Kázání Hanse van der Horsta

Budoucnost sboru

Text: Skutky 1,10–26

Sk 1,10–26

A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“

Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili do Jeruzaléma; není to daleko, jen asi kolik je dovoleno ujít v sobotu. Když přišli do města, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali. Byli to Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Zélóta a Juda Jakubův. Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.

V těch dnech vstal Petr ve shromáždění bratří – bylo tam pohromadě asi sto dvacet lidí – a řekl: „Bratří, muselo se splnit slovo Písma, kde Duch svatý už ústy Davidovými mluvil o Jidášovi, o tom, který na Ježíše přivedl stráže, ačkoliv patřil do počtu nás Dvanácti a byl vyvolen ke stejné službě. Z odměny za svůj zlý čin si koupil pole, ale pak se střemhlav zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly. Všichni obyvatelé Jeruzaléma se o tom dověděli a začali tomu poli říkat ve svém jazyce Hakeldama, to znamená Krvavé pole. Neboť je psáno v knize Žalmů: ‚Jeho obydlí ať zpustne, ať není nikoho, kdo by v něm bydlil;‘ a jinde je psáno: ‚Jeho pověření ať převezme jiný.‘ Proto jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi, od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání.“

Vybrali tedy dva, Josefa jménem Barsabas, zvaného Justus, a Matěje; pak se modlili: „Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil, aby převzal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš opustil a odešel tam, kam patří.“ Potom jim dali losy a los padl na Matěje; tak byl připojen k jedenácti apoštolům.

Tak tady sedíme. Týden po Nanebevstoupení Páně, oslava skončila a Ježíš zmizel z dohledu. „Co tu stojíte a hledíte k nebi?“ ptají se Ježíšových učedníků dva muži v bílém rouchu. Co teď? Co bude dál? Bude vůbec nějaké dál? Má sbor ještě vůbec nějakou budoucnost? V knize „O něco svobodnější“ vedou dva mladí čeští faráři rozhovory se svým starším kolegou Milošem Rejchrtem. Tazatelé tvrdí: „Budoucnost církve ve světle statistických čísel vypadá dost bledě. Jsme „my mladí“ hrobníky naší církve? Máme s radostí pohřbívat? Sepisovat kšaft umírající matky?“

Rejchrt odpovídá: „Až my tu nebudeme, církev tu určitě nadále bude. Jestli zrovna ta naše, toť otázka. Třeba nebude, a zas tak moc se nestane. Království boží tu bylo před ČCE a bude tu i po ní. Církve v institučních formacích vznikají a zanikají, však v Jeruzalémě dnes žádná velká křesťanská církev není, v Antiochii taky ne. Ta naše se nemusí dožít ani sta let a je-li na nás ji pohřbívat, tak pohřbívejme se zpěvem a s muzikou. Pohřbívat však neznamená zabíjet, v případě církve se žádná eutanázie nepovoluje, naopak je nutno udržovat církve při životě, jak jen to jde. Přičemž na brzký pohřeb to nevypadá, ona ta církev má i nějaké docela mladistvé rysy.“ Tolik k tomu Rejchrt.

Budoucnost církve, sboru. To je dnešní téma.

Tak tady učedníci stojí, týden po Nanebevstoupení Páně. Ježíš zmizel z dohledu. Jsou nyní odkázaní sami na sebe, nebeští poslové je poslali zpět na zem. „Co tu stojíte a hledíte k nebi?“ zněla jejich slova.

Co člověk v takovém případě udělá? Sejde z kopce dolů, z Olivové hory zpět do Jeruzaléma. Není to daleko, jen tolik, kolik je dovoleno ujít o šabatu. Po vykonání práce člověk moc daleko jít nemusí. Šabat byl ustanoven, protože Pán dokončil své dílo a člověk byl osvobozen od dřiny a otročení.

Učedníci vstoupí do horní místnosti, do místa poslední večeře, místa, kde byla ustanovena nová bohoslužba, kde se naučili lámat a rozdělovat chléb ve jménu Ježíšově. Tam se sejde celá jedenáctka, deset plus, o trochu víc než minjan, což je v Izraeli minimální požadovaný počet pro konání bohoslužby. Všech jedenáct tu je vyjmenováno: Petr, Jan, Jakub i dalších osm, kteří se už dál v příběhu neobjevují. Co ještě dělají, teď když Ježíš zmizel z dohledu a oni zase stojí oběma nohama na zemi? To by mohlo být zajímavé i pro nás, když do kostela chodí čím dál méně lidí a sbory jsou nuceny se slučovat. Kostely bývají plné už jen při pohřbech či jiných zvláštních příležitostech.

Četli jsme, že se všichni svorně a vytrvale [v nejnovějším nizozemském překladu: ohnivě] modlili. To slovo ohnivě může být špatně pochopeno. Ohně tam nejspíš moc není. Touhy naopak o to víc. Touha po kralování nad Izraelem, o které požádali při Nanebevstoupení Páně a o které je Ježíš naučil žádat v modlitbě: Přijď království tvé. Pane na nebi, dej ať je vidět, kdo vládne, i tady na zemi. Kdo se takto modlí, je ochoten sám sestoupit z trůnu, zříct se moci, aby byl služebníkem a sloužil druhým.

Pak vstal Petr. Petr, skála, někdy i neřízená střela, Rolling Stone – a kdo je schopen tento valící se kámen zastavit dřív, než bude pozdě? Přesto však je to skála, přesto všechno je to muž se srdcem na pravém místě.

Bylo tam pohromadě asi sto dvacet jmen – doslova se píše „jmen“, což překladatelé Bible vynechali. Škoda, protože ve společenství Páně není člověk jen tak někdo. Tam má každý své jméno, svůj význam. Sto dvacet jmen, dvanáctkrát deset – kvótum potřebné k modlitbě. Lidové shromáždění celého Izraele.

V Petrových slovech zaznívají nápadné odkazy na žalmy, totiž žalm 69,26 a 109,8. Z prvního z těchto dvou citátů (69,26) lze vyvodit, jaké v okruhu učedníků panovaly názory o Jidášovi, nebo lépe: o Ježíšovi. Jidáš je tu důležitý jen jako Ježíšův protipól; slouží tu pouze k tomu, aby ještě víc upoutal pozornost na Ježíše. Proto je potřeba, aby se objevil někdo, kdo po vzoru Ježíše obrátí svou pozornost k chudým, potřebným. V souvislosti s rozhořčením nad tím, že Ježíšův přítel se stal nepřítelem, se píše: Jeho obydlí ať zpustne. A hned následuje věta z dalšího žalmu: Jeho pověření ať převezme jiný. Je třeba, aby se objevil někdo, kdo doplní dvanáctku. Zřejmě jsou dva vhodní kandidáti: Josef Barsabas – „nedělní dítě“, řekli bychom my [dítě narozené v neděli neboli „nedělní dítě“ je v Nizozemsku považováno za dítě štěstěny] – a Matěj, dar Boží.

Proč nevyberou oba dva? Protože je potřeba, aby jich bylo dvanáct. Číslo 12 je hluboce zakotveno v židovské tradici, reprezentuje celou židovskou obec. Ne jako organizační jednotku, ale jako liturgické společenství.

Proto se učedníci nejdřív pomodlí, než se mezi těmi dvěma rozhodne losem. Losují v prostém přesvědčení, že los ovládá Bůh. Navazují tak na chrámový rituál, při němž je ke službě vybrán ten kněz, na nějž toho dne padne los. Jen si vzpomeňte na Zachariáše, otce Jana Křtitele.

Dvanáctice je pevně ukotvena v židovské tradici. Když v případě kněží rozhodne los o tom, kdo bude mít službu, berou to jako poslání, jako něco, čemu je třeba vyhovět. Ne jako osud, jemuž nezbývá než se poddat, ale jako úkol, který je třeba na sebe vzít. Ne: Proč právě já? Ale: Zřejmě je nyní řada na mně, abych sloužil. Stává se, že členové sboru vstupují do staršovstva nebo na sebe vezmou jinou funkci ve sboru, protože to berou také tak. Tím se podobně jako u učedníků znovu uzavírá přerušený kruh, sbor je opět úplný.

V neděli po Božím vstoupení si uvědomujeme, jak na tom jsou Ježíšovi následovníci – tedy i my – když uhasne velikonoční oheň. Nanebevstoupením nám zmizel Ježíš z dohledu, když už jsme s ním neztratili kontakt dříve. Jsme zase odkázáni sami na sebe. Lukáš nám však ukazuje jinou cestu ve své praktické knize – tou totiž kniha Skutků apoštolů je: Řecky se nazývá Praxeis apostoloon, praxe vyslanců. Ta cesta začíná modlitbou. Básník Willem Barnard ji jednou shrnul slovy:

Milý Ježíši, prosím přijď již,

protože nyní v úzkých jsme

a celý svět do záhuby jde,

k našemu Bohu zpět nás přivodíš!

Když však Barnard chvíli hleděl na slova, která napsal, napadlo ho, jaká je odpověď:

Milý chlapče, ty udělej to sám

Mí učedníci, těch jedenáct všech

co jsem přikazoval, dělali též,

jen Jidáš na to „to neudělám“.

A o tom také ta Lukášova kniha je. Los, který na nás padne, brát jako výzvu, jež je na nás kladena a na niž smíme odpovědět. To je způsob, jakým má v dnešní době fungovat sbor. Amen

P. S. Když jsem o několik měsíců později kázal na téma vyslání dvanácti učedníků vždy po dvou, napadlo mě, že budoucnost sboru by mohla spočívat v budování společenství víry ve dvojicích, kde členové sboru by byli sobě přisouzeni jako společníci na cestě, kteří se učí od sebe navzájem studováním Písma.

Hans v.d. Horst (viz rozhovor v Protestantu 9/2003) je sekretář Nadace pro budování sborů ve východní Evropě (SKGO). Kázání o budoucnosti sboru pronesl v Boxmeeru v neděli po Nanebevstoupení Páně 20. května 2012.

Přeložila Lisa Fikejsová.

Pozn. red.: Hans van der Horst se rozloučil se svým sborem podobnými slovy jako Olga Fierz: Chudá žeň. Bilance smutná, ale je pravdivá? Neukáže se to až při skutečné žni? Smutek má své místo, ale jak dalekosáhlé? Musíme si uvědomit, že když v Holandsku ubývá lidí při bohoslužbách stejným tempem jako u nás, je to znát viditelněji. Vždyť Holandsko má 16 a my jen 10 miliónů, tak při stejném tempu jich ubyde víc, i když jich více zůstane. V Holandsku je nejdražší živobytí v Evropě, tudíž i na světě. Naštěstí mají už euro, na kterém není vyryto jako kdysi na guldenu: Bůh buď s námi. Vždyť se nemůžeme divit lidem, kteří nejsou ochotni přispívat na církev peníze, když církev vypadá, jako by o nic jiného, než o ty peníze neměla zájem. Můžeme se něco z holandského světa přiučit?