Kázání Jana Čapka

Text: Jan 15,26

Jan 15,26:

Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.

V předchozí, 14. kapitole Janova evangelia Ježíš říká učedníkům „nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám“. Kralická to říká ještě osobněji, „neopustím vás sirotků, přijdu k vám“. Ono to vystihuje pocit mnohých lidí i dnes, osiřelý člověk, člověk jako sirotek, osamělý člověk, jsme na světě sami a máme umět si s tím tady poradit.

Do toho mluví poselství dnešní neděle, neděle Svaté trojice, Trinitatis. Ježíš říká v našem verši „Když pak přijde ten Utěšitel, kterého já pošlu vám od Otce, Duch pravdy, který od Otce pochází, ten svědectví vydávati bude o mně.“ Ježíš prošel zemí s učedníky, byl mezi lidmi, kázal, vyučoval, zastával se trpících, narazil na odpůrce. Blíží se ke konci svých dnů a loučí se s učedníky. Vysvětluje jim svůj vztah k Bohu Otci a slibuje své působení, až tady nebude. Lidem bude nablízku Duch pravdy, Duch svatý, Boží Duch a bude připraven působit na lidskou mysl a srdce. Bude těšit člověka a bude se za člověka přimlouvat, ale bude také vydávat svědectví o Ježíšovi. Je to tak, že Ducha svatého pošle Ježíš od Otce a současně Duch svatý od Otce bude vycházet, je to tedy rozhodnutí Ježíšovo i rozhodnutí Boha Otce, že Duch svatý bude vydávat svědectví o tom, který už ve světě není, o Ježíšovi. Člověk tedy není osiřelý a osamělý či zapomenutý, protože Duch Boží je nablízku a přináší to, co bylo v Ježíšovi. Trojiční myšlenka vyjadřuje jednotu a vzájemnost Boha Otce i Syna a Ducha svatého.

Trojice jsou tedy Bůh Otec, Ježíš Syn a Duch svatý. Připomeňme si nyní tři svědectví z různých dob o jednotlivých osobách trojice a přece se zřetelem ke všem třem. Nejprve svědectví o Bohu.

Ilse Reiner-Eichnerová pocházela ze Vsetína, byla z židovské rodiny, rodiče zemřeli v roce 1942 a ona se ocitla v židovském sirotčinci v Praze, Belgická 25. Bylo jí necelých 13 let, když byla odvezena do Terezína a pak do koncentračního tábora Osvětim a pak do pracovního tábora Kurzbach, vrátila se po válce a ujala se jí rodina Lukášových na Vsetíně. V knížce Očima dítěte je její úvaha o Bohu a přežití: „potřebovala jsem věřit, že nejsem sama, i když to tak někdy vypadalo. Že je zde Někdo, komu mohu předkládat své myšlenky. Někdo, na koho mohu naléhat a dotazovat se. To mně pomáhalo… Nepřestávala jsem s Bohem mluvit, i když mne přemáhal hněv a beznaděj. Odpovídal mi nebo napravoval věci? Nikoli. Ale přece jakási odpověď přicházela a pochopila jsem, že v dané situaci se musím spoléhat na vlastní vynalézavost či duchapřítomnost a děkovala jsem mu tedy, že mi pomohl si to uvědomit… Věděla jsem, že válka pokračuje a že v ní bojují i Američané. Směřovala jsem tedy své modlitby k nim v přesvědčení, že jedině oni nás mohou vysvobodit z otroctví a útrap… Ocitla jsem se v ruském sektoru, poté, co nás Němci hnali v pochodu smrti, z něhož se mně podařilo uprchnout. Tak jsem byla osvobozena a Bůh přitom nade mnou bděl.“

To je střízlivé pojetí víry v Boha. Bůh bdí nad člověkem a člověk v modlitbě děkuje za poučení od Boha, ale člověk se musí ve svých situacích rozhodovat sám. Je to jiné pojetí, než běžné ujišťování, že to či ono je Boží vůle či Boží dopuštění. Víra není konejšení, že Pán Bůh všechno řídí a že všechno dobře dopadne, nýbrž víra je rozhodnutí před Boží tváří hledat cestu v kterékoli situaci a jednat odpovědně. To proto, že Bůh nad člověkem bdí a poučuje ho. Je to útěcha, že Bůh o nás ví a nad námi bdí.

Nyní si přibližme jedno svědectví o Ježíši Kristu.

14 dní před upálením, tedy 23. června 1415 napsal Mistr Jan Hus v dopise svému příteli Janu z Chlumu toto: „Ó nejsladší Kriste, táhni nás slabé za sebou, poněvadž když ty nás nepotáhneš, nemůžeme Tě následovati. Dej statečného ducha, aby byl pohotov, a je-li tělo mdlé, nechť předchází, prostředkuje i následuje tvá milost, protože bez tebe nemůžeme nic činiti, a obzvláště pro tebe na smrt ukrutnou jíti. Dej ducha odhodlaného, srdce nebojácné, víru pravou, naději pevnou a lásku dokonalou, abychom za tebe nasadili nejtrpělivěji a s radostí život svůj, amen.“

Předchází nás Kristova milost, ona prostředkuje něco od Krista a jde za námi a provází nás dál. Ale hlavní je prosba, Kriste, táhni nás za sebou. Nemusíme dolovat či dnešním slovem generovat víru v Krista ze svého ega, ze své identity, nýbrž on se po nás ptá, působí víru a svou milostí nás táhne dopředu. Věřit znamená poznávat, že nás Kristus táhne za sebou. To je reformační poznání pouhou vírou, sola fide, pouhou milostí, sola gratia.

A ještě svědectví o Duchu svatém.

Na skotském ostrově Iona žije společenství Iona ve starém opatství, je ekumenické a sociálně ohleduplné, mají svoje bohoslužby a svou liturgii a také píseň se slovy: „Přijď Duchu svatý, milostivá nebeská holubice, přijď ohni lásky.“ Duch svatý je přirovnán k holubici. Ona je symbolem Ducha Božího. Evangelisté mluví o tom, že Duch Boží sestoupil z otevřených nebes jako holubice a přišel na Ježíše při jeho křtu Janem Křtitelem, a stal se hlas s nebe: Tento jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo. V té písni je Duch svatý oheň lásky. Láska, a to hřejivá, je nejvyšší dar Ducha svatého vedle jiných darů, které jsou souhrnně vystiženy slovem ovoce Ducha svatého v epištole Galatským: láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost a středmost. To všechno patří do vzájemných lidských vztahů, třeba radost anebo věrnost, to všechno může naplňovat setkání člověka s člověkem.

Dnes je neděle Svaté trojice. Bůh Otec bdí nad člověkem, vkládá nové myšlenky do lidské mysli a upevňuje srdce, Syn Ježíš Kristus procházel zemí, potkával nejrůznější lidi, okusil lidské dějiny, rozdával ze svého bohatství, měl několik přátel a narazil na odpůrce. Byl se svou pravdou, spravedlností a spásou umlčen a popraven a tím ze světa vytlačen. A člověk tady zůstal jako sirotek a lidstvo ve svých staletích osiřelé. A přece tomu tak není, smíme vzkříšeného Krista prosit, aby nás táhl za sebou. Ten třetí z Trojice přichází tak, že nevychází z dějinných událostí ani z ducha doby ani z lidského nitra, nýbrž slétá s nebe, aby člověka navštívil a jako Kristus stojí u dveří a tluče, zda člověk otevře. A v Duchu svatém Bůh chce v nás přebývat. To vyjadřují Gerhardtova slova v Molnárově překladu v Bachově chorálu: „To jedno však bych Pane chtěl teď vyprositi sobě, bych v srdci svém tě nosit směl i dnes i v každé době. Tak u mne stan již zvol si svůj, sem přijdi a se ubytuj s radostmi svými všemi.“

Připomíná se doba Karla IV. ze 14. století, loni Jan Hus a letos Jeroným Pražský z 15. století a přišla další staletí nových nadějí a nových myšlenek a nových ztroskotání a hrůz až po to dvacáté století, v Evropě zvláště kruté, a teď je nové století a nadešly nové starosti, utrpení, krize a naděje. Křesťanská církev ve svých sborech ví o svých mezích a o svých troskách, ale nadále tlumočí jistotu Ježíšova ujištění: „Když pak přijde ten Utěšitel, kterého já pošlu vám od Otce, Duch pravdy, který od Otce pochází, ten svědectví vydávati bude o mně.“ Duch pravdy zaslíbený Ježíšem, původem od Otce, poslaný Ježíšem. Také v naší době pravdivě přináší svědectví o Kristu. Sboru v Korintě a našim sborům apoštol Pavel toto pravdivé svědectví tlumočí takto: „vy pak jste z něho v Kristu Ježíši, který učiněn jest nám moudrost od Boha, i spravedlnost, i posvěcení, i vykoupení.“ Čtyři duchovní statky anebo vzácné hodnoty Pavel jmenuje: Moudrost pro myšlení, aby člověk pokročil v poznání, spravedlnost v praxi, aby člověk někomu nekřivdil, posvěcení uvnitř, aby člověk dovedl prosit Stvoř srdce čisté Bože mi, a vykoupení, aby člověk, každý z nás, hleděl i za smrt, zakoušel svobodu tady a jednou v království Boží slávy na věčnosti. Amen.

22. 5. 2016 v Praze Dejvicích