Křesťanská odpověď na otázku po původu strachu a jeho překonání

Jakub Ort se ve svém fejetonu Oni nás úplně převálcujou! v lednovém čísle Protestanta pokusil určit důvody současné (nejen) české islamofobie, jakož i příčiny současného islámského radikalismu. Pracuje přitom s obvyklým a přijatelným vysvětlením vzniku moderního náboženského (zde islámského) fundamentalismu, které vychází především ze sociologické, resp. sociálně-psychologické perspektivy: za fenomény strachu a násilné reakce na něj nemohou „verše z Koránu“, ale v mnohém ohledu destruktivní dynamika západní moderny, která si v kulturním a ekonomickém ohledu podmanila také islámský svět. Tato odpověď na otázku po původu strachu z islámu, ale i po původu náboženského radikalismu nezřídka také předpokládá další odpověď na další otázku: jak je možné strach a radikalismus, který je ve svém důsledku na strachu také založen, překonat: je to možné především změnou společenských, politických a ekonomických podmínek, resp. skrze morální apel, který k této změně povede. Pro křesťana a theologa zvlášť je zohlednění těchto nenáboženských aspektů vzniku náboženského, ale i nenáboženského extremismu již zcela nezbytnou, a vlastně již samozřejmou věcí. Theolog si je také vědom, že změna společenských podmínek může mnohé fobie a z nich plynoucí radikalismy zmírnit, resp. že apelování může mnohé lidi pohnout, aby se nad sebou zamysleli. A zdá se, že v současné debatě o xenofobii a náboženském extremismu je tato odpověď nejvíce preferovaná. Funkcí theologie a křesťanského zvěstování v současné době by mělo být také to, aby hovořila o tom, jaké jsou náboženské kořeny xenofobie a extremismu a jaké křesťanské náboženství nabízí odpovědi na jejich překonání.

Islamismus a „verše koránu“

Z nábožensko-theologického hlediska je dobře možné uvažovat o tom, do jaké míry náboženský fanatismus (zde islamismus) s „verši Koránu“ souvisí. To se samozřejmě netýká jen terorismu a represivní politiky v rámci islámu, ale i křesťanství (a dalších náboženských tradic). Je potřebné klást otázky představitelům islámu: na které „verše v Koránu“ se odvolávají „vaši“ teroristé? A na jaké „verše“ se odvoláváte vy? Jaká je autentická interpretace vaší nauky, především co se týče lidských práv, svobody svědomí a náboženství? A jak si vykládáte vy ony „verše“ (tradice nauky), na které se odvolávají ti, kteří podle vás nemají s islámem vůbec nic společného? A jaká je vaše „správná“ (konsensuální) interpretace těchto „veršů“? A jsou tyto verše pro vaše náboženství ústřední, či stojí na jeho periferii? To je zapotřebí přesto či právě proto, že více, ale spíše méně kritického tázání se s různými motivy chápou právě „staří známí“ konzervativně-fašizoidní jedinci a skupiny, aby získali politicko-náboženský vliv, jejichž vzestup autor pozoruje a které v něm oprávněně vyvolávají strach.

„Obtížné oddíly“ bible a křesťanské hodnoty

Je třeba přitakat výzvě Jakuba Orta, že „otázky, které lidé kladou islámu, by měli křesťané klást na prvním místě sami sobě a své vlastní tradici“. Jak napsal již zakladatel moderní protestantské theologie Friedrich Schleiermacher: křesťanství je náboženství polemické, a to nejen navenek, aby odkrylo „veškerou zkaženost, ať v mravech či smýšlení, a ze všeho nejvíce (…) všechnu falešnou morálku, všechno špatné náboženství a (…) nešťastné míchanice obého“, ale stejně tak je křesťanství polemické „ostře a bodavě uvnitř svých vlastních mezí a ve svém obcování svatých“ (Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher. O náboženství. Promluvy ke vzdělancům mezi jeho utrhači. Přel. Jan Kranát. Vyšehrad, Praha, 2012, s. 294n. [stránkování podle orig. vydání z roku 1799].) Je třeba se neustále poučovat z minulosti a přítomnosti církve a křesťanského Západu a ptát se po biblicko-theologickém zdůvodňování nábožensky motivovaného násilí a represí, které se v nich děly a dějí. Jak se theologicky zdůvodňovaly křížové výpravy, upalování heretiků a čarodějnic? Jak se kalvinistické církve mohly v Jižní Africe theologicky smířit s apartheidem, jak američtí jižanští fundamentalisté s rasismem? Neméně poučné by bylo zabývat se opět s „theologií“ tzv. Německých křesťanů, díky níž měli mnozí němečtí lutheráni dobré svědomí, s nímž přehlíželi bezpráví páchané na Židech v době nacistické hrůzovlády, nebo se ptát, z jakých zdrojů biblicko-dogmatické tradice čerpá např. „Ruská pravoslavná armáda“ ukrajinských separatistů? A jak je možné smířit s „křesťanskými hodnotami“ paušální odsuzování příslušníků jiných kultur a náboženství a konfesí, s kterým se setkáváme v žité víře mnoha křesťanů na Západě i Východě? Pokud bychom v odpovědi na tyto otázky dospěli ke konkrétním dogmatickým tradicím a biblickým textům, např. Gen 9,25–26 (text o prokletí Kenaana užívaný jako obhajoba zotročování černochů): jak s těmito texty nakládáme my dnes? Nevytěsňujeme či nepřikrašlujeme tyto a další „obtížné oddíly“ v rámci laciné apologetiky a obhajoby „křesťanských hodnot“? A jaké jsou ony „křesťanské hodnoty“? Je tomu stále tak, že těmi hodnotami je vyznání, že Bůh se stal v Kristu jedním z nás, že na kříži zástupně nesl trest za druhé a byl vzkříšen, že v něm máme odpuštění hříchů, pouhou vírou a milostí, že důsledkem toho je imperativ k lásce k bližnímu, radikalizované do lásky k nepříteli? S nadějí, že signaturou Božího království je „překovávání mečů v radlice“?

Náboženství je ambivalentní

Připouštět si takovéto otázky předpokládá také uznat, že náboženství,[„Obtížné oddíly“ bible a křesťanské hodnoty] křesťanství samozřejmě nevyjímaje, je ambivalentní, nejednoznačný fenomén. Nechává to nakonec problesknout i Jakub Ort ve svém článku, když píše, že křesťanství „může být v následujících letech pro globalizovaný svět stejně tak prokletím jako požehnáním“. Bohužel v debatách o náboženství se na straně jeho obhájců (insiderů, i těch, co stojí vně) někdy sahá k zjednodušujícím argumentačním postupům, kde se předpokládá pojem „pravého“, ideálního, zcela jednoznačného náboženství. Co se týče islámu, rozliší se „pravý islám“, který zastává drtivá většina této náboženské komunity, který je ve své podstatě mírumilovný a nemá vůbec nic společného s lidmi, kteří se k tomuto náboženství také hlásí a v jeho jménu se dopouštějí teroru, represí a porušování základních lidských práv. Tito takto exkomunikovaní odpadlíci jsou de facto diskvalifikováni jako lidé nenáboženští, pro které je náboženství jen závojem, jímž kamuflují své pravé imanentní (politicko-ekonomické) cíle. Neklade se přitom otázka, zda si tito lidé také takto nenábožensky rozumí, či nikoliv. Tato interpretace je ostatně jedním z plodů klasické evropské kritiky náboženství, která vysvětluje náboženství z nenáboženských fenoménů. Podobné je to často s obranou křesťanství v západním světě, resp. obranou „západních hodnot“: předpokládá se jejich ideální a jednoznačná realizace, a většinou se vytěsňuje se jejich ambivalence.

Nábožensko-theologické, sebekritické rozpoznání ambivalence náboženství bylo díky recepci filosofické kritiky náboženství přelomu 2. poloviny 19. a 1. pol. 20. století nejhlouběji theologicky formulováno právě v protestantské theologii. Paul Tillich např. upozornil, že náboženství jako to, co se nás bezpodmínečně dotýká, je dvojznačné v tom, že má sklon ke svému zesvětštění i démonizaci. Zesvětštěné náboženství představuje jeho redukce na kulturu a morálku a sociální aktivismus, radikalizací této formy profanizace je sekularismus, který odmítá jakékoliv náboženství, nemůže se ho však zcela zbavit, často také jako nějaké pseudonáboženství končí. Jako „démonické“ Tillich označil to, co sice dimenzi transcendence nepopírá, ale falšuje ji tím, že určitého konečného nositele svatosti (ať církevní strukturu nebo svatý text či čistou nauku) identifikuje se Bohem samotným.

Fragmentární, ale jednoznačná odpověď

Pro další debatu o křesťanství a islámu a jejich vzájemném vztahu, ale především pro každodenní žitou víru křesťana, ale nejen jeho, jsou tyto úvahy důležitými korektivy jeho čerpání naděje v příběhu Ježíše Krista. Korektivy, které mu brání, aby vlastní, ale i jinou náboženskou tradici, ba vůbec jakoukoliv skutečnost viděl zcela jednoznačně, na druhou stranu mu však umožní ve fragmentu, v předjímce, ale jednoznačně rozpoznávat, kde se mu dostane odpovědi. Podstatou křesťanské víry je vyznání, že jen v Kristu došlo k onomu tajemnému spojení svatého Boha a konečného lidství. Proto jen Krista křesťan (a nejen on) může a má „zbožšťovat“, protože v něm byl – ač pod protikladem – Bůh skutečně přítomen jednoznačně. Jen ve víře zaměřené na Krista potom člověk nekarikuje Boha tím, že by uctíval cokoliv konečného, a mohou to být i jeho zkreslené představy o Bohu: ať je to bůh nerozlišitelný od abstraktní ideje či bůh autoritářsky despotický, který nestrpí jakoukoliv konkurenci a který nutká ke „staré známé“ náboženské nesnášenlivosti. Jen ve víře zaměřené na Krista a jeho inspirativní nové lidství zůstává křesťan otevřený pro všechny složité aspekty naší existence: jen tak může mít odvahu se s těmito dvojznačnostmi citlivě a střízlivě potýkat, aniž by upadl do fanatismu sekularistického či náboženského. Důsledkem této víry nikdy není nenávist založená na strachu. Ta je naopak znamením toho, že se jedná o víru nezralou nebo že víra není přítomna vůbec. Bůh zjevený v člověku Ježíši z Nazaretu je tou odpovědí na otázku, jak je možné překonat strach a z něj vycházející radikalismus všeho druhu.