vám. Jakož mne poslal Otec, tak i já posílám vás… Přijměte Ducha svatého. Kterýmžkoli odpustili byste hříchy, odpouštějíť se jim; a kterýmžkoli zadrželi byste je, zadržániť jsou.“ (J 20,23)
Jistě, tento výrok může vést až ke zformalizování, k institucionalizaci, k zavedení úřadem zaštítěné svátosti. Leč píše se: komu odpustíte hříchy… a to není jen tak, odpuštění nelze zajistit rétorikou anebo nějakým institutem. Stejně jako není jen tak cokoli opravdu svázat nebo rozvázat na zemi, což zaslibuje Ježíš učedníkům ještě za svého života (Mat 18,18). Dar odpouštět je darem Ducha svatého. Je to schopnost nechat se poslat, nechat se vtáhnout do pohybu, který byl navozen mezi Bohem Otcem a jeho Synem a potažmo mezi Synem a jeho učedníky. Je to pohyb, k němuž patří nesení cizích vin a odpouštějící láska.