Inspirace starozákonní zvěstí

Důstojnost v rozdílnosti s podtitulem Jak se vyhnout střetu civilizací, tak zní titul knihy Jonathana Sackse, která se objevila na českém trhu letos v létě. Anglický originál vyšel již 2002. Druhým vydáním v roce 2014 se jen potvrdila aktuálnost knihy. Je prodchnuta nadějí, že je stále možné se vyhnout střetu civilizací díky iniciativám věřících. Náboženství světa se o to mohou zasloužit více než politické garnitury, když budou plnit své náboženské poslání. Jonathan Sacks je přesvědčen, že bibličtí svědci, včetně proroků, mysleli stejně globálně, jako my dnes. Od nich se smíme učit vstřícnému pohledu na cizí národy – ony jsou v hledáčku Boží pozornosti, tak jako věřící v Hospodina. To je krédo proroka Ámose, Izajáše a některých dalších. A mělo by se to stát též naším krédem, abychom se zbavili předsudku výlučnosti nebo falešného pocitu nadřazenosti křesťanů nad jinými náboženstvími. Musíme vyznat, že někteří reformátoři zavrhli židovství a někteří dnes v tomto předsudku pokračují dál podceňováním starozákonní zvěsti ve jménu nové reformace myšlení víry.

Nejprve si musíme přiznat, že již od antiky až podnes podléháme předsudku nadřazenosti evropské a od 19. století euro-americké kultury a techniky. Imperiálnímu pocitu nadřazenosti nás vyučili někteří velcí myslitelé, jako byl Platón. Jsme jistě Platónovi za mnohé vděčni, ale velmi málo rozuměl dějinnosti světa a lidství, protože vytvořil systém, v němž rozdílnost má negativní předznamenání. Cesta k pravdě je pojata jako téměř posvátná pouť k jediné pravdě „a ta platí pro všechny lidi, pro všechny časy.“ Matematicky čistému způsobu myšlení to vyhovuje. Pravda je jen jedna a já jsem ji nazřel – pokud lidé nejsou stejného názoru, pak se mýlí. Odlišnost názoru je rozpoznána jako nedostatek vzdělání a omyl. Moudrý myslitel musí zachraňovat druhé od omylů. „Odtud plynuly některé z největších zločinů minulosti, buď pod záštitou náboženství, nebo – například v případě Francouzské a Velké říjnové socialistické revoluce – pod praporem sekulárních filozofií, v obou případech však pod vlivem okouzlení Platónovým duchem.“ Sacks připomíná, že to není jen jeho intelektuální vynález. Podobný totiž nabízí filosof Colin Gunton s. 56).

Proti principu jedné výlučné a věčné platné pravdy pro všechny staví Sacks židovskou tradici. Autoři biblických svědectví sice věří jedinému Bohu – Hospodinu, vyučují však, že božím záměrem je rozdílnost, pluralita. Proto v jejich vizích a podobenstvích je postulována rozdělenost jedné rodiny lidstva do mnoha národů a jazyků. Popisují to jako Boží záměr (Gn 10). Všechny národy mají stejnou důstojnost. Rozdílnost není nedostatkem, ale chtěným záměrem, který je ku prospěchu celého lidstva. Jinak by lidská společenství skončila v totalitě. Proti dnešním politologům, včetně Hany Arendtové, je možné tvrdit, že skutečnost totality promýšleli již bibličtí myslitelé a svou kritiku totality vyjádřili velmi instruktivně narativním svědectvím. Gn 11 popisuje totalitu. „Celá země byla jednotná v řeči a činech“. Autoři popisují intelektuální sjednocenost jako vzpouru proti božímu záměru. Aby byl zachován, zakončují autoři podobenství popisem božího zásahu, který opět nastoluje rozdílnost řečí a národů, protože jedině tak lidstvo nepodlehne lákavému svodu politicko-společenské totality. Podrobněji se o této problematice Sacks rozepisuje v knize Ne v božím jménu, která vyjde v českém překladu v dohledné době.

V knize Důstojnost v rozdílnosti Sacks navrhuje alternativu k proslavenému platónskému podobenství o jeskyni. Sacks nepočítá se světem ideálním, ani s jeskynním výhledem na pozemskou stínovou existenci. Sacks ukazuje k pozemské izraelské spravedlnosti, která se odehrává před tváří boží a je reálná. Pozemská kultura práva a transcendentní morální zákon jsou proto základními kameny sociálního státu s. 151). Zde se Sacks odvolává na politologickou tradici, která je reprezentovaná Henry Georgem. Odvolává se k prastarému biblickému pojetí důstojnosti člověka a limitovanosti každé pozemské instituce, včetně královské. Sacks rozvíjí myšlenku sociálního státu na základě Georgovy knihy o Mojžíšovi. „Záležitost, která Mojžíšovi ležela na srdci (…) bylo položit základy sociálního státu, který neznal propastnou chudobu a ponižující nedostatek.“ Jiná starověká náboženství v tak velké míře o sociální funkci civilních zákonů nepřemýšlejí, v tom je židovská tradice výjimečná. Dodejme, že sporé výjimky v jednotlivých případech se i v jiných kulturách najdou – starost o vdovy a sirotky je postulována i v jiných náboženstvích či výnosech králů. Sachs má však pravdu, že Izrael se této starosti věnoval systematicky po mnoho generací – teoreticky a výjimečně i prakticky je uskutečňoval, jak připomínají proroci.

Kapitola o spravedlnosti a sociálním státu je klíčem k celé knize, a je možné začít číst od této kapitoly. Tak mohou přijmout pozvání do debaty evangeličtí a katoličtí sociální aktivisté- většinou stoupenci papeže Františka, ale i čeští anarchisté a neomarxisté či konzervativní myslitelé. Sacks zve k debatě, která by měla ukázat na diletantismus a nebezpečí snění o nové společnosti, u nás konkrétně v dikci panů Okamurů a Babišů, kteří nerozumí principům demokracie a sociálního státu a navrhují kontraproduktivní mocenské nástroje pro organizování společnosti.

Navíc Jonathan Sacks zve k revizi německé filosofie a filosofie inspirované římským popř. řeckým pojetím práva, přičemž posledně jmenované vůbec nezná pozitivně pojatá subjektivní práva jedince a počítá spíše se ctnostmi moudrých a vzdělaných. Debata by měla započít kritikou Hegela, Marxe a pokračovat Freudem, Lacanem, Žižekem. Tito filosofové neznají euro-amerického pojetí spravedlnosti, a už vůbec nepočítají s biblickým pojetím práva, které ovlivnilo zejména anglo-americkou oblast a jehož horizontem není řecko-římské pojetí práva jako tvrdého trestu. V angloamerické oblasti je vytyčen požadavek, že trest nesmí být nehumánní a krutý. Tedy jde také o trestání. Implikuje však snahu o nápravu, proto respektuje lidskou důstojnost viníka i postiženého a v duchu této logiky je zřejmé, že trestat smrtí je nesmysl, protože nic nenapravuje. Alespoň tak to pochopil i Nejvyšší soud a pro mladistvé zrušil trest smrti ve všech státech americké unie (2005).

Sacks předkládá jiné chápání spravedlnosti, než byla a dosud je Evropa zvyklá. Biblické pojetí spravedlnosti v podání Jonathana Sackse je tedy výzvou k dialogu pro vzdělance rozmanitého typu, počínaje Klinikou, pokračuje evangelickými a katolickými sociálními aktivisty, a konče Protestantem a křesťanskými členy Charty 77, kteří jsou stále činní (např. M. Balabán, Z. Bárta, E. Bauer, T. Bísek, D. Bísková, P. Brodský, D. Brodská, J. Z. Dus, M. Dus, A. Dusová, P. Dusová, Hejdánek, P. Hlaváč, S. Karásek, J. Keller, M. Kellerová, J. Kozlík, P. Krejčí, M. Krejčová, J. Litomiský M. Matzenauerová, B. Pivoňka, M. Rejchrt, V. Syrovátka, D. Syrovátková, M. Šimsa, J. S. Trojan, M. Vašina), ač Charta 77 již byla oficiálně dávno rozpuštěna. Ladislav Hejdánek v Dopisech příteli zdůvodnil úsilí o lidská práva odkazem na aktivity uváděné v podobenství Ježíše Nazaretského, v němž hovoří o posledním soudu. Biblista Petr Pokorný v knize Ježíš Nazaretský (2005) činí totéž. Martin Luther King učinil v roce 1964 totéž z jádra evangelia a americké kontraktualistické tradice. ACAT – křesťané zasahující peticemi proti mučení a trestu smrti. Mikuláš Vymětal určený synodem pro práci s menšinami a uprchlíky. Prorocké písně Miloše Rejchrta a Svatopluka Karáska zavrcholují řadu zastánců biblické spravedlnosti dosti důstojným způsobem.