Ve skutečném světě je skutečné zlo. Ať už je pojmenujeme jakkoli, projevuje se i v tom, že lidé jsou schopni chovat se jako jeho spojenci a spolupracovníci. Kdokoli se nechce dát získat ke zlému postoji a činu, tuší cosi o tom, co je obsahem poněkud archaického výrazu „pokušení“. Je to útok zlého.
„O bohu mi nic neříkejte, dejte mi s ním pokoj.“ Těžko statisticky ověřit, jak často se to řekne. Pokaždé je to velmi závažné. Možná jako signál, že řeč o Bohu se dotýká lidské skutečnosti, a tím je znepokojivá. Znepokojivost snad nemá být její smysl, je to však její účinek.
Křesťanské svědectví se vracelo k myšlence Boha, který lidi přijímá za syny. Dává oznámit, že se rozhodl nakládat s nimi jako s velmi blízkými.
Ve sbírce křesťanských spisů, jíž se říká Nový zákon, se některé výpovědi o lidech před Bohem objevují jaksi průběžně. Tedy nalezneme je tam opakovaně, ve spisech různého původu, v obměňovaných, nových, případně nečekaných souvislostech. Chci se pokusit je po nějaký čas sledovat.