Šestisetstránkový sborník po několikaleté obětavé přípravě autorského týmu, odborníků v archivářství, historii, literární vědě, teologii i religionistice vyšel v pěkné a přehledné grafické úpravě loni na podzim. Obsahuje řadu informativních kapitol i kratších studií o životě a zvěstovatelském, misijním i literárním a básnickém díle kazatele Aloise Adlofa (1861–1927), asi nejvýraznější osobnosti ze zakladatelského a prvního období Svobodné církve reformované (založené 1880), pozdější Jednoty českobratrské, dnes Církve bratrské.
Adlofovo výrazně christocentrické a až vášnivě vroucí, spontánně misijní, právě tak vyznavačsky výlučné, jako ekumenicky otevřené křesťanství a kazatelův duchovní přínos nejen pro jeho poměrně malou denominaci, ale pro celé české evangelické křesťanstvo vysoce ocenili profesoři předválečné Husovy fakulty František Žilka a Josef L. Hromádka a další osobnosti.
Ve sborníku se nalézají ukázky z několikatisícového počtu kázání a biblických úvah, úryvky z obsáhlejších teologických prací, výběr z četných příspěvků do tehdejších vnitrocírkevních a křesťanských spolkových časopisů, jsou zde uvedeny Adlofovy básně a několik jeho písní z Křesťanského kancionálu, drobná próza a samostatně vydané přednášky.
Nechybí důkladná bibliografie Adlofovy tvorby ani fotodokumentační příloha. V ní zaujme například vysvědčení studenta teologie A. A. z univerzity v Basileji, korespondenční lístky starostlivého pastýře vojákům na frontu 1. světové války, ale zase i lístek „ctěnému panu kazateli“ od T. G. Masaryka, později i od jeho choti Charlotty a od jeho vězněné dcery Alice.
Adlofova vzpomínka zapsaná r. 1896 (ve sborníku na str. 312–313):
„Přišel jsem zjara r. 1879 do Prahy, bych zde pokračoval ve svých studiích. Bylo mi přes 17 let. Snem mých chlapeckých let bylo náležeti k církvi živé, od světa odvrácené, a tudíž pronásledované. Tak dojímala mne byla četba o starých časech v Čechách, o valdenských, o puritánech a hugenotech. Nemohl jsem pochopiti, čím dále se mi mysl otvírala, jak se to mohlo státi, že církev se časem s tím světem tak zcela přátelsky srovnala. Přišel jsem tedy do Prahy, kde každý kámen hlásal mi, že jednou tady žilo plémě Bohu posvěcené. A je to něco divného, že se mi tak v srdci divně dělo, když stoje na Staroměstském náměstí hořké slzy proléval jsem nejen při vzpomínce na ten katův meč, který otce naše velké kosil, ale také na to, že národ náš už není tím, čím býval? Je-li s podivením, že v průjezdu domu, kde prý zbytky jsou domu, v němž bydlil mistr Jan Hus, se slzami v očích práh jsem líbal, o němž jsem měl za to, že tudy ubíral se Hus kázat do Betléma? Kdo by také mohl vylíčit tužby a přání v srdci hochově, jemuž jenom jedna věc byla jasná: že je synem reformace? (…)
Ale v té době stala se nejvážnější a nejslastnější událost se mnou. Pán mne nalezl. Od dvanácti let miloval jsem slovo Boží a přijímal jsem pravdy jeho, ale na otázku znepokojující mé srdce: co je vlastně znovuzrození? nedával mi nikdo odpovědi! (…) I já byl pokřtěn, a přece jsem s hrůzou pomýšlel na slova: ‚Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího.‘ (J 3,3) Tyto úzkosti dolehly v ten čas na mne znovu. Mimo to četl jsem v knize jedné, že evangelium sv. Jana je nehodnověrné. To mne velice kormoutilo a popletlo a bylo příčinou mnohých pochybností, až mi i jsoucnost Boží byla nejasná, a já začal pochybovat, je-li vůbec Bůh. V těchto svých strastech bloudil jsem ulicemi pražskými jednoho dne a nevěda, jaké nástrahy toto veliké město kryje pro mladíky, octl jsem se hledaje občerstvení uprostřed pokušení, jež prodělati musel Josef Egyptský. Ale Bůh mi dal sílu a obdařil mě takovou nenávistí a ošklivostí proti hříchu, že vítězství nebylo těžké. Jako omámen přišel jsem domů. Ale ďábel chtěl míti svoji kořist. Zmítán pokušeními, pochybnostmi a strachy (celá minulost i s hříchy dávno zapomenutými oživla v mé paměti), neměl jsem klidu, nebo i v noci děsili mne snové zrovna tak jako jednou, když jsem byl hochem a vydal jsem se byl v rozpustilosti dětinské. Já v nedůvěře tonul. Ale oko Boží nade mnou bdělo a rámě mého Spasitele bylo hotové mne zachovati. Jako by to bylo dnes, tak vzpomínám noci, v níž mi vzešla denice. Kočáry hrčely pod okny, naproti v Konviktu byl ples. Já nemohl spáti. Srdce mé bylo rozechvěno, a já neviděl nikde paprsku. I vstal jsem a klekl jsem u svého lože a začal se modliti: „Bože, jsi-li, pomoz mi!“ Byl to výkřik hynoucí duše. A Bůh slyšel, jako slyší každého, kdo upřímně k němu jde. Slyšel a vyslyšel. Nejdříve osvědčil se mi, že je a že nemá zalíbení v mém neštěstí. Ještě následující den bylo mi úplně jasné, že všechen ten můj život minulý je očištěn krví Syna Božího, a já byl ujištěn v svém srdci, od Ducha svatého, že jsem dítě Boží. Ó, jak mi nyní ta bible byla drahá! Pod každým veršem jsem viděl pečeť pravdomluvnosti Boží, osvědčené na mém srdci. Teď jsem věděl, co nový rod je. Je tomu už sedmnáctý rok, co se to stalo, za mnou leží doba mladých let – ale vzpomínkou na to mládne mé srdce znovu a znovu.“
Čím mě oslovuje Alois Adolf a jeho způsob víry dnes?
Myslím, že zkušenosti vnitřního obrácení spjaté s hluboce osobním a většinou velmi intenzivním zakoušením milosti Boží v Kristu jsou nepřenosné a neopakovatelné. Jsem přesvědčen, že žádný další křesťan, byť si to leckteří věřící pro sebe nebo i pro druhé přáli, snad i se „svatou závistí“ k velikánům a vzorům víry, nezakusil Ježíše stejným způsobem jako Saul – Pavel z Tarsu, že například T. G. Masaryk nemohl a snad ani neměl potkat Krista v náhlém a omračujícím osvícení jako kdysi Pavel u Damašku, což právě Adlof kladl v několika dopisech na srdce celonárodně vlivnému profesorovi filosofie, a pak prezidentu, jenž jinak jak známo byl upřímným teistou, ale mistra Nazaretského, když pomineme nadšený filosofův obdiv k Ježíšově etice, vyznávat jako Božího Syna a Spasitele se neodvažoval.
Adlof nazval Masaryka jednou také „moderním Nikodémem“ (tj. člověkem, který nechápe, nebo snad i odmítá „znovuzrození“), a můžeme se domnívat, že by si byl pan kazatel přál, aby pan prezident býval prožil něco podobného, ne-li navlas stejného jako tehdy sedmnáctiletý Alois ve shora reprodukovaném líčení studentova existenciálně náboženského otřesu. Sám si dovoluji vyjádřit ten názor, že cesty nás lidí ke Kristu se sobě navzájem mnohem častěji nepodobají než naopak, neboť co jde do hloubky, je skryté a navrchu z toho je obvykle vidět něco jen druhotného.
Kdo v Ježíše tak či onak věříme, sice přicházíme z různých směrů a konců k témuž Pánu, ale tento vše naše pojmy převyšující „Boží subjekt“, pokud již jej vyznáváme jako „Pána našeho“, si nás sobě přibližuje jednotlivě a v tom nejhlubším neporovnatelně: Jsme na jedné straně „stádo“ (třebaže pastvy Jeho), ale na druhé straně právě bytostmi ztracenými, osamělými a odplouvajícími beznadějně zákonem pomíjení a smrti do „dějin“, do prázdnoty a nicoty, pokud nakonec toliko Bůh může být tím pravým Bytím.
A o to se v evangeliu jedná, že jde Bůh za námi, ano, jako ten u Jana vykreslený „Pastýř dobrý“, za každým z nás jednotlivě, přes rozdílné rokle, přes sobě nepodobné strže a vždy jinak nebezpečné můstky a lávky, za každým z nás sice též jako za „ovcí“, ale bezpochyby izolovanou, neboť věru ztracenou, ne však tolik tomu „stádu“, to ať si spokojeně bečí ve svém (skoro) plném počtu, ale ztracenou Bohu, jeho Bytí, a proto také ztracenou sobě, své vlastní duši, svému bytí s Ním. Věřím, že nás Bůh hledá nějak „po svém“, jednotné recepty a „nedostižné vzory“ jsou pro víru, pro obrácení a pokání, více či méně ošidné.
Tedy hlavně o tématu obrácení, dnes v mé českobratrské církvi neběžném a snad i podceňovaném, jsem uvažoval při čtení o životě Aloise Adlofa, ale především při četbě ukázek z jeho téměř neustále zaníceného, nemálo dramatického, avšak i křehce lyrického psaní.
Kéž si mnohá požehnání (a jistě ještě i jiná, než jsem si směl vzít já) vezme čtenář z tohoto kazatele, který podle některých měl rysy až proroka a sám chtěl být podle vlastních modlitebních tužeb svému českému národu jeho apoštolem Pavlem, jeho novým Husem, v každém případě Kristovým služebníkem.
Alois Adlof – 150 let – život, služba, odkaz
Vydala Církev bratrská 2012.
Uspořádal Jan Štěpán s týmem autorů, 598 stran