Za časů církevních otců bývalo zvykem, že se o Květné neděli, na počátku velikonočního týdne, četlo o Lazarovi. Ne o žebrákovi toho jména, o němž vypráví Lukáš, ale o bratru Marty a Marie, o němž mluví Jan. Je to ten mrtvý Lazar, který byl povolán z hrobu – ne ten chudý Lazar, který ležel na prahu domu boháčova.
ty který přicházíš a budeš soudit svět
člověče který jsi jako my
a Bože který jsi jako Bůh
prosíme tě,
připrav si nás
ať kráčíme dál
a ráno až přijdeš
vyjdou ti v průvodu vstříc
poutníci
poctiví svědkové
Po vánocích se začínají prodlužovat dny. Toto drama mezi sluncem a zemí se odehrává každý rok, tak jako se bez přestání každý měsíc v naší lidské existenci opakují pohyby měsíce. Je to dech roku, odliv a příliv života, týká se nás všech.
Píseň o stvoření, jíž začíná Písmo, je hymnickým příběhem o sedmi slokách. Jedná se o sedm dnů, které společně tvoří týden. Lépe řečeno o šest dnů, časově rozpětí, jež vrcholí šabatem. A v těchto šesti dnech sedmkrát zaznívá tóv: dobře, krásně, podařeně. Posedmé je to dokonce „velmi dobře“, to když Bůh přehlíží celek.