„O bohu mi nic neříkejte, dejte mi s ním pokoj.“ Těžko statisticky ověřit, jak často se to řekne. Pokaždé je to velmi závažné. Možná jako signál, že řeč o Bohu se dotýká lidské skutečnosti, a tím je znepokojivá. Znepokojivost snad nemá být její smysl, je to však její účinek. Máme-li zkoušet říci, proč to tak je, musíme vzít na vědomí i obecnou nejistotu o tom, jak k sobě ve skutečnosti patří slova pokoj a znepokojovat – tj. také: jak k sobě patří v našem jazykovém prostředí. Bude prospěšné vyhnout se jakýmkoli rozjímáním nad původem samotného slova „pokoj“ v naší řeči, jakož i lákavé možnosti vyjmenovat a vysvětlit všechny jeho významy. Je běžné chápat pokoj jako opak znepokojení, tedy klid, spočinutí, příležitost trvale se vyhnout starostem atp. To však neodpovídá podnětům, které pro řeč o Bohu poskytují biblické výpovědi o pokoji. Nejenže z nich nemůžeme převzít představu, že by se pokoj dal získat popíráním toho, co je znepokojivé. Je také nezbytné vyrovnávat se s tím, že Nový zákon si slovem blížícím se našemu „klidu zbraní“ přeložil starozákonní pojmenování pro děj, k jehož podobě od základu patří činnost, tvořivé jednání. Pokoj vzniká, když dochází k aktivní nápravě nepatřičnosti, nedostatku, strádání. Doplňme, že přitom jde o děj výrazně protichůdný tomu, jak se v našem prostředí odedávna představuje taková náprava: Když spatřujeme křivdu v tom, že kdosi má nedostatek, jeví se jako nejúčinnější vyřešit to tak, že se druhým sebere, co mají navíc. Výsledkem se zdá být, že všichni mají stejně, a tudíž je všecko v pořádku.
K dosažení pokoje však je třeba, aby lidé mohli získat, co se prokáže jako cenné. Zdá se, že v tomto smyslu zárukou pokoje nebýval a nebude prohýbající se stůl a libozvučné cinkání u kasy; to uspokojí jenom někoho a jenom někdy. Když jsou při pohledu zvenčí co možná všichni co možná nejvíc potichu a neremcají, nemusí to ještě znamenat pokoj. Úspěšně zamlčet, co by mohlo znepokojovat, je zaručený způsob, jímž se pokoj likviduje.
Znepokojený člověk chce, aby cosi zásadního bylo jinak. A neříkat nic o Bohu – ve světě, v němž to vypadá, že Bůh je nepřítomný – se mnohem snáz projeví jako umocňování nedostatku než jako nástroj upokojení.
Nejpozoruhodnější z učitelů církve Pavel v jejích počátcích poznamenal, že Bůh zaměřuje pozornost k lidem bez předchozí kontroly, zda jejich vztah k němu je uspokojivý. Kdo chce, může tuto skutečnost sledovat ve svědectvích Staré smlouvy podrobněji. Zjistí mnohonásobně, že se Hospodin věnoval právě lidem, jejichž vztah k němu byl neuspokojivý. Úvahy výchozí části Pavlova listu Římanům se zaměstnávají dokládáním toho, jak si Bůh překvapivě a vynalézavě vybírá za spojence lidi, kteří se o to nestačili nijak přičinit. Dává prohlásit, že je potřebuje v úsilí o to, aby ve světě byla přítomna lidskost. Potvrzuje jim, že mají mimořádné postavení, mimořádné pověření, mimořádnou hodnotu a důstojnost. Vysvobozuje k rozhodnutím v respektu vůči svobodě a důstojnosti druhých. Bůh získává lidi, aby svět jejich přítomností získal, co je v něm postrádáno. Mnohem spíš než příležitost ke spokojenosti je to důvod žasnout či uleknout se. Paradoxně to odpovídá na požadavek mít pokoj (List Římanům 5,1). Jako účastníci toho, co Bůh činí pro obnovu a záchranu svého stvoření, máme pokoj s Bohem.