Číslo

1. čtení: 1 Kr 19,19–21

2. čtení: Lk 9,57–62

Úvod ke čtení:

Když jsem pohlédl na předepsané perikopy pro dnešní neděli, hned mne napadlo téma pro tyto bohoslužby. Dnes je totiž na pořadu povolání Elíši. Před jednačtyřiceti lety jsem na Schiermonnikoogu (ostrov na severu Nizozemí) slyšel čtení o povolání Jeremiáše. A to byl podnět – ne důvod, ale přímý podnět – pro životní změnu: jít studovat teologii s cílem stát se farářem. Dodnes si pamatuji, na co jsem pomyslel, když jsem uslyšel: „‚Neříkej: Jsem chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikážu, řekneš. Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův.‘ Hospodin vztáhl svou ruku a dotkl se mých úst. Pak mi Hospodin řekl: ‚Hle, vložil jsem ti do úst svá slova.‘“ Napadlo mne tehdy: samozřejmě si mohu říkat, že tato slova jsou určena pro někoho jiného, ale proč bych je nemohl vztáhnout na sebe? A když těm slovům takto nasloucháte, pěkně se vám zažerou pod kůži.

1. čtení: 1 Královská 19,19–21

Odešel odtud a našel Elíšu, syna Šáfatova, jak orá. Bylo před ním dvanáct spřežení a on sám při dvanáctém. Elijáš k němu přikročil a hodil na něj svůj plášť. Elíša opustil dobytek, rozběhl se za Elijášem a řekl: „Dovol, ať políbím otce a matku. Pak půjdu za tebou.“ On mu řekl: „Jdi a vrať se! Nezapomeň, co jsem ti učinil.“ Obrátil se tedy od něho, vzal spřežení dobytčat a obětoval je. Maso uvařil na dříví z jejich jha a dal je lidu, a ti jedli. Potom vstal, šel za Elijášem a přisluhoval mu.

2. čtení: Lukáš 9,57–62

Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“ Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“

 

Sestry a bratři v Kristu, ze sboru Heumen‑Overasselt i všichni, kdo jste dnes přišli mezi nás. Někteří si jistě vzpomínáte, jak vás rozesmálo, když jsem vyprávěl o boxmeerském instalatérovi – jak byl překvapený, když slyšel, že pracuji na částečný úvazek. Říkal si: farář, to je přece něco jako protestantský kněz. A to je přece povolání (víc než zaměstnání). Jak to tedy můžeš dělat na částečný úvazek? My už slova jako „povolání“ nepoužíváme moc často, ale přece… Člověk, který se chce nasadit jen z části, co to znamená? Když termín „povolání“ vztáhneme k částečnému úvazku, vyvstává otázka proč? Protože se tak cítíme bezpečněji a předem se omlouváme? Nasazujeme se pro církev či pro víru také jenom částečně? Často si uvědomujeme, že i my jsme povoláni vzít na sebe ve službě pro Pána nějaký úkol, ale že bychom mluvili o celoživotní službě…

„Vy jste také povolán,“ řekl jsem panu instalatérovi, když vyprávěl, že on taky věří, že tu něco je… „Vy jste taky povolán.“ Ale to se mu zdálo divné. Odkud by pak ten hlas přicházel? To už by přece nebylo „něco“, ale byl by to „Někdo“. A jeho hlas, který si žádá odpověď. Slovo žádá odpověď [pozn. překl.: obtížně přeložitelná nizozemská hříčka: het woord vraagt een ant‑woord; lze přeložit i jako: „oslovení žádá vyslovení“ nebo „výpověď žádá odpověď“].

Říká se: „Kdo neslyší, musí vycítit.“ Ale nemá to být obráceně? Nemusíš cítit, jen když slyšíš. Kdo má uši k slyšení, ať poslouchá. Není určující, zda se cítíš povolán, ale zda slyšíš, že jsi povolán. Takový byl Elíša. Ovšem, když k němu Eliáš přikročil a přehodil přes něj svůj plášť, nepadlo jediné slovo. Ale není to ten samý plášť, do kterého se Eliáš skryl, když k němu přišel Bůh a zavolal: Co tu děláš, Eliáši? Ještě není řeč o konci Eliášova života, a přece už může předat svůj úkol. Smí odložit prorocký plášť. A nosit jej může jiný: Elíša. Bůh – vykládá Luther – dává povstat i jiným lidem v jiných časech, aby plnili jeho úkoly.

Elíša se tím náhlým uvedením do služby cítil trochu zaskočen. Žádá, aby se mohl doma rozloučit. Ne proto, aby to nějak oddálil. Ani ne proto, aby se od svého domova distancoval. Chce políbit své rodiče a obětovat to, co ho až dosud zaměstnávalo. Teď už bude orat jinak, na jiném poli.

Nemusí se stát zrovna Eliášem. Smí dělat to, v čem je dobrý. Bude orat na poli Božím, aby zrno padlo na úrodnou půdu. A při tom se musíš dívat dopředu. Kdo se při orbě dívá dozadu, ten se na takovou práci nehodí. Ne že bys musel na minulost zapomenout, jen na ni nesmíš slepě zírat. To, co ses dříve naučil, smíš při následování Eliáše použít.

Příběh o ruce na pluhu, tedy příběh o povolání z knihy Královské se znovu vrací v Lukášově evangeliu. Na cestě do Jeruzaléma se jeden z učedníků sám nabízí, že bude Ježíše následovat. To člověk může udělat. Ježíš neříká, že musíme čekat, až budeme povoláni. Kdo zná Zákon a Proroky, ví, že každý člověk je povolán, aby odpověděl na počáteční zavolání: Adame, kde jsi? Člověče, dej se poznat. Jiného učedníka povolal sám Ježíš, ale on chce nejdřív pochovat svého otce. To by se přece mělo respektovat? Ale Ježíš ukazuje, jak se povolaný upíná na to, co je neplodné a co nenabízí žádnou perspektivu: Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ježíš neříká, že živí nesmí pochovávat své mrtvé. Živí, lidé vzkříšení, nepochovávají své milé bez naděje a očekávání. Ale kdo je duchovně mrtvý a nenechá se povolat na novou cestu, ten už nic nečeká. Pošetile dává přednost smrti před životem.

Třetí učedník nabízí, že bude Ježíše následovat, ale klade si podmínku. Chce se rozloučit s rodinou. Ježíš svou odpovědí prozrazuje, že má na mysli právě povolání Elíši: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ Nejde tedy o to, trochu vylepšit své životní chování. To je sice samo o sobě chvályhodné, ale ještě to není následování Ježíše. Nevyřčený odkaz na povolání Elíši tě přiměje k tomu, abys uvažoval o radikálním zlomu se vším, co tě dosud zaměstnávalo. Všechno, co ses dosud naučil, můžeš využít. Můžeš plně zužitkovat své vlastní kvality. Nemáš se stát někým jiným. Ale tvůj život se musí octnout ve službě někoho jiného. Elíšo, kde jsi? Co tě zaměstnává? Kam se chystáš vyrazit? Co máš před očima? Jsi volán: rozmysli se a rozhodni. O to jde: vyrazit na cestu, a cestou se učit rozumět. Neber si hned slovo, abys odpovídal, ale naslouchej. Následovat Ježíše znamená nechat se oslovit slovem, které ostatní slova relativizuje. Všechna slova, vyřčená i napsaná, můžeš tímto Slovem poměřovat: otevírají nějakou perspektivu?

To není otázka k diskusi. Nemůžeme z nějaké bezpečné pozice zkoumat, zda ten, kdo povolává, je důvěryhodný. Či zda na sebe můžeme vzít riziko a jeho povolání následovat. Ten hlas nepřichází jen tak od někoho, kdo stojí na trhu a volá, a každý, kdo se trochu zajímá, se může klidně přidat. Je to spíše něco takového, jako když nás dříve volala matka, abychom vstali z postele: Byls ještě napolo ve spánku a chtěl ses otočit na druhý bok, ale někde uvnitř vyvolávalo to volání neklid. A proto jsi nemohl dál spát. Bojoval jsi s rozespalostí a to volání tě uvádělo v pohyb. A toto volání má moc samo o sobě. Je to Bůh sám, kdo nás volá. Je to Bůh, kdo do tohoto povolání vkládá své srdce. Když volá Ježíš, víš, kdo skrze něj promlouvá. Je to hlas, který volá k jednotě slova a činu. Hlas, který otevírá tvé oči i uši pro to, co má Bůh na srdci: abychom byli lidmi na zemi. Smíme se učit být lidmi, ve stopách toho Jednoho, jedinečného dítěte Božího, který se jako Syn podobá Otci, prodchnuti týmž ohněm.

On, který nás postavil do prostoru a udílí nám svobodu a pokoj, nás povolává, abychom se soustředili na Slovo, které se stalo tělem. To Slovo kráčí v lidském těle před námi, a tak nám ukazuje cestu, jak být člověkem na zemi. A ostatní? Kdo ví, třeba přitom od nás něco čekají. Jako ten výše zmíněný pan instalatér – když totiž odcházel, pověděl mi něco, co vám chci při svém odchodu povědět i já: „A hlavně věřte dál, jo?!“

A já věřím, že k tomuhle, spolu s oním pánem,
přisvědčíte ze srdce a hlasitě svým AMEN.

 Kázání při odchodu do důchodu ze sboru v Heumen‑Overasselt 27. června 2004