Čtení Matouš 21,33–41 Text Genesis 39
Příběh zachycuje Josefa na počátku jeho nedobrovolné pouti po Egyptské zemi. Josef byl Jákobův nejmilejší syn, prvorozený jeho ženy Ráchel. A bratři ho nenáviděli – asi proto, že mu záviděli jeho „původ“. Záviděli mu, že jej Jákob miloval nejvíc. Byl jeden z nich, a přesto nebyl. Nebo spíše: oni ho nedokázali přijmout.
Josefův příběh v mnohém připomíná Ježíšův osud. Ani jeho nedokázali spolubratři přijmout. I on byl prvorozený přede všemi ostatními (ač byl mladší, než kněží). I on nesl před ostatními a pro ně požehnání.
Josef nese požehnání, nese pečeť Hospodinovu, a ta mu přináší samé problémy. A možná to Hospodinovo požehnání, ten Hospodinův zájem způsobuje, že Josef nosí otci o bratrech zlé zprávy. Zatímco oni v tom zájmu viděli bonzáctví, udavačství. Znepříjemňoval jim život (stejně jako Ježíš kněžím a těm, co byli u moci).
A tak se rozhodli, že ho zabijí.
Strhli z něj šaty, které jim připomínaly, že mu mají ve skutečnosti sloužit. Juda jej navrhnul prodat do otroctví. Vydal ho jako Jidáš vydal Ježíše.
Josef byl odveden do Egypta. A bylo to skoro jako smrt, jako sestup do pekel.
Naprosto se mu změnil život, najednou neměl nic, mohl být rád, že je na živu.
Jak se s takovým strašlivým osudem vyrovnal? Můžeme z jeho reakce na kruté zacházení a krutý osud něco přijmout i pro sebe?
Člověk a velké strašné události, např. měnová reforma z roku 1953. Někdy nás ale dokážou pořádně rozhodit mnohem drobnější události – konflikt v práci, v rodině s člověkem také pořádně zamává. I my můžeme mít někdy pocit, že najednou nemáme nic nebo že práce, kterou jsme dělali, přišla vniveč.
Ač nese Josef požehnání, nese prvorozenství, není to on, kdo poroučí nebo koho poslouchají ostatní. Mnoho trpěl. Jak na toto utrpení reagoval tento požehnaný?
Když se nám něco stane, máme možnost reagovat jen několika málo způsoby. Můžeme ze svého neštěstí obviňovat druhé – bratry, Egypťany, Pána Boha. Nebo můžeme vzít utrpení jako výzvu. Nizozemský kazatel Nico ter Linden k tomu píše: Potkalo tě neštěstí? Můžeš se zhroutit, nebo se naopak postavit na nohy. Josef si vybral to druhé.
A co z tohoto typu volby bude Josef (budeme my) mít? Změnu myšlení. Proměnu celé osobnosti. Tato volba – tento typ životních voleb, který nejde cestou sebelítosti – vede k daru vnitřní síly, která třeba jednou povede Josefa k odpuštění a naplnění jeho úkolu: být druhým požehnáním.
Jinými slovy: Josef bude schopen nahlížet věci kolem sebe, jako by byl Bohu blíže. Jeho víra poroste. Dokáže udělat něco, co je z lidského hlediska naprosto nepochopitelné: odpustí svým vrahům. Stejně jako Ježíš.
Ta druhá cesta, kterou mohl Josef jít (cesta sebelítosti a obviňování druhých), není špatná z hlediska morálky („že se to nesluší“), ale na prvním místě proto, že brání člověku otevřít se. A tak jediný, kdo opravdu nakonec trpí – je postižený sám.
Nikdo nemá moc mi ublížit. Pokud si myslím, že mi někdo ublíží, jsem to já sám, kdo dovolí, aby mi někdo ublížil. Tuto myšlenku vystihuje žalmista, když říká: co mi může udělat člověk? A v NZ apoštol Pavel píše, že od Boží lásky nás nemůže odstřihnout ani člověk, ani žádné zlo… Jen já sám.
Dalo by se to popsat i jinak: ďábel chce, abychom měli ze života peklo. Tedy abychom jej strávili v uraženosti a v depresi – třeba ze skutků někoho jiného. Ze skutků vlastních bratrů. A navíc, v takovém stavu nemohu být nikomu užitečný.
Ani Josef, ani Ježíš tak nečinili. Oba byli velcí bojovníci. Oba byli odhodláni být dobrými správci Hospodinova požehnání. To odhodlání se dá připodobnit boji. My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu. (1Te 5,8)
Tak i my vedeme boj, učíme se po příkladu Josefa nebo i Ježíše svému osudu čelit. Josef je schopen čelit nespravedlnosti, bezpráví, utlačování. A vždy se zmůže. Také proto, že se naučil zápasit (že ho Bůh naučil zápasit) – stejně jako otec Jákob.
A Josef bojuje dál.
Putifarova žena jej pokouší (jako ďábel pokoušel Ježíše na poušti). Vyzývá ho: poklekni přede mnou. A Josef zůstává pevný: nechci tě poslouchat – kvůli svému Pánu. Jde tu o něco jiného, než o překonávání chtíče. Josef nese ve svém srdci víru v Hospodina a dává ji takto najevo. Je daleko od domova, a přesto chce zůstat Bohu věrný.
Josef nese ve svém srdci hranice světa, tak jak je daroval Bůh. A chce je držet. Jsou to hranice hodnot. Komu je třeba se klanět a co z toho vyplývá. Bez těchto hranic by se Josefovi a pak všem, kteří budou z jeho požehnání žít, svět zhroutil.
Nejde o překonávání chtíče (abych měl dobrý pocit, že ho umím ovládat), ale abych si uvědomil, komu sloužím a na kterou stranu se přidám.
A opět: volba, která přinese spíš problémy, než na prvním místě užitek.
Ale je to volba, která přinese mír v srdci: Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. (Mt 5,11)
A Josef si za to vysloužil žalář. Ve svém srdci i nadále volil dobře, nezahořkl vůči Bohu – a mohl by – vždyť jaká nespravedlnost se mu stala!!!
Zůstával světlem pro ostatní nakonec i v žaláři. A Bůh byl s ním.
A jednou se dokonce mohl stát spásou svým bratrům, těm vrahům.
Děkujeme, Pane, že nám ukazuješ, jak máme v životě volit, že nám ukazuješ jak vysokou cenu má odpuštění. Na příbězích těch, které sis zamiloval, ukazuješ, jak se vyrovnávat s utrpením a příkořím. Prosíme, ať máme sílu je napodobovat. Amen.