Číslo

Jako další příspěvek ke 40. výročí Charty 77 přinášíme text filosofa Martina Šimsy, proslovený na univerzitě v Torontu 30. ledna 2017. Setkání na univerzitě se konalo z podnětu Aleše Březiny, od nějž pochází název příspěvku. Závěrečné doplnění je reflexí pro čtenáře Protestanta.

Existovalo několik rozmanitých skupin, které nebyly spokojené s komunistickým režimem a nesmířily se se sovětskou okupací a Husákovou normalizací. Tyto skupiny dávaly najevo svůj nesouhlas různými způsoby a různými prostředky.

Pravděpodobně nejznámější skupinou byli zakázaní spisovatelé: Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Jaroslav Seifert, Jan Trefulka, Milan Uhde, Václav Havel, Karel Pecka, Eva Kantůrková, Jiří Gruša, a další. Někteří z nich byli členové komunistické strany, jiní ne. Stali se známými v šedesátých letech, když byly jejich knihy publikovány a oni psali do mnoha literárních časopisů a novin.

Underground byl podnik iniciovaný Jiřím Němcem, Ivanem Martinem Jirousem a Egonem Bondym. Jirous ho nazval „Druhá kultura“ a napsal manifest této skupiny protestujících mladých lidí. Underground byl původně umělecký projekt a politický význam dostal procesem proti nim a připojením se mnoha undergroundových hudebníků a podporovatelů k Chartě 77. Policejní represe a politické procesy proti undergroundu se staly významným urychlovačem Charty 77.

Existovalo asi půl miliónu vyloučených komunistů po pokusu o reformu komunistického režimu nazvaném „Pražské jaro“ nebo „socialismus s lidskou tváří“ vedeném Alexandrem Dubečkem v roce 1968. Dubček a vedoucí reformní komunisté ve svém pokusu selhali, protože podepsali moskevský diktát. Ale František Kriegel, Jiří Hájek, Věnek Šilhán, Jaroslav Šabata a někteří jiní, kteří oponovali sovětské okupaci vytvořili významnou skupinu v Chartě 77. Někteří z nich, jako Jaroslav Šabata a Jan Tesař začali pracovat na konceptu politické opozice už v roce 1969 a v roce 1971 byli odsouzeni na 6 let do vězení.

Studentští vůdci z roku 1968, Jiří Müller, Karel Kovanda, Vladimír Laštůvka, Jan Kavan, Zdeněk Pinc, Miroslav Tyl představovali jinou důležitou skupinu disentu, která hrála nezanedbatelnou roli v Chartě 77. Jiří Müller strávil 6 let ve vězení a bezprostředně po svém propuštění podepsal Chartu 77 a byl politicky aktivní v brněnském disentu. V roce 1980 začal spolupracovat se Vzdělávací nadací Jana Husa ve Velké Británii, Francii, Kanadě, Německu, v roce 1990 založil Vzdělávací nadaci Jana Husa v Československu a tato nadace pracuje dodnes.

Komunistický režim nemiloval křesťany. Definoval se jako ateistický stát. Vedoucí ideologií byl tak zvaný marxismus-leninismus. Ne-dogmatičtí marxisté jako Záviš Kalandra, Egon Bondy, Karel Kosík, Milan Machovec nebo Vítězslav Gardavský se ovšem také dostali do konfliktu s režimem. Existovaly masivní represe vůči římsko-katolické církvi, největší církvi v naší zemi, zvláště v padesátých letech. Protestantské církve měly také několik vězňů a problémů, nebyly však zdaleka tolik perzekvovány režimem jako římsko-katolická. To se změnilo po roce 1968, kdy více protestantských křesťanů začalo kritizovat komunistický režim, mezi protestanty to byla zvláště tzv. Nová orientace. Významnými římsko-katolickými signatáři byli Josef Zvěřina, Bonaventura Bouše, Ivan Medek, Václav Malý, František Bublan, Radim Palouš.

V roce 1958 byla vznikla v ČCE skupina Nové orientace. Byla tvořena dřívějšími členy YMCA. (YMCA byla zakázána komunisty v roce 1949). Jejich programem bylo přinášet evangelium do každodenního života, také do občanských, sociálních a politických sfér tehdejší společnosti. Většina těch, kdo se k Nové orientaci hlásili, podepsala Chartu 77 a ovlivnila její podobu a způsob existence. Například Ladislav Hejdánek, Jakub S. Trojan, Alfréd Kocáb, Jan Šimsa, Božena Komárková, Milan Balabán. Prostřednictvím YMCA měli úzké vazby k myslitelům první Československé republiky – T. G. Masarykovi, Emanuel Rádlovi, J. L. Hromádkovi, Jaroslavu Šimsovi.

Odpírači povinné vojenské služby z důvodu svědomí oživili starší pacifistickou tradici reprezentovanou zvláště Přemyslem Pittrem v době první Československé republiky, v době nacistické okupace a také v době počínajícího komunistického režimu. Existovali odpírači vojenské služby z náboženských důvodů (Svědci Jehovovi, někteří adventisté), ale Aleš Březina, František Matula a Jan Hrabina argumentovali na základě svědomí ve vztahu k dokumentům konference v Helsinkách a politicky. V jejich pohledu československá armáda nesloužila k obraně, ale k represi občanů.

Všechny tyto skupiny, které působily často nezávisle a izolovaně, se setkaly v Chartě 77. Spolupráce v Chartě 77 byla spojena s respektem k druhým osobám, k jejich názorům a také k ústavě a zákonům. Liberální novinář a satirický spisovatel v 19. století, Karel Havlíček Borovský mluvil o metodě zákonného odporu, což byl také oblíbený odkaz mého otce Jana Šimsy a Ladislava Hejdánka.

Ideje Charty 77

Lidská práva

Hlavním bodem Charty 77 byla otázka lidských práv. Můžeme spatřovat kontinuitu s americkou, západoevropskou i československou demokratickou tradicí. Emanuel Rádl zdůraznil ve svém díle, že lidská práva jednotlivých lidí a marginalizovaných skupin jsou testem demokratického charakteru každé demokratické společnosti ve dvacátých a třicátých letech. Božena Komárková napsala studii Původ a význam lidských práv v roce 1948 a zdůraznila, že lidská práva jsou základem naší civilizace a nutnou podmínkou každé demokracie. Tato studie byla vysoce oceněna Ludvíkem Vaculíkem a Václavem Havlem v roce 1977, Jan Patočka, Ladislav Hejdánek i Jiří Němec ji znali už od doby, kdy byla napsána. Tato práce existovala až do roku 1990 jen v samizdatové formě. Aktuálním podnětem pro Chartu 77 se staly dva mezinárodní pakty týkající se lidských práv na občanské, politické, sociální, kulturní a ekonomické úrovni přijaté v Helsinkách v roce 1975 a schválené československým komunistickým parlamentem v roce 1976. Otázka lidských práv je důležitá i dnes a zároveň je znovu přehlížena částí českých a slovenských politiků a veřejností.

Dialog

Charta 77 přišla s nabídkou dialogu s komunistickou vládou, prezidentem, parlamentem a úřady. Ty tuto nabidku nepřijaly, odpovědí naopak byla policejní represe. Ale dialog byl zahájen s aktivními občany, nezávislými občanskými skupinami a iniciativami a v omezené míře i se společností. Dialog byl spojen s respektem k druhým lidem, názorům a pluralitě. V tomto smyslu představoval dialog zárodek pozdější demokratické společnosti. Řekl bych, že tento zárodek byl demokratičtější než současná česká společnost, která je demokratičtější jen ve věci obecných voleb. Dialog, který je nezbytný pro každou demokracii, je ohrožován populismem a cynickým politickým lhaním. Upřímný a pravdivý dialog je nutnou podmínkou pro každou spolupráci a společný veřejný život. Demokracie bez dialogu, spolupráce a společného veřejného života není demokracií.

Dědictví a ideje Immanuela Kanta

Mohli bychom hledat některé kantovské ideje již v myšlení Masaryka, Rádla a Komárkové, ale rádi bychom zdůraznili některé kantovské ideje, které byly formulovány Janem Patočkou, Václavem Havlem a Ladislavem Hejdánkem a které se staly sdílenými idejemi Charty 77. Byla to myšlenka, že lidská bytost má nejen právo, ale povinnost bránit sebe a své spoluobčany proti nespravedlnosti. Jinou Kantovou ideou bylo, že bychom neměli jednat s druhou osobou jako s nástrojem, ale jako s osobou, která je účelem sama o sobě. Jinou ideou živou v Chartě 77 byla idea, že svoboda je nedělitelná a když je ohrožena svoboda jednoho, je ohrožena svoboda každého.

Solidarita

Protestantský kazatel a zpěvák protestních písní Svatopluk Karásek prohlásil, že dějiny Charty 77 jsou dějinami solidarity. Bez solidarity s lidmi, kteří byli pronásledováni, byli ve vězení, byli ponižováni úřady a policií by Charta nebyla možná. Byla to solidarita s pronásledovanými lidmi také v jiných částech světa. Lidskoprávní solidarita je také dnes důležitou ideou, ale není populární u nás ani mezi našimi politiky, protože ti říkají jen ta slova a ty věty, které by jim pomohly ke znovuzvolení. Solidarita k nim bohužel nepatří.

Doplnění po návratu z Toronta

Akce jsem se zúčastnil na pozvání Aleše Březiny a Marie Gabánkové jako náhradník Miloše Rejchrta, jednoho z mluvčích Charty a zároveň toho, kdo k nám domů přivezl Chartu 26. prosince 1976. Přítomni byli dále profesor Robert C. Austin z katedry globálních studií, spoluřečníci Martin Palouš, Paul Wilson a David Dušek a diskutující Veronika Ambros, profesorka z katedry slavistiky a asi 70 hostů z řad českých a slovenských emigrantů, ale i studentů profesora Austina. Besedy se zúčastnili i zástupci českého a slovenského konzulátu, z českého konzulátu David Müller, syn Jiřího Müllera. Slovenský konzul se zeptal na slovenské signatáře Charty a proč jich bylo tak málo. Martin Palouš otázku zodpovídal odlišnou situací na Slovensku a v českých zemích. Já bych řekl, že jich nebylo mnoho, ale vědělo se o nich a byli velmi výrazní: Dominik Tatarka, Miro Kusý, Milan Šimečka, Hana Ponická, Tomáš Petřivý, František Mikloško, Ján Čarnogurský a další.

V proslovu jsem zapomněl na významnou skupinu Hnutí revoluční mládeže, se kterou se na jaře 1971 konal první velký politický proces. Na 4 roky byl odsouzen Petr Uhl, který patřil jak mezi první signatáře Charty, tak mezi klíčové a neúnavně pracovité členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a byl vydavatel zásadního informačního materiálu, Informace o Chartě (Infoch), který vycházel od roku 1977 do roku 1989 bez přerušení. V době jeho věznění ho vydávala jeho žena, Anna Šabatová. Za svou práci byl „odměněn“ dalšími 5 lety vězení. Mezi odsouzené členy skupiny patřili také Ivan Dejmal, Petruška Šustrová, Jiří Suk a řada dalších významných chartistů.

Mezi chartisty byla velká řada originálních a nezávislých osobností. Vzpomněl bych ještě na nezávislé socialisty, historika Jaroslava Mezníka, který byl vězněn 4 roky po roce 1971, a Rudolfa Battěka, který odseděl více než 8 let a stal se známým zejména tím, že se mu několikrát podařilo dostat do soudní síně i na politické procesy, kde byla umožněna účast jen rodinným příslušníkům. Když se ho předseda či předsedkyně senátu zeptali, koho zastupuje, odpovídal: Chartu 77.

Myslím, že na Chartu 77 dnes navazují ti, kdo se dále věnují otázce lidských práv u nás i v zahraničí, protože tato otázka je otázkou věčnou, nekonečným cílem, jak vždy říkal Ladislav Hejdánek. Dále jsou to ti, kteří se věnují mezináboženskému a interkulturnímu dialogu a jsou solidární s lidmi, kteří se ocitají v nouzi, na okraji společnosti, trpí válkami a nenávistí kdekoli na světě. O Chartě se sice letos poměrně hodně psalo a vysílala řada dokumentů, hlásí se k ní vláda i prezident, kterému ji prý nikdo nedal podepsat. No, kdyby ji chtěl opravdu podepsat, jistě by si cestu našel, mluvčí byli veřejně známi. Pokud připomínání Charty není doprovázeno reflexí, co bychom měli dělat my dnes, je to málo.