Text: Jan 1,10–11
Čtení: Jozue 9,3–15; Židům 13,1–3
Jozue 9,3–15
I obyvatelé Gibeónu se doslechli, jak Jozue naložil s Jerichem a Ajem. Vymyslili si tedy také lest, že půjdou a budou se vydávat za poselstvo. Vložili na osly vetché pytle a zpuchřelé, popraskané a svazované vinné měchy, na nohou měli vetché spravované střevíce a na sobě odřené pláště. I všechen chléb, jímž se zásobili, byl vyschlý a rozdrobený. Tak přišli k Jozuovi do tábora v Gilgálu a řekli jemu i mužům izraelským: „Přišli jsme z daleké země. Uzavřete s námi smlouvu!“ Ale izraelští muži Chivejcům odpověděli: „Možná, že sídlíte mezi námi; jakpak bychom mohli s vámi uzavřít smlouvu!“ Řekli nato Jozuovi: „Jsme tvoji otroci.“ Jozue se jich otázal: „Kdo jste a odkud přicházíte?“ Odpověděli mu: „Z velmi daleké země přišli tvoji otroci za jménem Hospodina, tvého Boha. Slyšeli jsme o něm zprávy, co všechno učinil v Egyptě a jak naložil s dvěma emorejskými králi v Zajordání, s chešbónským králem Síchonem a s bášanským králem Ógem z Aštarótu. Naši stařešinové a všichni obyvatelé naší země nás vyzvali: »Vezměte si s sebou zásoby na cestu, jděte jim vstříc a řekněte jim: Jsme vaši otroci. Uzavřete s námi smlouvu.« Toto je náš chléb. Byl ještě horký, když jsme se jím zásobili při odchodu z našich domů, než jsme se vydali k vám. A teď se podívejte: je vyschlý a rozdrobený. A tyto vinné měchy byly nové, když jsme je plnili. Podívejte se, jak popraskaly. A toto jsou naše pláště a střevíce; zvětšely, protože cesta byla velmi dlouhá.“ Izraelští muži si tedy vzali z jejich zásob, aniž se ptali na Hospodinův výrok. Jozue sjednal mír a uzavřel s nimi smlouvu, že je nechá naživu. Předáci izraelské pospolitosti jim to potvrdili přísahou.
Židům 13,1–3
Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení.
Jan 1,10–11
Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
„Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ Je to svědectví? Je to kritika? Řekněme jednoduše: Je to pravda. Zůstává to pravdou dodnes.
Je to zajímavé setkat se s člověkem, kterého znáte – a on vás nepozná! Anebo obráceně – vy jeho. Vybavuji si několik příkladů. Přijíždí skupina návštěvníků z různých sborů na svratoušskou faru na Vysočině. Vede je zasloužilý farář a senior, předseda Kostnické jednoty. Po přivítání místním farářem se ho přátelsky doptává: „Tak co, jak se mají páni rodiče? A co děti? Daří se jim dobře ve škole?“ Rozšafně a zasvěceně naslouchá svému mladšímu kolegovi a jeho poznámkám o rodině, o sboru a životě na faře. A nakonec se zeptá: „A kterýpak ty seš?“
Vidím také bratra Josefa Dvořáka z Kobyl, části Pusté Rybné. Po letech se navrací z první světové války, která mu byla prodloužena odvelením na Slovensko, kde pokračovala střetnutí s Maďary a panující nejistota oddalovala jeho návrat domů. Po řadě let se Josef konečně navrací. Jde rodnou Pustou Rybnou nahoru na Kobylí s dychtivými nadějemi navrátilce. Jenomže nikdo ho po létech nepoznal. Byl cizí. Byl to cizinec.
V dnešní době shledávám tak dramatické příklady setkání a setkávání, že se to těžko stravuje. Ano, evangelista ví, jaké to je. Ježíš to zakusil a evangelista nám to připomíná. A právem!
Jednou jsem přišel na vyšetření na hematologii. Doktorova temnější barva kůže mi nedala pokoj. Překonal jsem rozpaky a zeptal se, odkud pochází: „Jsem Syřan, původem z Aleppa. Moje rodné město bylo srovnáno se zemí. Nemám tam místo. Nemám domov. Tolik hematolog – lékař, vzdělaný a potřebný člověk, pro kterého se u nás našlo místo. Ale doma v Sýrii? Tam bolestivě chybí!
A již si opakuji neuvěřitelné poznámky, výhrady, ba i nadávky a vehementní odmítání příchozích, které teď můžeme slyšet. A to od nás, sytých, zabezpečených, bohatých, sebejistých: „No co budeme dělat s těmi, kteří nemají nic, čím by nás přesvědčili, že nám to stojí za to je přijmout? Navíc nevíme, zdali to není muslim a tudíž určitě terorista.“ Náš prezident Zeman prohlásil, že až přijdou, vezme na ně pušku.“ Tedy jako na škodnou?
A zase se mi vrací osud Ježíšův. Nebyl odsouzen jako zločinec? Jako terorista, když placení svědkové falešně prohlašovali, že chtěl srovnat jeruzalémský chrám se zemí?
A tak co tedy s tím, že se již ve Starém Zákoně, dobách kritických nejistot lidu a usazování v nové, tedy cizí zemi přes to vše dočítáme o snášení cizinců? Ba ještě více, o přijímání zcela cizích lidí jako vzácných hostů. Tak to dosvědčuje příchod tří mužů za Abrahamem a Sárou a jejich samozřejmé přijetí cizinců jako vzácných hostů. Zvýrazňuje to list Židům v Novém Zákoně: „Někteří aniž to tušili, měli za hosty anděly.“ Ne teroristy ale anděly!
Skvělé je číst o moábské Rút ve stejnojmenné knížce a jejím přijetí do lidu Izraele. Ve čtení jsme slyšeli pozoruhodnou zprávu o Gibeóňanech. Byli v životním ohrožení, když Izraelští dobývali jejich území v zemi Kananejské – zemi, kterou jim Hospodin přislíbil. Proto Gibeoňané předstírali příchod z daleka. Jinak by byli vyhnáni, anebo přímo vyhlazeni. Přicházejí se slovy: „Slyšeli jsme o Hospodinu a o všem, co pro vás učinil. Přicházíme uzavřít smlouvu pokoje. Pohleďte, nijak vás neohrožujeme. Jsme zdaleka. Vidíte, jak náš chléb okoral, naše sandály jsou obnošené…“ Gibeoňanům jejich podvod vyšel. Bylo jim dopřáno přežít. Je jim dopřáno žít! Uzavřenou smlouvu pokoje pak již není možné zrušit. Je to přeci smlouva před Hospodinem. Je to vlastně jeho smlouva. Tak se cizí Gibeoňané stávají součástí lidu vyvoleného… Tak je lid Boží veden k laskavé otevřenosti a přijímání cizích.
Ukazuje se otázka: Gibeoňané nemluvili pravdu. Jejich lest, jejich nepravda jim zachraňuje život. Co to tedy znamená? Měli mluvit a jednat otevřeně a zemřít? A nadto, nezachraňuje je sám Hospodin? Byla to smlouva před ním, tedy jeho smlouva, která jim dává život. On sám je vlastně zaštítil? On sám vede lid Boží. Vede svůj lid k přijímaní lidí cizích, lidí v potřebě a ohrožených.
Jakápak je to pravda těch zabezpečených, bohatých a schopných, kteří nejsou schopni přijímat ohrožené, nemající, chudé? Neobrací se ona pravda ve svůj opak, když není nesena milosrdenstvím a solidaritou? Anebo je to lež, a hladový, pronásledovaný, vykořisťovaný či všelijak chudý nemá právo právo na naši pomoc?
Jak to bylo s tím chudákem boháčem v Ježíšově příběhu, který nemohl vidět zuboženého Lazara? Vždyť mezi nimi byla zeď. Nedal on si tu zeď vybudovat, aby chudého Lazara neviděl? Třeba přes tu maďarsko-srbskou zeď ani my leccos neuvidíme. Však Izraelci také nemusejí mít drásávě na paměti Palestince, když je přes tamější zeď nemají tak moc na očích, ani na mysli, ani v srdcích – jako Boží stvoření, kterým jsme přeci my všichni.
V novozákonním listu Židům čteme: Pamatujte ne na ty své. Ne na ty, kteří se nám hodí, ale na vězně, na trpící, na cizí, pro nás cizí. Pamatujme, že v těch nejmenších a umenšovaných přijímáme toho, který nám všem svěřil život.
Nad gibeonským problémem může zaznít nanovo Pilátova otázka: Co je pravda? Ano, co je vlastně pravda? A kéž se nám pak ozve slovo nepřijatého Syna člověka, Ježíše Krista: Já jsem ta cesta, i pravda i život. Amen
Popěvek:
Pán Bůh vítá, cizí i své. / Bůh miluje láskou nade vše.
červenec 2015