Klára Krásenská

Meziprostor 2019

Úlohou skutečné kultury ale není krotit tygry o nic víc, než rozdivočet ovce,“ píše H. D. Thoreau v eseji Chůze jako reakci na Konfuciovo prohlášení o záměnnosti vydělané tygří a ovčí kůže. („Když je kůže tygra a leoparda vydělaná, je jako vydělaná kůže psa nebo ovce.“ – Citaci z Konfuciových Hovorů přeložil z francouzštiny H. D. Thoreau [Confucius et Mencius]) Skalákův mlýn na kraji vysočinského Meziříčka – Park kultůry a voddechu pro nepřizpůsobivé v tomto světle nemá od vizí waldenského poutníka Thoreaua daleko.

„Zůstali sami se svým šílenstvím“ aneb Nechat se z ticha vyburcovat Ginsbergovým Kvílením

Ginsbergovy verše beru do rukou zásadně s chvěním; je to pocit podobný snad bázni, duše je přemožená a odhalená a nejvíce právě tehdy, uvědomí-li si, že celý divoký vesmír Kvílení je v ní obsažen a přítomen. Opovaž se číst v samolibém pohodlí turisty, který přihlíží cizímu neštěstí, cizím scénám těla a krve s pocitem kratochvilného vzrušení. Opovaž se – je to sladké pokušení.

Nezadržitelné řinutí. Pavel Kolmačka, Život lidí, zvířat, rostlin, včel

„Zdálo se mi, že zápasíš s něčím neviditelným,“ ozve se ještě dříve, než stačím nalistovat první báseň. Mezi palcem a ukazováčkem se měkce prohne obálka a odhalí ohyb záložky. Text bezděčně a náhle připoutá pozornost, dvě drobná čtyřverší, náznak zneklidňujícího rozhovoru. „Zdálo se mi, že zápasíš s něčím neviditelným. / Smýkalo to s tebou a vleklo tě to.“ / „Chacha. S čím bych zápasil? / Co by mě vleklo?“

„Je radost, jež nepřestává“ Motiv kosa v Zahradníčkově sbírce Dům Strach

Zkoušíme opatrně mluvit. Jen tak, pro slova samotná, jsme kdesi uvízlí. Říkám: „Dnes odpoledne jsem sledovala břízy. Vítr zesiluje, trhají sebou ze strany na stranu. Sledovala jsem ptáky v jejich korunách. Kdybych byla pták, neseděla bych tak vysoko ve větru. Byly to hrdličky, víš.“ Někde v Praze přikyvoval, možná si tiše povzdechl. „Jsou vtulené do sebe, hlavička mezi křídly, přivřená očka. Jen tak čekají, až to přejde, houpou se ve větvích i prudkém dešti.“ Později večer sedím u otevřeného okna s hlavou položenou na parapetě a vdechuju předjarní chlad.

Únorové samoty

Leden a únor; osamělé měsíce, úzkostně tikající týdny. Do vánočního jehličí se snáší prach, svíce došly. O vánoční jehličí se zakopává při úklidu až do února, možná ještě později. V šest hodin ráno se zamykají dveře od bytu, pak se rozlije malátné ticho, malátné světlo dopolední, prázdné prostory jakoby se rozšiřovaly všemi směry, zakopáváš o jehličí a prach, který má do postu ještě neurčitě daleko. Hle, kostra z jeslí, / už není slámy, / ven jesle vynesli, / kříž sám je s námi.

ProScripta 10/2018 Pohledy do sebe zapřené. Výběr z básní Kláry Krásenské

Dnes celý den

dýchá se přes hladinu horkého nehybného vzduchu
těžce rozechvělý sténá nad asfaltem
jakoby cokoli mohlo pomoct
tisknu si dlaně na prsa
pachuť zteplalé vody
prostupuje vědomím konečné oddělenosti

A přesto
bez řečí se napiješ, děláš, jakoby nic
třívteřinové hlava na tvém rameni
stéká mi po čele jako svěcená voda
prudce se aktualizuje v pokoj tobě
a před námi ještě celá řeka.

Uvnitř listopadu bývá srdce přehřáté

Rána probouzená do šera a ševelu deště za okny, do sebe vhroužené hrdličky v ubývajícím listí bříz – loučí, na konci října vrcholky nesou sotva pár listů, při zemi ještě stále zelené. Končí říjen; do týdne bude všechno už prchavě měděné, do týdne se nade dny usadí mlha, doma bílá a tvárná nad lesy, v Praze popelavá, zneviditelňující město. V oknech svíce vyhlížejí dušičky – brzy průvodem potáhnou na hřbitov nade vsí.

Hedd Wyn – stále živý básník Walesu

Zvolna se překlápějící polovina září, Wales, Snowdonia. Sedím v poddajném, vlhkém mechu opřená o kámen v horách kdesi nad nehybným okem jezera Llynn Cwm Dulyn. Chladný vítr v trávě, pableskující slunce mezi rychlými mraky, křik vran, trsy vřesu, v údolí divoké ostružiny, divoké ovce. Mám zkřehlé prsty, ale už jsem popadla dech po strmém výstupu. Výš se dnes asi nedostanu, je půl hodiny po poledni a do tří bych měla být zpátky ve vesnici na čaj a welsh cake.