Čeští evangelíci za války

Číslo

Sborník Prošli jsme v jeho síle podává přehled o odboji mezi evangelíky za druhé světové války. Je výsledkem a prezentací práce komise „Cesta církve za druhé světové války,“ kterou synod ČCE zřídil v r. 1999. Najdeme v něm především současné i dobové texty, které umožňují pochopit postoje českých evangelíků za války a rozlišit zásadní otázky s těmito postoji souvisejícími. Dále předkládá svědectví konkrétních lidí i kronik, článků a představuje hlavní odbojáře z řad evangelíků. Sborník uvádí i stručný popis osudu a postoje jednotlivých nekatolických církví a spolků za války. Cenný pro další bádání je obzvlášť podrobný přehled archivního materiálu k otázce evangelické veřejnosti za války.

Velkou zásluhou knihy je, že poprvé nabízí vedle sebe velké množství příběhů a osudů evangelíků, kteří byli aktivní v odboji a za svobodu obětovali i svůj život. Příběhy Otokara Kadlece, faráře z Telecího, či Antonína Šimka, profesora z Brna, svědčí o hlubokém přesvědčení, že i z evangelia a kvůli evangeliu je třeba se postavit proti nacismu. Je ale škoda, že sborník nepřináší souhrnný pohled na téma „evangelíci za války,“ ale zůstává u poměrně roztříštěného podání. Stať Mileny Šimsové („Křesťané v odboji“) se sice o celkový pohled pokouší, ale zbytečně se snaží čtenáře přesvědčit o obsahu a významu odboje, jako by o něm někdo chtěl pochybovat. Namístě by byl věcnější přístup, který lépe umožňuje mladší generaci vytvořit si obraz o tehdejších otázkách a dilematech.

Příspěvek Jaromíra Procházky („Čeští evangelíci v odboji a komunisté“) nabízí velmi zajímavý pohled do dění ve smíchovském sboru v r. 1943, kde se skupina mladých při hledání motivace pro odboj postupně dostávala od křesťanství k marxismu. Procházka je ale místy příliš stručný, což čtenáři brání, aby si udělal trochu celistvější pohled. Jinde zase prohlašuje docela závažné závěry, aniž by je obsáhleji zdůvodnil. Vyvolají pak spíše otázky. Jako příklad může sloužit věta z konce článku: „Poválečné Československo v čele s prezidentem Benešem ukazovalo Evropě a světu nadějnější perspektivu, než jaká se poté prosadila ve studené válce.“ Současná historiografická debata právě poukazuje na to, že v roce 1946 už byly karty v podstatě rozdané ve prospěch komunistů, a to i díky Benešovi.

Pro studium období druhé světové války v českém kontextu je specifické, že ho nelze reflektovat a studovat bez souvislosti se vztahy, konflikty a spoluprací mezi Čechy a Němci na území Čech od 19. století. Národnostní tenze v první republice byly pro západní spojence v Mnichově 1938 argumentem, aby přehodnotili československé hranice v bláhovém domnění, že tím bude problém středoevropských etnických menšin vyřešen. Nejen z tohoto hlediska je nejvýznamnější článek sborníku příspěvek Jana Šimsy o otázce, zdali byl evangelický odboj nacionalistický. Polemizuje s pohledem Bohuslava Pospíšila, který tvrdil, že evangelíky k odboji vedlo spíše ztotožnění s národem, a to na úkor křesťanské svébytnosti. Šimsa dokazuje, že podobné motivy u J. L. Hromádky nebo E. Rádla, které lze považovat za inspirátory odboje, neexistovaly, protože vycházeli z masarykovského humanitního programu. Nezodpovězena zůstává ale otázka, zda a do jaké míry se pohybovala Masarykova vize v nacionalistickém schématu. Právě Emanuel Rádl k tomu řekl některé závažné věci.

Nejproblematičtější část sborníku představuje krátký příspěvek Miroslava Brože o Německé evangelické církvi v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tvrdí, že vedení a faráři této malé církve (cca 5 % sudetských Němců) byli od založení v r. 1919 nacionalističtí, a proto také v r. 1938 podporovali mnichovská rozhodnutí. Takové docela hrubé zkreslení poškozuje záměr sborníku poukázat na to, že zdrojem odboje nebylo antiněmectví, nýbrž evangelium. Německá evangelická církev se v době svého vzniku považovala za církev spojenou s německými evangelíky v ČSR, tak jako se ČCE považovala za církev pro evangelíky české. V tomto smyslu obě církve viděly sebe sama jako národní církve. Mezi lety 1926 a 1932 se vztahy mezi oběma církvemi vyvíjely celkem příznivě. Od roku 1933 vedla německá církev vnitřní zápas o orientaci v otázce, jestli patří k Vyznávající církvi (Bekennende Kirche) či k Německým křesťanům (Deutsche Christen). Do r. 1937 je vesměs schopna teologicky a politicky obstát, teprve anšlus Rakouska odstranil její kořen odporu proti Henleinovcům.

Sborník Prošli jsme v jeho síle je dobrým začátkem k prostudování nedávných dějin českých evangelíků. Nemůže ale stačit, už z důvodu, že perspektivou je výhradně odboj. Další studie by se měly soustředit i na jiné, méně hrdinné stránky evangelického života za války.

Milena Šimsová (red), Prošli jsme v jeho síle, 2003 Kalich Praha