Číslo

Text: 1. Korintským 1,18

1K 1,18

Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.

Pro křesťanství je charakteristickým atributem znak kříže. Křesťanské země jsou plné křížů – na kostelích, na malbách, na hrobech, při cestách. A buď máme kříže holé, anebo s korpusem Ježíše Krista. Kříž je nástroj popravy a mrtvý, ukřižovaný Kristus ke kříži pochopitelně patří. Ale jaký ten Kristus je? Jakýpak bývá ten korpus?

Ten lidový a nejrozšířenější u nás je asi litinový. Někdy pozlacený. Někdy stříbrný. Ale taky třeba na žluto, na červeno, na bílo nabarvený. Vnímáme jej jako popraveného? Jako umučeného, zohaveného? Nevypadá spíš jako nějaký gymnasta s pažemi upaženými nebo pozvednutými jako při lidovém tanci a se spanilým, někdy trochu melancholickým výrazem ve tváři? Anebo jako by byl zamyšlen. Hlava mírně skloněná, někdy i hrdě či nenuceně zakloněná. Žádnou smrtelnou agonii nepozorujeme. A na druhou stranu není to ani Kristus vítězný. Je takový víceméně neutrální.

Vítězného Krista na kříži, předjímajícího vzkříšení, zobrazuje jedinečným způsobem pravoslaví, pravoslavné ikony Ukřižovaného. Západní církev měla sklon zobrazovat spíš lidskou stránku Ježíšovu, jeho utrpení, ponížení, agonii na kříži; Kristus je trpící izaiášovský služebník, nemající „podoby ani krásy“, „nejpohrdanější a nejopovrženější z lidí“, „muž bolesti“. Takový Matthias Grünewald na proslulém Isenheimském oltáři z roku 1515 zobrazil Krista visícího za vyvrácené ruce na kříži, prsty ještě ve smrtelné křeči vějířovitě rozevřené, šlachy našponované, hřeby trhají maso, vystouplý hrudník, břicho propadlé, tvář i tělo jsou žlutavě šedé, ano, nastupuje už mrtvolná barva; hlava bezvládně svěšená na prsa, ústa mimovolně rozevřená. Na scénu s Ukřižovaným tematicky navazuje na spodní vodorovné tabuli Isenheimského oltáře scéna kladení do hrobu. K našemu ohledávání těla Kristova na kříži v souřadnicích výtvarného umění by samo sebou patřily také obrazy manipulace s mrtvým tělem: snímání z kříže, pieta, kladení do hrobu.

Jak se s nastupujícím novověkem a renesancí prohlubuje zájem o vědu a anatomii, dovádí někteří umělci zobrazení Kristovy mrtvoly k dokonalosti, k většímu realismu, k syrovému naturalismu. Zobrazovaný Corpus Christi může být nejen bezdechý, ale i bezduchý. Jsme ohromováni prázdnotou smrti.

Grünewaldem byl ovlivněn Hans Holbein mladší, když o nemnoho let později namaloval dvoumetrový ležatý obraz Krista ležícího v hrobě. Prý jako model používal vyloveného utopence z Rýna. Dosáhl makabrózního, vskutku děsivého účinku. Jakkoli pokleslá brada s řídkým vousem vyčuhuje vzhůru, ústa zírají do kosmu nebo spíš do stropu hrobu. Nikdo čelist nepodvázal a ani oči nezatlačil. Když obraz uviděl F. M. Dostojevský, byl jím fascinován a pravil: „Takový obraz dokáže připravit člověka o víru.“ Podobná slova pak vložil do úst románové postavě knížete Myškina, který natrefil na zdařilou kopii tohoto obrazu. Její majitel Rogožin se na obraz rád dívá a s jistým potěšením stvrzuje: „To ano, připravuje o víru.“

Trojrozměrné ležící Kristy v hrobě, v rakvi, resp. ve skleněné krabici, můžeme v požehnané míře spatřit v kostelích ve Španělsku nebo Mexiku. Ale i v našich krajích lze narazit na výmluvně mrtvá Spasitelova těla. Vzpomínám na jedno dítě, které nakouklo do kostela, vrátilo se a pošeptalo mi: „Je tam zabitej člověk.“ Vypráví se, jak si J. V. Myslbek objednal mrtvolu z patologického ústavu a přibil ji na stěnu ateliéru, aby Ukřižovaného správně namodeloval. Je otázkou, zda ke křesťanské zbožnosti patří zážitky makabrozity, mrtvolnosti zabitého Ježíše. Připodotkněme, že nejde jen o zobrazení výtvarné, ale také slovní. Zapojí-li se naše fantazie, nepotřebujeme materiálních obrazů a soch, stačí obrazy, které vytváří představivost. Hlavní otázkou je, co znamená kázat Ukřižovaného? Co znamená ono „slovo kříže“? A proč zpíváváme kupříkladu „Když zřím ten divuplný kříž, co skonal na něm slávy král…“ anebo „Tvůj kříž mi září v temnotách…“ (píseň 658)?

Neměli bychom zapomínat, že kříž je prastarý mučicí a smrticí nástroj a že Ježíš byl zabit po římsku za užití této technologie. Kříž jako okázalá popravčí pomůcka byl Římany užíván k  likvidování lidí bez občanských práv jako byli otroci, příslušníci porobených národů, političtí provinilci nebo těžcí zločinci. Začasté se jednalo o anonymní oběti. Po potlačení Spartakova povstání v roce 71 před Kristem bylo šest tisíc zajatců ukřižováno podél silnice Via Appia a pro výstrahu zanecháno na křížích na očích všem pocestným.

K čemu v dnešní době takovou přehlídku mrtvol přirovnat?

Lidská těla bývají zpravidla pohřbena. Márnice nebývají veřejnosti přístupné. Mrtvoly masakrů bývají většinou naházeny do masových hrobů, pokud nejsou jinak zlikvidovány či uklizeny, aby je nezachytily fotoaparáty a kamery. Existují ale výstavy mrtvol s názvy Bodies the Exhibition, Body Revealed a podobně, s nimiž obráží svět jisté společnosti. Aktuálně probíhá jedna taková výstava v Praze na Výstavišti. Je velmi pravděpodobné, že vystavovaná těla pocházejí z továren na zpracování lidských těl v Číně. Organizátoři show tvrdí, že dostali od vystavovaných osob před smrtí souhlas k tomu, aby jejich těla byla balzamována a pomocí technologie plastinace vytvrzena, tj. napuštěna něčím jako epoxidem.

Někdy se také tvrdí, že šlo o popravené. Ale tento termín nesedí, slovo poprava je odvozeno od slova právo; poprava byla původně moc soudní, pravomoc, výkon práva, tedy nikoli hned hrdelní exekuce; popravce byl původně pán soudu, význam „kat“ se vyvinul později. Někdo je zabit takzvaně „po právu“. V Číně dochází kromě četných poprav na základě soudních rozsudků také k zabitím či spíše k utrácení, k porážkám lidí mimo právo. Jejich těla jsou využívána na orgány a pravděpodobně také k plastinaci, stávají se zbožím; tato mrtvá těla samo sebou nemají jméno. Bezejmennost usmrcených a množství okázale vystavovaného masa mrtvol na veřejnosti – v tom všem připomínají výstavy Bodies ukřižované oběti, kterých bylo po provinciích starověkého římského impéria dosti.

Jestliže byl na Kristův kříž upevněn trojjazyčný nápis Ježíš Nazaretský, Král Židovský, pak byla vyloučena anonymita těla visícího na kříži. Podle evangelisty Jana to byla Pilátova práce. Byl to nápis viny, ale nepřesný, jak čteme, ta vina měla spočívat v tom, že ze sebe dělal krále. Nešlo tedy o pouhé utracení člověka, ale o popravu, přesněji o zneužití práva, o justiční vraždu. Je přece absurdní být vinen tím, co člověk JE, a být za to popraven. Nevíme, zda dva lotři spolu s ním ukřižovaní byli označeni tabulkou s popisem své viny nebo dokonce jménem, každopádně byl vyhotoven nápis obsahující jméno Ježíšovo. Cedulka INRI (Iesus Nazarenus rex Iudaeorum) bývá proto důvodně součástí křesťanských křížů a krucifixů.

A tu se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu,

k otázkám, které nás napadají od začátku: V čem je výjimečné mrtvé tělo Ježíše Krista? Proč se jako socha nebo obraz vystavuje, anebo proč se o něm vypráví? V čem je symbol jeho popravy specifický? Proč hovoříme o Kristově kříži? Co má lidem co říci nějaké zmučené tělo, nějaká mrtvola, bezživotný korpus? Proč kážeme Krista ukřižovaného, jak proklamuje apoštol Pavel?

Jak jsme si řekli, ukřižovaný má nejen tělo, ale Ukřižovaný má také jméno. Píšeme proto také Ukřižovaný s velkým U. Takový je jen jeden, jediný, jedinečný. Mrtvé tělo samo o sobě nic neříká, znak kříže sám o sobě nedává nijak zvláštní smysl. Avšak ukřižovaný člověk jménem Ježíš je spojen s příběhem, se slovem. Jde o to, aby byl Ukřižovaný kázán, spíš než ukazován. A k tomu kázání patří jeho příběh. Příběh celého jeho života a díla. Nebyl-li by příběh, ani vzkříšení by nemělo žádný zvláštní smysl. Byl by to možná jakýsi biologicko-technologický div, nic víc. Tak tedy: ne kříž sám o sobě, ne mrtvé tělo, ale interpretace kříže a smrti a tedy i života, který byl smrtí uzavřen a křížem zpečetěn.

Lidé nemají umírat anonymně.

Nemají být utráceni a pohozeni do hromadných hrobů. Proto se staví náhrobky a píší nápisy se jmény a dalšími údaji o zemřelých. Se jménem každého se pojí příběh. Společnosti, které toto popírají, které se nezajímají o příběh, o osud člověka, jsou nelidské, nehumánní. Příběhy zavražděných, utracených, jsou zvlášť důležité, jsou tragické, cosi se v té tragice vyjevuje, a měli bychom se proto o tyto příběhy zajímat. Neznáme-li identitu nalezeného zabitého, snažíme se ji vypátrat, následně odhalit vraha a potrestat jej. Jsou-li anonymní mrtvoly vystavovány, jako je tomu v případě zmíněné výstavy mrtvol, a je-li ignorováno jejich jméno a jejich tragický osud, jedná se o obzvláště odsouzeníhodný a cynický zločin.

Kristova smrt naštěstí nezůstala v anonymitě. Jeho příběh si díkybohu můžeme vyprávět, připomínat si jej a přemýšlet o něm. Bylo nám zvěstováno, těmi, kteří s Ježíšem chodili po této zemi a kteří byli svědky jeho smrti, že to byl Boží Syn. Jeho zavraždění, jeho utracení, ono zatracované pověšení na dřevo, není jen tak. Kristův kříž je důsledek lidského, celosvětového zla. Je ztělesněním hříchu. A zvěst o Vzkříšení, o vyvýšení, je informací o Božím odpuštění, o vítězství nad hříchem a zlem. Je to příběh nad příběhy:

Zamordovaný Ježíš dostává „jméno nad každé jméno“, jak vyhlašuje hymnus z epištoly Filipenským (2,6–11). A to proto, že „sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ Tento hymnus a další hymny, například z epištoly Koloským představují nejstarší svědectví a také prvotní vyznání o Ježíši Kristu.

Hymnus z druhé kapitoly Koloským je možno nazvat hymnem o kříži: „Smazal náš dlužní úpis proti nám svědčící / odstranil ho z našeho středu, / přibil jej na kříž. / Tak odzbrojil moci a mocnosti / veřejně je odhalil / Triumfoval nad nimi skrze něj.“ U toho „skrze něj“ není jisté, zda se jedná o kříž, anebo o Krista. Je to koneckonců jedno – Kristus a kříž od jeho smrti patří k sobě. Kristova smrt spojuje obě části hymnu: značí jak smazání dluhu, odpuštění, tak vítězství nad osudovými mocnostmi a silami zla.

Kříž přestává být bláznovstvím, šílenstvím, makabrózním zážitkem, úděsnou událostí, noční můrou, kamenem úrazu, a stává se naopak mocí a moudrostí: „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.“ Zvěst o kříži je nerozumem a zkázou v očích těch, kteří bloudí. A naopak: přijetí kříže je mocí, tím, co dává odvahu a co člověka vede. Kříž neznamená konec myšlení, ustrnutí, slepou ulici, alebrž právě naopak: kříž probouzí naše myšlení. Otvírá obzory.