Nad troskami Nechuštána (pokračování rozhovoru nad článkem Rozbití Nechuštána?)

Dvojznačnost niternosti

Není zapotřebí stavět do protipolohy jako typické protestantské nešvary kritiku niternosti a chválu vnějškovosti. Nemusíme až k Lutherovi, stačí setrvat u Kalvína, aby se ukázalo, že v křesťanské zbožnosti jde o vládu Kristovu nad lidským srdcem i věcmi veřejnými. Jde o niternost i vnější sféru odpovědnosti – do obou dvou okruhů Kristus hovoří. Co niternost skrývá? To ukáže až dialog, dialogické hádání i mlčení. V takové záležitosti nám napoví více interpreti biblické tradice: Komárková, Miskotte a Ricoeur, nebo Cohen, Buber a Lévinas – a spíše oni, než Hegel, Jung či Eliade.

Komárková ve Vratislavském deníku nabízí velmi vyhraněnou „náboženskou zkušenost“ „dialogického mlčení i hádání“ s Bohem. Slyšíme zámlky i výčitky. Takový rozhovor je bezpochyby „náboženskou zkušeností“, která bytostně náleží ke Komárkové i k teologii slova. Musíme zřejmě číst nově texty Komárkové i některé výroky D. Bonhoeffera. Dialogické mlčení i hádání není jistě novou záležitostí – obojí zná „žalmista“, proroci a mnozí další. Liší se od filosoficko-teologického citového poznání mystiky svatoviktoriánské, františkánské, cisterciácké či benediktinské. Každé setkání s Bohem či každý „řečový akt“ oslovení a dialogu nemusí být napojen na novoplatónskou inspiraci – to víme od Jan od Kříže nebo od Ivana Štampacha. Jak dalece ví o dvojznačnosti niternosti (dvojznačnosti srdce) křesťané? To je otázka na každého z nás.

Komárková setrvává na rovině biblických svědků, kteří se mlčením neprodírali k větším hlubinám náboženské zkušenosti s Bohem. Náleží k těm, kteří chápali Boží mlčení jako negativní zkušenost, kterou člověk může prožívat téměř jako zkoušku a snad někdy i jako trest, může-li se ovšem člověk spolehnout na své zdání a odhady. Myšlenku mysteriózního a gnostického božího mlčení a mluvení Komárková nerozvíjela – v tom se liší od Hanse Jonase a dalších, kteří se nedostali do vězení či koncentračního tábora. Taková poloha „aktu řeči“ jí byla existenciálně cizí. Nehledala v náboženské zkušenosti klíč k vyšším pravdám, zářivým znamením či tajemným vizím, ani k liturgicky zužitkovatelným gestům. Zámlkovitý dialog ji vedl k starosti o druhé, nikoli do hlubin duše či „propastných výšek“ všehomíra.

Komárková překonala pokušení žalmických výčitek odkazem na Kristovu přítomnost tam, kde druzí trpí. Bůh není slepý a hluchý, popř. stažený, nýbrž vidí a sklání se k trpícím i v šoa. Komárková nechtěla nic dokazovat svým popisem dialogického zážitku. Spíše než vlastní utrpení ji děsilo, že už nebude moci vrátit druhým nic z darů lásky, sebezapření, úcty. Tváří v tvář Božímu mlčení nerozvíjela slavné křesťanské motivy mystického mlčení křesťanských dobrovolně zvolených cel či eucharistických extází – svateb, atd… Horizontem jejího dvojznačného nitra se ve vratislavském vězení stal nakonec bližní. Probojovala se k tomu díky dialogu s Hospodinem v Kristově solidarizaci.

Ani ve vězení si nepěstovala filosofickou či teologickou blaženost pro svou vlastní duši po způsobu antických filosofů, starověkých i moderních gnostiků, středověkých i postmoderních mystiků. Zkušenost mlčení Boha ji přeorientovala skrze přítomnost Krista paradoxně a tedy „augustinovsky“ k milování Boha i bližního.

Náboženská zkušenost s božím mlčením a kristovskou solidaritou měly pro Komárkovou dalekosáhlé důsledky. Proto těsně po doznění všech hrůz s odvahou sobě vlastní tvrdila, že válka nás (její generaci) něčemu naučila. To je samozřejmě paradoxní a nedokazatelná výpověď. Válka ji paradoxně něčemu naučila, ne ovšem všechny její generační druhy. Jak na konci svého života vyznala i ona sama (Dies irae – dies misericordiae), nenaučila válka všechny spoluvězně solidaritě s trpícími.

Svůj Vratislavský deník nakonec autorka nabídla veřejnosti k nahlédnutí, ale nešlo jí o důkaz její pravé zbožnosti. Pouze skromně nabídla výjimečnou náboženskou zkušenost. U jejího dialogického aktu zámlkovitého promlouvání jde o paradox, který se nám smí stát tórou – ukazatelem, svědectvím vybojovaným před tváří Boží pro určitou situaci a chvíli. Záleží na nás, čím se necháme vést, a co považujeme za tóru. Tuto augustinovsky „těžkou“ svobodu nám Hospodin neodepřel.

„Ani zde, ve chvílích nejhoršího zoufalství, jsem nedovedla říci, vydávajíc Bohu všecko: buď vůle Tvá! Zůstala jsem zde daleko od Boha, bez vykoupení modlitby, a přece! …Celá ta dvě léta nás učí jenom utrpení, ale i když zůstává ta záclona a Slovo boží hledí ke mně jenom z litery Písma, Bůh k němuž se tak málo modlím, je v Kristu Ježíši věčně živý Bůh, který na pozadí toho všeho žitého je skutečností stále skutečnější. (1. 12. 1941) . …Nacož bych tedy očekával, Pane? Očekávání mé má být na Tebe. Ale není, není… A přece zůstává pro člověka jenom jedno skutečné vítězství. A s ním pokoj a radost. A láska. A láska? Ke všem? Kéž nám Kristus odpustí! Kéž sobě nepijeme odsouzení, až nám bude jednou podán znova! (29. 3. 1942) …Chtěla jsem se ptát se vzpourou v srdci: viděls’ ji, Pane? Ale vzpoura je zbytečná. Kristus ji viděl! (31. 12. 1941)

…Proč už nežijí ti lidé, kterým dlužíme nejvíc? Úcta, láska, sebezapření, pokora, služba, to jsou věci, ze kterých se má skládat život. Dovedu někdy vrátit lidem, co mi dali? (4. 1. 1942)