Na mnoha vesnicích se vstupuje do doby postní se zpěvem maškar, v jednom českém městečku dokonce v rytmu samby. Maškary chodí od chalupy k chalupě, jdou po celé dědině.
Hrají, zpívají, baví se. V každé chalupě dostanou skleničku nebo peníze. Zpívají a popíjejí od časného rána. Kvečeru, některé maškary ovšem již odpoledne, slaví ještě v místní hospodě, některé už leží doma a jsou rády, že jsou rády. Na některých vesnicích přečkal tento lidový zvyk od středověku až podnes. Někde se obnovil docela nedávno.
Maškarádní vstup do doby postní vzbuzuje dojem, že půst má být opakem veselého reje. Šest týdnů se má každý chystat na velikonoční svátky. Předlouhá postní doba je ještě o dva týdny delší než předvánoční doba adventní. Jak se vlastně liší přípravy adventní od postních? Možná, že adventní koncerty nejlépe naznačují, že adventní příprava spočívá v pěstování štědrosti a solidarity s postiženými a potřebnými. S postním připravováním jsme většinou v rozpacích. Možná, že postní praktiky našich prastarých předchůdců ve víře by nám mohly naznačit, co s půstem. Jisté je, že předvelikonoční období půstu by mělo být něčím charakteristické, tak jako advent. Měli bychom se nějak připravit na zvěst o změně, která přišla do tohoto světa se vzkříšením. Měli bychom se nějak připravovat na radost, která s velikonocemi přichází do tohoto světa. G. F. Händel vyzpíval radost melodií: „Buď Tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal.“ Nemělo by být obtížné se k písni připojit právě v době postní.
Doba půstu by měla být obdobím přípravy na radost. Neměla by být pochmurná. Měli bychom se naopak učit vyjadřovat vděčnost a radost ze spasení. Ježíš to přece říká jasně: „A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt.“
Je zvláštní, že církve za dlouhá staletí lpějí na představě, že doba postní má být okázalým sypáním popela na hlavu. Církve jako by ztratily cudnost ve vyjadřování pokání a vytvořily si z toho obřad. Ježíš naopak připomíná, že postní modlitebné soustředění je sice důležitá záležitost, ale je to naše osobní záležitost, naše osobní skryté jednání se skrytým Bohem. Ten zaslibuje reálnou přítomnost nejen při bohoslužbách v kostele, ale i při naší soukromé modlitbě v ústraní. Na veřejnosti se máme chovat příjemně a radostně. To je jistě dobrá rada pro postní přípravu. Nemáme si nechat ujít své soukromé modlitby, ale na veřejnosti máme kolem sebe šířit příjemnou atmosféru. Je zbytečné vytvářet nějaké speciální obřady sypání popela na hlavu.
Někdo si dobu postní zredukoval na dietní omezování v jídle – sebe sama nebo i dalších rodinných příslušníků. Také ti, kteří o křesťanství nevědí téměř nic, si představují, že křesťané jsou ti podivíni, kteří nepijí alkohol nebo nejedí v pátek maso.
A jak je to s evangelíky? Evangelíci většinou postní období neprožívají jako nějaké zvláštní období. Většinou si ani neredukujeme půst na dietní záležitost jednoho dne – v tom opravdu půst nemusí spočívat, ačkoli židovská i křesťanská církevní tradice nabízí mnohé příklady pro zredukování půstu na určité dietní úkony a další vnější projevy. Ve starověku i ve středověku se v židovství a mezi křesťany půst držel celkem pravidelně, někdy i dvakrát týdně.
V době Ježíšově nosili lidé v den, kdy drželi půst, zvláštní oblečení. Chodili neučesaní a naboso. Ten den se neumyli, i když v každé obci byla zdarma veřejná lázeň pro chudé. V postní den si neošetřili pokožku vysušenou denním žárem. Nedělali si svůj nezbytný make up. Obyčejný olivový olej a jiné látky se ve starověku běžně užívaly pro péči o tělo a běžnou hygienu. Postící se lidé se v postní den na veřejnosti s druhými lidmi nezdravili. To platilo i v rodině, že se míjeli a měli děsivě tichou domácnost. Také k sobě navzájem neměli projevovat sympatie. Ani manželé k sobě neměli být něžní. Ten den spolu neměli mít sexuální styk. Po všech stránkách mělo být znát, že jsou smutní a nemají čas na běžné vztahy. Mělo být zřejmé, že prosí za odpuštění a změnu svého života.
Ti, kdo se chovali okázale postním způsobem, měli dojem, že takto se projevuje správně zbožný muž, zbožná žena. Lidé měli dojem, že okázalým půstem se zkvalitní komunikace s Bohem. Modlitby a žalozpěvy měly mít větší účinnost.
A teď Ježíš řekne takovou provokaci: „A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled… když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj.“
Ježíš neodmítá postně modlitební rozhovor s Bohem. Se skrytým Bohem má člověk skrytě v osamocení vést vnitřní, skrytý rozhovor, který druhý člověk nemůže vidět, protože druhý člověk vidí všechno zvenčí. Ježíš také počítá s tím, že zbožný člověk přeruší všední shon a přestane na chvíli komunikovat s druhými. Na chvíli se zastaví, najde si čas pro modlitbu. Ale v žádném případě člověk nemá sklouznout do jakéhosi náboženského podivínství, které po celý dlouhý postní den okázale ukazuje, že s druhými teď nelze komunikovat. Nemám na vás čas. Dejte mi pokoj, protože já teď budu komunikovat s Bohem.
Ježíš naznačuje, že postní okázalé zanedbávání sebe sama a druhých není milováním Boha. Právě postní okázalost není komunikací s Bohem, nýbrž pokryteckou okázalostí před lidmi i před Bohem.
Ježíš odmítá okázalý půst, tak jako proroci. Prorok Izajáš se obrací proti pokryteckému chápání půstu, které nevystihuje Boží přání:
„Což to je půst, který schvaluji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení?
Zdalipak půst, který já schvaluji, není toto:
Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmenému volnost, každé jho rozbít?
Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva.“ (Iz 58,5–8)
Podobnými slovy hovoří také Ježíš v podobenství o posledním soudu. Mluví o spravedlivých, o pomoci, o služebném životě, o sociální citlivosti člověka, oblékání nahých, přijímání pod přístřeší, sycení hladových. Vnitřně se má doba postní podle Ježíše vyznačovat soustředěným rozhovorem s Hospodinem a navenek sociální citlivostí. Tímto posledním podobenstvím Ježíš připravuje učedníky na velikonoční zvěst.
Velikonoční zvěst je radostnou zvěstí o vítězství slávy Boží a uschopnění člověka ke službě. Jsme uschopňováni k docela prosté službě, která se projevuje slovem radosti a naděje. Někdy i pohlazením a úsměvem. Někdy finanční pomocí. Někdy hodinami a hodinami služby sestersky pečovatelské, lékařské, pastorační, a měli bychom pokračovat dál. Proto je důležité, aby věřící v době postní byli upravení, pozorní a byli k lidem milí. Měli by se potřít vonným olejem, udělat si ten svůj běžný denní make up, aby vypadali normálně, a zdravit se s druhými lidmi. Manželé by měli být k sobě milí, a měli by být milí i k druhým. Půst skutečně nespočívá v narušení všech mezilidských vztahů. Půst naopak vztahy rozvíjí.
Ježíš končí vyučování pravému půstu slovy: „Tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ Skryté modlitebné postní dění je tedy podstatným jádrem života víry. V modlitebném postním životě víry jsou skryty prosby i nářky, starosti i naděje. Mají tedy smysl. A ona odplata je míněna jako odměna otcovská. Člověku je zaslíbeno, že se setká s podobně smýšlejícími, s podobně se postícími. Dokonce se nechá inspirovat širokým sociálním cítěním proroka. S úžasem rozpoznává, že i prosincový den lidských práv (10.–12.) nebo lednová připomínka obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti (27. 1.) jsou sváteční dny, které ukazují podobným směrem jako církevní dny postního období. Boží odplata je pochopena jako nabídka naděje, že se člověk setká s milosrdenstvím druhých. Začíná se naplňovat blahoslavenství o milosrdných, jejichž srdce je hnuto milosrdenstvím: „Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.“
Dobou postní smí věřící dobře provázet radostně postní písnička Svatopluka Havelky a Miloše Rejchrta: „V království Božím místa dost, dál, kdo chce vejít – vzácný host… vstupným je smysl pro radost.“ Radostná píseň se hodí do doby postní. Radost je dobře postní hodnota. Vstupným je skutečně smysl pro radost, protože ta nevzniká jen tak sama od sebe.