Píseň o stvoření, jíž začíná Písmo, je hymnickým příběhem o sedmi slokách. Jedná se o sedm dnů, které společně tvoří týden. Lépe řečeno o šest dnů, časově rozpětí, jež vrcholí šabatem. A v těchto šesti dnech sedmkrát zaznívá tóv: dobře, krásně, podařeně. Posedmé je to dokonce „velmi dobře“, to když Bůh přehlíží celek. Je to také to poslední, co se vypráví o šestém dni: Bůh viděl vše, co učinil, a hle, bylo to dobré. Potom nastupuje šabat. Den sedmý.
Jenomže při tom sedmiskoku od „dobrého“ k „dobrému“ až „velmi dobrému“ zaznívá deset slov. V rámci hymnu šesti a jedné sloky se máme desetkrát zaposlouchat: „a Bůh řekl“ – wajjómer Elóhím. A posledního dne, takříkajíc v pátek, slyšíme ono „a Bůh řekl“ dokonce čtyřikrát. Čtyři slova tvořivé síly v onen jediný, šestý den. Nejprve slyšíme, že tu budou živočichové, pozemské bytosti, mezi nimiž se už začínají matně rýsovat i lidé a zvířata s končetinami a gravitací, zvířata, jež jsou doma na zemi (a v Zemi) kolem nás. A pak my. Třikrát. Člověk, člověk, člověk. Humanita natřikrát. Člověk podle Naší podoby, k Našemu obrazu: to za prvé. Potom člověk, aby byl králem a naplnil zemi humanitou: to za druhé. A nakonec člověk, aby poznal tajemství semene, semene, jež umírá, aby darovalo život: to za třetí.
Jídlo pro člověka
V onen den stvoření člověka čtyřikrát zaznívá a Bůh řekl. Jakoby rukama nohama, napříč a nadvakrát, a Bůh řekl na kvadrát, na východ, západ, sever, jih. Je to den plného slova. Ale kupodivu, na posledním místě, kde to slovo stojí, se jedná o to, co bude člověk jíst! To čtvrté páteční slovo – a desáté z celé série – se týká jídla. Člověku jsou dopřány plody, jež vyrostou ze semene.
Vypadá to jako antiklimax. Nehodilo by se na závěr něco jiného? Jenže součástí tohoto slova, zdá se mi, je také to, že lidé jsou nakonec a vposledu odkázáni na tajemství semene. Z celého stvoření nám má být nejblíže právě semeno; to se nám klade na srdce. Na srdce? Do žaludku! – mohli bychom opovržlivě zamručet. Jenže to bychom právě vytvořili protiklad, který není „dobrý“ a nepatří k moudrosti stvoření v knize Genesis. Protiklad, který svádí k rigorózní jednostrannosti a ke svým stejně rigorózním korekcím. S ohledem na ono slovo v Genezi (1,29) a jeho závěrečnou pozici v sérii desíti slov lze říci, že v poslední instanci jde o otázku chleba. Nebo lze říci, že se tu potvrzuje člověk coby zemědělská bytost: nežije z lovu, ale rozumí zrnu i zrnku, zárodku, jemuž lidská péče dodává síly, aby vzrostlo, rozmohlo se a dospělo ke žni. Také by se dalo říci, že první kapitola Geneze otevřeně preferuje vegetariánský způsob života.
Semeno stvoření a semeno pesachu
To všechno je jistě pravda, ale není to pravda celá. Já chci slyšet víc – ale ne, buďme přesnější – já slyším víc, ať chci nebo nechci. V písni žádné slovo nestojí samo, ale připomíná nám slova jiná. A tak – když si uvědomím, že Židé stejně jako křesťané čtou tento hymnus v blízkosti pesachu, takže synagoga stejně jako církev vnímá jeho nejtěsnější spojitost s pesachem, – to přece něco znamená! Znamená to daný kontext. Právě ve velikonoční době získává semeno onen nepřeslechnutelný výraz, až nám z toho zvoní v uších. Slyšíme jeho ozvěny v celém Písmu. Boží slovo je semeno. Semeno ve své smrti vydává plod. Ten, kdo jí chléb s plným vědomím, ví, že nežije „samotným chlebem“, neboť chléb sám o sobě je méně než tajemství stvoření, jež nás drží při životě. Boží slovo je semeno a naplňuje nejen naše uši, ale když je jíme, máme ho plná ústa. Je to tak prosté, že nás to zahanbuje; tak jednoduché, že jsme u vytržení: takto jsou naše ústa plná Božího slova!
Naplnit zemi humanitou
Evangelium stále znovu ukazuje, že Boží záměr je vložen do toho, jak člověk rozumí semenu. Hned na počátku, v hymnu první kapitoly Geneze (jak chápeme později díky evangeliu) je důrazně postulována spojitost člověka s tajemstvím semene.Tím se nemyslí jen na to, aby si člověk zajistil živobytí ve smyslu všedních dnů, ale také aby si zachoval život lidský, jako člověk, ve smyslu „stvořitelských dnů“. V klíčivé síle semene v klínu země tkví nejen zachování druhu, ale naplnění země humanitou. A to je více než „lidský druh“ – ten právě není tím, oč v tomto hymnu jde. Druh je to, oč jde v případě zvířat (verše 24–25): zvířata žijí podle svého druhu. Jenže v případě člověka se naše pozornost upíná jinam: k oné tajemné podobě a obrazu. Tam, kde se mluví o lidském, se nepopisuje druh, ale zaznívá povolání, a s tím povoláním souvisí právě semeno. Hebrejské slovo z-r-(h) se téměř vždycky vyskytuje ve významu „další pokolení“. A v Tóře se jedná jmenovitě o semeno Abrahamovo. O lidi, lidi povolané. Ale zde, v hymnu o stvoření, se ono lidské slovo užívá ve smyslu „rostlinném“. Skoro by se dalo říci, že člověk, obklopen spoustou zvířat, je odkázán na onen rostlinný princip jako na svého nejbližšího příbuzného a důvěrně známého. Jako by fauna byla v roli přirovnání a vzoru vynechána. Člověka nemáme chápat jako vyvrcholení animální vývojové linie, jako animální druh, podle své (zvířecí) povahy. Nikoli, na člověka máme hledět v obrazu Božím (elohíma Tóry), člověku máme rozumět podle podoby tohoto Boha. A právě to nás vede k tomu, abychom ho přirovnali k semeni: umírající a klíčící semeno je jeho nejlepší paralelou a parabolou. Semeno se stalo obrazem a podobenstvím Boha pro všechny, kdo vědí o evangeliu. Ne náhodou se jako lidé ocitáme v tak nápadné souvislosti se semenem již v první kapitole Geneze. V tajemství semene nalézáme moudrost života.
Struktura hymnu o stvoření je vyznačena dny stvořitelského týdne: co sloka, to den. Jedna sloka je také vyhrazena (až do šestého dne, kde je tomu jinak) vždy jednomu stvořitelskému slovu. S výjimkou dne třetího. Třetí den, takříkajíc úterý, je jediný, v němž zazní více než jedno Boží slovo. V tento třetí den zní „a Bůh řekl“ dvakrát, ne jednou jako v neděli, pondělí, středu a čtvrtek. Slovo navíc. Slovo, které se nehodí do rytmu. A právě v tomto slovu (ve verši 11) jde o semeno! To nápadné slovo navíc třetího dne, synkopa uprostřed hymnu, a s ním i slovo poslední, které je nápadné svým umístěním docela v závěru deseti slov, se vztahují k témuž – k semeni: k onomu hebrejskému slovu, které je nesmazatelně spojeno s Abrahamem a Abrahamovou budoucností, Abrahamovým životním údělem.
Jako by v celé první kapitole Geneze šlo právě o semeno. O ono velké tajemství chleba. O ono tajemství, které je s ním spojeno a symbolicky vyjádřeno: tajemství Syna. Tajemství umírání, jež vede ke vzkříšení ve žni. Jako by již v první kapitole Geneze šlo o Mesiáše, který před námi prožil a ve smrti před námi protrpěl lidské bytí, který je Chlebem na našem stolu a Slovem v našich ústech.
Ano, jako bychom měli být srozuměni s „principem“, „zásadou“, základním prasmyslem: lidé neuslyší hlas Boží, pokud umlčí onen tichý hlas semene. Neboť právě v něm je tajemství zasvěcení, které se cele vydává. V něm je tajemství Mesiáše. Právě tak tvoří Bůh dějiny.
Geneze a Exodus
Zdá se, že vyřkneme-li slovo Pesach, vzdalujeme se od Geneze, přinejmenším od první kapitoly, jako bychom chtěli prosvištět první knihou a zakotvit v knize druhé. Kdo vyřkne slovo Pesach, ocitá se v knize Exodus. V příběhu o ranách, jež postihly faraóna, a o jejich vyvrcholení, v příběhu o vyvedení a smlouvě.
Někdo možná namítne: Ale stvoření je přece „o něčem úplně jiném“!
Opravdu? Je „exodus“ něco úplně jiného než „geneze“? Je zpráva šémót něco úplně jiného než recitál bréšít? Takhle se totiž ty knihy jmenují hebrejsky: bréšít a šémót. Na počátku, na úvod: bréšít. A jména: šémót. Jenomže slovo réšít, podle nás „počátek“, znamená velmi často – možná v polovině výskytů – prvorozený! Prvotina žně, prvotina jako určená oběť, prvotina, jež je (například v Levitiku 23) spojena s Pesachem. A jména – šémót? Ta jsou v Genezi 1 také! Bůh nazval světlo „dnem“ a temnotu „nocí“ a klenbu „nebem“. Geneze 1 opěvuje to, co se má říci „na začátek“. Je to hymnus o tom, co je v chodu en arché. Jedná se o arche-typy a arci-dny. Dny stvoření jsou arci-dny – a žádné jiné dny si takové pojmenování nezaslouží více, než dny pesachové. A tak když se o velikonocích čte z první kapitole Geneze, není to žádná liturgická umanutost; ani nejde o tlak systému, když se deset slov spojuje s příběhem o povolání Izraele – vždyť ta slova samotná po tom přímo volají. V první kapitole Geneze jde o ukáznění bohů, kteří jsou „odbožštěni“ na úroveň stvořených věcí. Jenže právě o tohle jde také v „deseti ranách“, jež dopadly na faraónovu říši – o ukáznění a odbožštění panteonu! Těch deset ran, či spíše katastrof, to jsou také slova stvoření – dokonce jako žádná jiná! Slyšíme v nich, jak Bůh „arcidnů“ kárá onu bezohlednou civilizaci; odhaluje pustou prázdnotu oné nenapodobitelné kultury, tóhúwabóhú.
A slyšíme Ho, jak volá k pořádku životní prvky, jež přestoupily vlastní hranice: volá je ke Svému pořádku, arci-řádu, novému počátku. Je to jakoby odraz oněch deseti ran, ale je to deset slov. Právě tolik jako deset slov, jimiž je onen nový životní řád uložen lidem, které si Bůh povolal, „semeni Abrahamovu“. Tím myslím deset slov z dvacáté kapitoly knihy Exodus. Oněch deset slov, jež ve své nepochopitelné omezenosti obvykle označujeme „Desatero“ – jako by bylo jediné! Jako by se už dříve na dvou místech v Tóře nedostalo „ke slovu“ jiné desatero, deset výzev, dvě dlaně plné slov: při stvoření a při vysvobození. Jenže – jak cize mi teď zní už ten samotný výraz „při stvoření“! Jakoby ono „stvoření“ bylo prokazatelným faktem kdesi za slovy první kapitoly Geneze! Měl bych spíše říci: deset slov, jež se událo v arcidnech. Desatero, v němž byl indiferentnímu bytí uložen řád. Tak jako i pro naše indiferentní bytí platí ve smyslu Žalmu 119: svůj řád jsi vštípil našemu srdci.
A tak jsme zpátky u desatera z Exodu 20. Deset slov smluvního Partnera k jeho partnerům. Deset svatodušních slov – vždyť o letnicích se ocitáme na úpatí Sínaje. Avšak o velikonocích se řád tohoto Boha ujímá samotného bytí a vyjímá ho k ek-sistenci: tím chci říci: vyzvedá ho, dává mu povstat, nechává ho zakusit vzrůst jako životní zákon. Proto také nemůžeme říci: Geneze 1 se odehrává při stvoření. Je to naopak: stvoření se odehrává (jak je to ale pochybné slovo, to „odehrává se“!), stvoření nalézá místo, stvoření uvolňuje místo v týdnu, jenž je složen pouze z arcidnů: dnů, v nichž se tajemství semene uložilo do myslí i srdcí. Teprve v těchto dnech se světlo stalo dnem a temnota nocí, teprve v nich byla odhalena a současně překonána pustá a zhoubná nehostinnost tohoto lidského světa. A konečně byla tehdy – v onen veliký pátek – zrušena a současně rozmnožena pravá lidskost.
Dvě desatera
Stvoření se koná ve dnech pesachu. Teď již nelze mluvit o stvoření mimo tyto arcidny, mimo tento pesach; nelze již mluvit o stvoření bez mesiášského nadechnutí. Toto desatero bychom měli odříkat, a ještě lépe zpívat u stolu při Večeři Páně. Vždyť teprve tam se slovo a chléb stávají tím, co má Ježíš na mysli, když odpovídá Pokušiteli: ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst (Mt 4,4; Dt 8,3). Ne, první kapitolu Geneze nelze číst „samu o sobě“; věřím, že se s ní musí spojovat zvěst pesachu a desatero dvacáté kapitoly Exodu, magna charta smlouvy. Jedno desatero (Gn 1,1–2,4) se musí položit vedle druhého (Ex 20,1–17). Ba dokonce jedna kapitola se musí položit vedle druhé, jako velikonoce vedle letnic, aby se navzájem osvětlily, navzájem na sebe poukazovaly. Jakmile člověk postřehne, že první kapitola Geneze je také „desatero“ – ba dokonce že rozdělení celého toho hymnu na deset částí je nezbytné k jeho pochopení, – souvislost mezi jedním a druhým desaterem se přímo vnucuje. A jakmile si člověk všimne, že z knihy Exodus padá nové světlo na to, co se stalo tak daleko od nás, tak úctyhodně, majestátně, a přitom strnule, tak daleko, jak jen to bylo možné, totiž na samotném počátku dnů, – pak se nám to, co bylo vzdálené, přiblíží, aby se znova uspořádaly naše vlastní dny: abychom v čase našeho vlastního života nalezli nový směr.
Osmý den
Tak vzniká nová hierarchie chápání. Oním hieré arché, svatým počátkem, jenž určuje všechny dny našeho života, jsou velikonoce; jsou to dny pesachu, jež zabarvují všechny stále znova se vracející dny našeho pozemského života. Nad obloukem naší existence, sedmidenním životním cyklem se klene desetinné slovo Boží. Nicméně, řeknu-li „sedm dnů“, ještě jsem písni o stvoření neučinil zadost. A také toto se mi ozřejmí teprve díky velikonocům. Neboť tím, kdo nad oním sedmerem vládne, kdo je spojuje, kdo z něj teprve vytváří „dominantní septimu“, je den osmý. Teprve osmý den nám umožňuje porozumět slovu ze dne prvního. Je to dies dominica, den Páně, první den týdne. Teprve tehdy získává plný smysl ono budiž světlo! Ne náhodou se velikonoční svíce zažehá právě s těmito slovy, během hymnického přednesu první kapitoly Geneze, v onu jedinou noc roku, kdy onen týden je za námi, a blíží se jitro vzkříšení!
Kapitola z knihy Nad Genezí (Bezig met Genesis, Baarn 1983, str. 42–49). Z nizozemštiny přeložil a upravil J. A. Dus.