Číslo

Již počtvrté byla vyhlášena cena za dílo v oblasti tvorby míru mezi lidskými skupinami – Prix Irene 2006, udělovaná jedincům za dílo v oblasti společenského soužití, publicistiky, literatury, umění, teologie, vědy. Její letošní laureátkou je Milena Šimsová, historička. Cenu udělují občanská sdružení RafaelInstitut a Tolerance a občanská společnost. Dosavadní laureáti jsou sociální pracovník Kumar Vishwanathan, koordinátorka Berkat, projektu mezinárodní humanitární spolupráce, Jana Hradílková a tvůrce filmového festivalu Jeden Svět Igor Blaževič.

Cena nese jméno britské psychoanalytičky Irene Bloomfield (1918–2000), narozené v Německu, kde jako židovská dívka zažila nástup nacismu. Tato zkušenost byla v základech její celoživotní snahy kultivovat lidské vztahy a léčit traumata vzniklá organizovaným násilím.

Protestant se k semináři Prix Irene 13. 10. hodlá ještě vrátit a otisknout proslov Mileny Šimsové a některé přednášky. – mž

Když byl manžel Mileny Šimsové zavřený, přijela k nám na návštěvu, a dvě věci tenkrát na mě velice zapůsobily: Neustále odbočovala od hovoru o svém muži a mluvila o dalších brněnských uvězněných, pořád se k nim vracela a uvažovala o tom, co by se pro ně dalo podniknout. Byli to Petr Cibulka, Libor Chloupek a Petr Pospíchal. A ta druhá věc: neobyčejně jí to slušelo – přestože byla nevyspalá a plná starostí a neměla ani pomyšlení na to, aby se nějak krášlila.

Když mi bylo patnáct nebo šestnáct, Milena se mě najednou zeptala, „a co ty Moniko vlastně víš o Havlíčkovi“. Já jí to řekla (moc toho nebylo) a bylo mi jasné, že Havlíčkovi přikládá velký význam, a později, když už jsem o Havlíčkovi věděla víc, jsem si na to nejednou vděčně vzpomněla. Takhle Milena jedná s lidmi. Umí se bez velkých okolků zeptat, na něco upozornit, klidně riskuje neúspěch. Já bych se svých neteří podobně zeptat neodvážila.

Milena Šimsová se narodila 5. října 1932. Měla dva starší bratry. Její tatínek Jaromír Procházka, důstojník československých legií, patřil k českým odborníkům, kteří pracovali ve východní části Československa, kde jich bylo velice potřeba. Byl geometr, začínal na Podkarpatské Rusi, s rodinou pak působil ve Zvolenu, další jeho působiště byl Turčianský Svätý Martin, kde se Milena narodila, a další Košice. Na těch místech byli vždy jen přes zimu, kdy Jaromír Procházka na katastrálním úřadě zpracovával výsledky letních měření z terénu. Do terénu, na jaro až podzim, vyjížděla celá rodina. Milena si pamatuje na ves Hriňavu, blízko Zvolena, a Spišskou Novou Ves, která tehdy byla ještě opravdu vesnicí, ne městem. Po podepsání mnichovského diktátu v roce 1938 byla rodina nucena vystěhovat se ze Slovenska a přesunula se do Brna. Po maturitě na reálném gymnáziu Milena od roku 1951 studovala na filozofické fakultě obor archivnictví–dějepis a ukončila studium v roce 1956 s červeným diplomem. Vzápětí, 23. června 1956, se provdala za faráře Jana Šimsu. Zjistila, že se ve svém oboru nemůže uplatnit. Historické archivy pro ni byly uzavřeny, a do archivu některého „národního“ podniku nechtěla. Jan Šimsa kratší dobu působil ve sborech Českobratrské církve evangelické v Praze-Vinohradech a Pardubicích. Potom Šimsovi odešli na venkov. V letech 1957–1963 působili v Klášteře nad Dědinou a v letech 1963–1975 v Prosetíně (od roku 1973 bez státního souhlasu). Stala se „na plný úvazek“ paní farářovou, ženou, která pomáhá svému manželovi a je většinu dne v pohotovosti, aby pohostila, organizovala užitečné věci, využívala příležitostí k rozhovorům, kterým se v evangelické církvi říká rozhovory pastorační. Měli Martina a pak i Aninku a Jirku, ale „být dobrou paní farářovou“, to se zvládá i s dětmi, pokud je žena faráře šikovná a odhodlaná, a to Milena vždycky byla. Vypráví o tom v jedné kapitole knihy Věry Lukášové a Hany Schillerové „Ženy z fary“, kterou letos vydalo nakladatelství Kalich. Tam se popisuje i období od roku 1973, kdy byl Janu Šimsovi odebrán státní souhlas. Podepsal později Chartu 77, byl vězněn. V situaci, kdy vedení církve při svých pronásledovaných farářích nestálo, lidé v Prosetíně, evangelickém tolerančním sboru na Vysočině, při svém faráři stáli, tak to Milena Šimsová píše. Je mi líto, že prosetínští byli výjimkou, i když jistě ne jedinou. Bylo těžké pro členy církve vytrvat v solidaritě, když vedení se k ní neznalo, a dokonce v roce 1972 doporučilo spolupráci se státními orgány. Přemýšlela jsem o tom, mám-li do tohoto proslovu zapracovat exkurz o situaci českobratrské evangelické církve v komunistickém režimu, text by však byl příliš dlouhý. Byl by to exkurz hořký, ne tolik proto, že se přihodilo mnoho zlého, ale že lidé nejsou ochotni se k tomu vracet a hodnotit a dát tak uplynulým dějům smysl.

Milena Šimsová vystudovala historii a archivnictví. Doktorát si mohla udělat až v roce 1968. Neudělala vědeckou kariéru. Před několika dny jsem se zúčastnila jedné konference, která se zabývala tématem vzdělání, a pořád dokola se mluvilo o uplatnění. Uplatnit se, neuplatnit se… Jak Milena Šimsová uplatnila své vzdělání? Uplatňovala je vlastně neustále. Shromažďovala texty, dokumenty. A v dobách, kdy se ještě nemluvilo o „oral history“, ona pořizovala dokumentaci vyprávění pamětníků. Věnovala se historii sborů, na kterých s Janem Šimsou působili, rodinné historii, a při své cílevědomosti a systematičnosti získávala soubory textů, které po listopadovém převratu mohla začít zpracovávat pro vydání. Tak vznikla kniha o evangelících v čase druhé světové války „Prošli jsme v jeho síle“ (Kalich, 2003) a kniha „V šat bílý odění“ (EMAN a YMCA Brno, 2005) o lidech z okruhu Akademické Ymky v době války.

Rodiny obou manželů Šimsových byly zapojeny do odboje proti nacistům. Milenina tatínka Jaromíra Procházku 27. února 1945 zatklo gestapo a byl vyslýchán a ubit v Kounicových kolejích. Její starší bratr, také Jaromír, o tom napsal text, který bych ráda viděla v čítankách: Jak byl zatčen spolu s tatínkem, ale pak odvedli každého jinam, drželi ho do konce války ve vězení, poznal tam zajímavé lidi, a pak najednou ho propustili, šel domů a maminka ho vítala, a jak ho vítala, pochopil, že už tatínka neuvidí. Jaromíru Procházkovi je letos osmdesát let, chtěla bych ho také dnes pozdravit. Milenin tchán Jaroslav Šimsa byl novinář, redaktor Křesťanské revue a sekretář Akademické Ymky. V letech 1940–1945 byl vězněn a zemřel v koncentračním táboře Dachau 8. února 1945. Milena s Janem připravili k vydání jeho dopisy, úvahy a kázání z vězení. Knihu těchto textů „Úzkost a naděje“ vydal v roce 1969 Kalich a podruhé pak v roce 2003 EMAN, spolu s německou verzí „Angst und Hoffnung“.

Chtěla bych poslední minuty této řeči věnovat ještě další oblasti, kde Milena Šimsová osvědčila pohotovost a obětavost. Jde o archiv Přemysla Pittra. Přemysl Pitter (1895–1976) byl pedagog a teolog a pracoval pro dělnické děti na Žižkově, statečně pomáhal za války Židům, po válce podnikl velkou záchrannou akci nejen pro židovské děti z koncentráků, ale i pro německé děti z internačních táborů pro Němce, musel uprchnout před komunistickým režimem a působil pak v Německu jako sociální pracovník a kazatel v táboře pro emigranty z komunistických zemí; byl to zkrátka člověk, který vždy vystihl, kdo jsou ti bezbranní či zanedbávaní, kteří nejvíc potřebují pomoc, a neváhal se jich ujímat. Prožil posledních 14 let svého exilu ve Švýcarsku spolu se svou spolupracovnicí Olgou Fierzovou, která po jeho smrti pokračovala ve vydávání sešitů „Hovory s pisateli“ a zpracovávala pro ně jeho bohatou pozůstalost. Mileně se podařilo Olgu Fierzovou už na jaře 1990, brzy po otevření hranic, navštívit. Zjistila jsem nedávno, že to bylo na podnět Aleny Wagnerové, která (snad v roce 1988) s Olgou natáčela delší rozhovor, a mluvily i o tom, že jí už slábne zrak, bude jí brzy devadesát, a potřebovala by s někým, kdo se v tom vyzná, vážně promluvit o tom, co dál podniknout s množstvím písemností Přemysla Pittra. Alena Wagnerová pochází z Brna, a najednou si uvědomila, prý jí doslova „sepnulo“, na koho se obrátit, a navštívila Šimsovy a začali se domlouvat. Olga Fierzová v červnu 1990 zemřela, a potom cestovala Milena Šimsová do Affoltern am Albis podruhé, spolu se svou sestřenicí Dagmar Litomiskou. Nebyl to výlet, byla to velká práce: připravit množství dopisů, dokumentů, sešitů k přepravě do Prahy. Marie Pašková jim vařila, a ony třídily do balíků. Milena dostala od Olgy Fierzové instrukce, přesto to byl i pro vzdělanou archivářku náročný úkol. Je jisté, že má Milena Šimsová o Pittrův archiv velkou zásluhu. Byl umístěn v Pedagogickém muzeu Jana Amose Komenského ve Valdštejnské ulici a Milena tam ještě nějakou dobu pracovala na jeho dalším uspořádání.

O knize „V šat bílý odění“ napsala Helena Klímová recenzi a Milena jí pak napsala odpověď, kterou jsem pro dnešní den rozmnožila; jmenuje se „Kdo jsou ti krásní lidé“. Kdo byli ti lidé, kteří prošli utrpením, a co je vedlo a posilovalo? Měli vnitřní sílu osobního svědomí. Milena Šimsová však upozorňuje na to, že ono nestačí. Opřít se opravdu pevně můžeme jen o to, co je vně, mimo nás. Nad námi. Naléhavě potřebujeme svůj život postavit na pevný základ, kterým je Bůh a jeho přikázání. – Přečtěte si to.

Monika Žárská k 13. říjnu 2006

Text Mileny Šimsové „Kdo jsou ti krásní lidé“ otiskne Křesťanská revue v čísle 6/06.