„Zdálo se mi, že zápasíš s něčím neviditelným,“ ozve se ještě dříve, než stačím nalistovat první báseň. Mezi palcem a ukazováčkem se měkce prohne obálka a odhalí ohyb záložky. Text bezděčně a náhle připoutá pozornost, dvě drobná čtyřverší, náznak zneklidňujícího rozhovoru. „Zdálo se mi, že zápasíš s něčím neviditelným. / Smýkalo to s tebou a vleklo tě to.“ / „Chacha. S čím bych zápasil? / Co by mě vleklo?“
Nepřesvědčivá maska, pachuť suverénního gesta, smích skřípající mezi zuby; zůstává vydatná ozvěna. Toto nečekané obnažení už se Kolmačkovy sbírky nepustí. Občas se zapomenu; narychlo opouštěné stránky zakládám onou přední záložkou a padám do nastražené pasti. Už je to tu, už znám ta slova zpaměti – zápasíš s něčím… vleklo tě to… vždyť to vím… tvářím se jako vítěz. Zdá se, že úvodní osmiverší je zvolené i umístěné skutečně takticky; čtenáři odpočinek nedopřeje. Uvozuje a zároveň předjímá napětí a rozpolcení prostupující celou sbírkou, zásadní, naléhavé a zneklidňující tázání lidských bytostí v divokém, temném, nepřehledném světě, který se tytéž bytosti neustále pokoušejí přeskupovat do přehledných řad, ploch a linií.
Také dva hlasy naznačeného a rázem zdánlivě umlknuvšího dialogu dostávají nyní svůj prostor: hlas první (Zdálo se mi, že…); hlas snu, tušení, zjevení se poznenáhlu ukáže být pro sbírku nepostradatelným v rozličných rovinách. Opakovaný motiv snu se vyznačuje až biblickými konturami, usínání a spánek jako nácvik smrti. Neustálý pohyb na hraně s neviditelným. Aktéři sbírky bývají nejistí, pohroužení kamsi, bloumají, těkají a ztrácejí se, pokud přímo nezápasí s tělesnou smrtí. Ani do tváře jim často není zřetelně vidět: Kdosi zahloubán (byl vidět z profilu) / měl ohnutá záda (snad četl). Množí se prchavé obrazy, odlesky a zášlehy, podivné kosti neznámých tvorů, tajemné postavy, jaksi bezděčné děje: Z dálky kdosi přicházel. / Kdosi neznámý. / Kdosi povědomý; Paměť, děravý košík, ztrácela události; Bloudili po kuchyni; Váhaly u dveří.
Součástí tohoto hlasu snu a tušení je i pohyb sám a jeho variace – pohyb vody, světla, vzduchu, pohyb motýla, semene, stébla. Zcela zásadní je, že jde o pohyb ze své podstaty nezadržitelný, a tak podobně neuchopitelný. Čtenář tak v tomto neustálém přicházení a mizení nachází zhmotněný pohyb života a času, který nelze nijak vychýlit z jeho odvěkého koryta. V tom spočívají jistoty Kolmačkova Života; archetypální pohyb nepolevujícího kosmického větru v sobě totiž unáší jakési okamžiky věčnosti, záblesky těch nejprostších dějů a směřování bytostí ne-lidských. Koza / sama ve větru / sama v dutině světa / zvedla hlavu…; Jabloň s uschlou větví a dutinou v kmeni (…) začínala svou další, / šedesátou první cestu k semenům / narůžovělými květy.; Motýlí samečci / zářili ve slunci / bělostí, modří, žlutí. / Vyhlíželi nevěsty / v místech denní pastvy.
Tato zcela konkrétní svědectví ze světa unášeného nezadržitelnou řekou střídají diametrálně odlišné zprávy reality křečovitě přeskupované, krocené, zamlčované. Tygři ze světa kosmického větru, v němž se svobodně a tajemně proplétají houštinami, jsou zde vydáni napospas vulgárnímu biči cirkusového krotitele. Z džungle řval v ústrety muzikálový Mauglí. (…) / Realitou se staly džíny pro zeštíhlení. Kolmačka využívá vrstvení a variací reklamních sloganů, bulvárních znělek, všemožných lákadel konzumu, které takticky prokládá výkřiky denních zpráv. Globální oteplování zvýhodňovalo / tmavě zbarvené vážky. / Sugestivní hlas radil: / Ani na konci sezón / se nevzdávejte grilování.; Plot s ostnatým drátem / bránil náporu hladových. Závažnost takové zprávy však zůstává neodhalena – je jen bezcennou součástí stále valící se masy informací, v níž se děsivě snadno mísí a stírá skutečnost a fikce, smrt i marnost. S touto mrazivou absurditou je Kolmačkův čtenář konfrontován v záměrně zhuštěné, vyhrocené podobě; stroj ze sebe sype manuály pro přehledný a ochočený svět. Záložní zdroje jistily výpadky hlavních zdrojů; Vědecká rada rázně postavila hráz výplodům mystiky; kofein odvrátil dřímání. Básník dávkuje v pravidelném rytmu fakta, která se v tomto umělém světě zdají být onou spasitelnou jistotou: Najevo vycházela stále nová fakta / o naší minulosti, přítomnosti, podstatě, / o možném budoucím. Fakta jsou rozložena jako karty na stole, fakta o světě viditelném i neviditelném, ale zatímco včela u štěrbiny / na zlomek vteřiny váhající, / vzlétla s ostatními, nám smysl stále uniká.
Člověk se však rozpomíná, i on je součástí onoho nezadržitelného, divokého světa zvířat, rostlin a včel: dlouho to nepotrvá / a usneme. / Hlíno těla! / Studno mysli! / Umřeme. Je v tomto vyslovena naděje? Budeme vysvobozeni ze svého šachovnicového světa. Orodujte za nás! Bděte s námi. Tady Kolmačkovy postavy ztrácejí pevnou půdu pod nohama, upadají do závrati, čelí smrti, čelí vlastní krvi, zatímco je odváží sanitka. Do kosmického větru kolísavě vřískala houkačka. Hmatá se po jistotách a nadějích při vědomí, že češtinářka, fyzikář a tělocvikář neřekli: / Ani se nestane, abychom my všichni / kdy přestali být!
Střídá se den a noc, noc a den nad těmito podivnými světy. Svým tempem plyne život uvnitř v těle, kde se valí krev, život mimo naše těla, kolektivní život, který spoluutváříme se všemi jeho symboly a signály, život koz, včel a stébel trávy. Naděje Kolmačkovy sbírky leží v tušení onoho kosmického vanutí, které prostupuje tímto vším, v území nesmírně záhadných tygrů, v jistotě, že zkrotit se nedají, že děje se mnohem víc, / než vidíme, / nezměrně víc, než víme.
Pavel Kolmačka, Život lidí, zvířat, rostlin, včel
Praha, Triáda 2018