Ve skutečném světě je skutečné zlo. Ať už je pojmenujeme jakkoli, projevuje se i v tom, že lidé jsou schopni chovat se jako jeho spojenci a spolupracovníci. Kdokoli se nechce dát získat ke zlému postoji a činu, tuší cosi o tom, co je obsahem poněkud archaického výrazu „pokušení“. Je to útok zlého. Ne tedy veselá aprílová taškařice, při níž se na pracovišti podaří napálit šéfa, pak se společně zasmějeme a jde se dál. Pokušení je zákeřné, vynalézavé, nenabízí žádné dobré východisko.
Přesto se opakují úvahy o tom, že to vlastně nevadí, neboť pokoušený člověk nabývá životní moudrosti, zdokonaluje se v odolnosti proti zlému. Bylo by to cosi jako duchovní trénink náboženského atleta. Pokládejme to prý za otužování. Pravidelnost pak přináší úspěch. Pokušení však není tréninková metoda v přípravě na zápase o dobro, pravdu a čest, nýbrž má za cíl zbavit lidi svobody Božích synů. Netváří se odpudivě, neprezentuje se jako protivník, naopak, zdůrazňuje, že jeho původce to ve skutečnosti s námi myslí dobře. Uvažte, jde přece o to, aby si člověk vylepšil vlastní postavení mezi ostatními. A to jak v pohledu zvenčí, tak i pokud jde o sebehodnocení, vlastní sebevědomí. Pokušení ustavičně nabízí možnost potvrdit si, proč, v čem a o kolik jsem lepší než kdokoli, kdo se mi zrovna připletl do cesty.
Stojí za pozornost, že zprávy o Ježíšových setkáních s pokušitelem se v evangelijním podání objevují ve vstupní fázi jeho příběhu, nesporně významné pro celek. Pokušitel tam vystupuje pojmenován, neskrývaně, leč přemlouvá Ježíše v situacích, v nichž zrovna nejsou příliš lidem na očích. Začalo to kdesi na poušti. Nedal se tam očekávat aplaus přihlížejících.
Sebevědomě, stroze a věcně Ježíš odmítl nabídky samozvaného pomocníka. Nedal si poradit, jak a proč se má zřeknout toho, že se Bůh rozhodl pro něj a obdařil jej výjimečným posláním. Evangelijní příběh ovšem zná ještě i jinou, jakoby protilehlou část děje, která měla takto rozhodující povahu. Je to chvíle před Ježíšovým zatčením, soudem a vydáním na smrt. Tedy tam, kde mělo být jeho poslání naopak vrcholným způsobem zveřejněno. Než k tomu dojde, je tam zpráva představující Ježíše, který se v noční zahradě modlí.
Úpěnlivě prosí Otce, aby nemusel projít oním vrcholným zápasem. Objevuje se před námi zcela jiný obraz, nežli je pohled na suveréna, který už se nemůže dočkat, jak elegantně a s nadhledem obstojí v pravé poslušnosti, oddanosti Bohu. Měl by se těšit, že to předvede. Ježíš se netěšil.
Svým vlastním postojem však poskytl příklad toho, co v modlitbě, kterou naučil své následovníky, znamenají věty: Neuveď nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. Je to řeč, kterou si nelze budovat image neohroženého hrdiny. Je nám nabídnuto zaměřit se na jiný postoj. Nazvěme jej důvěra. Lze věřit Bohu, že nás v pokušení nenechá na pospas ani síle zla, ani tomu, že člověk si zkrátka musí vědět rady (vposledu sám), a když prohraje, je to lúzr, který nestojí za ohlédnutí.
Nepůjde o to, že někdo z nás bude silnější, bystřejší, prozíravější než pokušitel. Ten zatím bude mít dál své nehorázné schopnosti, a čert ho s nimi vem. Boží zásah v náš prospěch je přijetí člověka v jeho slabosti, provinilosti. Otec Ježíše Krista a Otec náš si ustavičně začíná s těmi, kdo už zas něco s konečnou platností pokazili. Hájí jejich svobodu. (Nevadí, že v modlitbě, již podle příkazu našeho Pána vyslovujeme, zůstalo v našem jazyce archaické „zbav nás od“ – smysl zůstává týž: obdržet a pokorně přijmout dar svobody.) Zápas se zlem už jeden ukončil jako vítěz. Od té doby se zastává takových, kteří to proti zlému nevyhráli. Ale Bůh si je zamiloval.