Povinná maturita z matematiky se stala politickým tématem číslo jedna. Přesná a logická věda nenechala téměř nikoho chladným, ač ze zjištění, že např. 5 + 6 = 11 nikoho nepolije horkost ani nikomu nepřebíhá mráz po zádech. Jde prostě jen o správné tvrzení, logicky nevyvratitelné, tak jak je to v matematice běžné. Matematici nás učí specifickému druhu logického myšlení a za určitých okolností se matematická logika hodí a vyplácí. Že by však matematika mohla naučit logickému uvažování, které by bylo ku prospěchu celé společnosti, to je věc sporná.
V minulém století byli američtí astronauti vybaveni matematickou logikou vrchovatě a na Měsíc skutečně doletěli, ale kdosi z jejich učitelů přišel na to, že k zvládnutí nepředvídatelných situací během kosmického letu je zapotřebí procvičovat logiku, kterou získáváme při učení klasických jazyků. Latinou, řečtinou, hebrejštinou se dnes již nemluví, ale jejich gramatická logika počítá s pravidelnostmi i s výjimkami z pravidla, s dějinně-společenskou proměnností. Počítá také s hledáním nových formulací, stojíme-li tváři v tvář nečekaným situacím. To, co tu ještě nebylo, lze někdy tušit a naznačit matematickými formulemi, to ale musíme popisovat fyzikální svět, nikoli společenské jevy. Někdo by možná přispěchal se statistickým determinismem, s teorií o společenských mechanismech a setrvačnosti lidského jednání. Nicméně jazyková struktura se procvičuje nejen na materiálních skutečnostech a neměnných datech, ale též na společenských fenoménech, proměnných vzorcích a nečekaných dějinných zápletkách. Tento typ logiky je pro život společnosti stejně důležitý jako matematický. Jazyková logika napomáhá k formulování toho, co je člověku přiměřené, co určuje lidství člověka, jaké hodnoty mají mít rozhodující vliv a co logicky rozvrací osobnost každého člověka.
Nejlépe snad vystihuje charakter jazykové logiky překvapivý fakt, že staré známé veličiny – sečteme-li je za určitých okolností dohromady – mohou dát překvapivý a nadějný výsledek, kvůli kterému je možné se s vděčností ohlédnout do minulosti a tak paradoxně zahlédnout i cosi nečekaného, co ovšem z ní není vypočitatelné. Nedávno zesnulá Hebe Kohlbrugge nás naučila, že 2 × 2 = 5. Stejnojmennou knihou si z nás autorka nedělá legraci. Samozřejmě, je to metafora, nikoli matematický příklad. Metafora nás učí, že někdy se objeví výsledek, který žádný životní realista neočekával. Autorka onu překvapivost a krásu nevypočitatelnosti vystihla logicky přesně s transcendentní vděčností, aniž by musela povinně maturovat z matematiky.
Proti povinné maturitě z matematiky by se mohli ozvat též právníci, protože také jejich logika myšlení je neoddiskutovatelně důležitá. Po staletí bytostně souvisela s etickou rovinou života. A je životu prospěšná, byť se jí dnes nechtějí všichni řídit. Vysmívají se jí někteří vzdělanci na trůnech, v úřadech, v některých redakcích, na některých recepcích či v lidových nálevnách. Těžko říci, z čeho vlastně povinně maturovali, protože příliš životně prospěšné logiky v jejich vystupování není.