Nespravedlivá historie (Za Janem Rafajem)

Jméno Jana Rafaje zřejmě nevstoupí do učebnic dějepisu, teologických učebnic ani filosofických slovníků. Málokdo dnes ví, že byl jedním z nejradikálnějších studentů na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, jedním z těch, kteří určovali teologické myšlení v sedmdesátých letech, že to byl průkopník evangelického disentu, který vyústil v pozdějším seskupení evangelických signatářů Charty 77.

Během prvého ročníku studia na teologické fakultě jsem se s ním mnoho neznal. Náhoda tomu chtěla, že jsme se sešli v druhém ročníku v jedné cimře spolu s Janem Kozlíkem a Jozsi Szaszákem. Ředitel semináře Jan Milíč Lochman chtěl, abychom jeden rok bydleli po čtyřech a aby každý z nás bydlel alespoň rok se studentem maďarské národnosti. Tím byl Szaszák a studentem z prvního ročníku byl pro změnu Jan Kozlík, ačkoliv byl vlastně starší než já. Všichni tři, já, Rafaj a Kozlík jsme vyrůstali bez matky a neabsolvovali jsme střední všeobecně vzdělávací školu jako většina studentů, ale nějakou průmyslovku. O Rafajovi dokonce legendy tvrdí, že dělal rysy v rychlíku z Plzně do Brna, kam chodil na školu při zaměstnání.

Potkali jsme se tedy v roce 1969 na podzim, kdy vrcholila normalizace. Rafaj měl velký vzor v Martinu Lutheru Kingovi. Občas sice obrátil příjmení a říkal zkráceně King-Luther, ale jeho myšlenky znal perfektně a dokázal je praktikovat již 7. listopadu 1968, když jsme vyrazili do ulic. 28. října ještě vše proběhlo docela pokojně a když demonstranti zpívali hymnu, policajti salutovali. Pár dnů na to byly již první protiokupační demonstrace v Praze. Když Rafaj viděl, jak příslušníci VB vedou a mlátí nějakého bezbranného člověka, zařval na celou ulici: „Nechte ho, když se nebrání!“ Okamžitě se na něj jako sršni vrhli příslušníci VB a začali ho mlátit. Honza se však nevzdal, vytáhl občanský průkaz a žádal rozběsněné příslušníky, aby se mu legitimovali. Jeho taktika měla úspěch. Pustili ho.

Já, který chtěl být v akci jen symbolicky a žádal, aby ho pustili, slovy: „Pusťte ho!“, jsem byl zatčen nadstrážmistrem Zámečníkem, který byl zřejmě nahluchlý a slyšel: „Gestapo!“ Šoupli mne do již připraveného roburu a odvezli na fízlárnu do Benediktské ulice. Tak jsem absolvoval svůj první soud.

Jan Rafaj mne však neopustil a u soudu svědčil v můj prospěch. V době konání soudu museli dva svědci, nadstrážmistr Zámečník a Jan Rafaj zůstat venku. K soudní síni přišla nějaká stařenka, jedna z těch, které si zpestřovaly nudný život v krematoriu nebo u soudu, a ptala se, co se v soudní místnosti na Ovocném trhu děje. Rafaj jí to okamžitě vysvětlil: „Soudí nevinného studenta za demonstraci 7. listopadu!“ Ve stejný okamžik vyskočil nadstrážmistr Zámečník: „Jakého nevinného, já jsem ho zatýkal!“ a došlo ke konfliktu mezi svědky na chodbě soudu. Zámečník měl nakonec ve výpovědi tolik rozporů, že mne soud – v únoru 1969 ještě nebyly soudy pod kontrolou státní moci – osvobodil.

Další akce se odehrála asi o dva měsíce později. Konala se před velvyslanectvím NDR, které sídlilo vedle Národního divadla. Demonstrovalo se proti Ulbrichtovým pochopům, kteří vydali čtyři burmské studenty do rukou totality, možná na smrt. Tehdy se nás sešla hrstka. Zato tam bylo asi deset policejních autobusů. Když nás perlustrovali, vymluvili jsme se, že čekáme na tramvaj. Konečně se rozvinul transparent a vydali jsme se k velvyslanectví. Ve stejný okamžik vystartovali příslušníci VB. Nastalo vyjednávání. Nakonec povolili dvěma demonstrantům předat petici. Jeden z těch dvou byl Jan Rafaj. Nepochodili, velvyslanectví NDR petici nepřijalo.

Přiostřovalo se a Jan Rafaj byl mezi zatčenými 21. srpna 1969. Když došlo k prvnímu procesu s trockisty (to již se formovala jakási opozice: Petr Uhl, Petruška Šustrová, Ivan Dejmal, Jarda Suk…), Rafaj po vzoru Andreje Sacharova čekal každé ráno před soudní místností, aby vyjádřil solidaritu. Mnohdy tam byl sám, jindy nás bylo víc. Tehdy se seznámil s mnohými aktivisty, s Rudolfem Slánským, bratry Šlingovými. Poprvé jsme viděli v akci doktora Motejla.

I v osobním životě byl nekompromisní. Jednou přišli do bohosloveckého semináře nějací Romové, jestli by jim nepůjčil magnetofon. Beze všeho vzal moji B4 a zapůjčil jim ho. Když jsem se večer vrátil a nesměle jsem proti tomuto počinu protestoval, pravil, že jsem stejný rasista jako ti ostatní. Zmlkl jsem. Jan Rafaj měl pravdu. Romové magnetofon vrátili, ale byl nepojízdný. Oprava stála 1000 Kč, ale Jan Rafaj šel na prázdninovou brigádu a peníze na opravu vydělal.

Před ukončením bohoslovecké fakulty ještě čelil fakultnímu normalizátorovi, děkanovi F. M. Dobiášovi, který z něho měl hysterický záchvat. Ukončil KEBF, ale normalizace pokračovala. Pokoušel se získat vikářské místo ve sboru v Libštátě, ale krajský církevní tajemník mu nedal souhlas. Působil nějakou dobu jako laický kazatel, pracoval v Kovoslužbě, hrál fotbal za místní klub. Jednoho dne dostal zprávu, že jeho bratr tragicky zahynul. Zabalil kufr a jel se starat o tři sirotky do Frýdlantu nad Ostravicí. Velký kritik, těžký skeptik, saxofonista od Plastic People of the Universe Vratislav Brabenec mně jednou řekl, že nikdo pro něj na bohoslovecké fakultě neznamenal víc než právě Jan Rafaj.

Od té doby, kdy odešel z Libštátu, jsem ho viděl jednou nebo dvakrát v osmdesátých letech. Pak jsem odešel do exilu pro změnu já a ztratili jsme spolu kontakt. Až letos počátkem května jsem dostal oznámení, že Jan Rafaj zemřel po delší nemoci 3. května 2015. Historie je někdy nespravedlivá…