Byl Hus pro upalování kacířů?

Někteří lidé s velkým zadostiučiněním tvrdí, že Hus sice odvážně a neústupně bránil pravdu až do smrti, ale přece jen byl dosti naivní a zbytečně tvrdohlavý, protože svou neústupností ničeho nedosáhl, církev nezměnil. A prý se příliš nelišil od svých soudců, protože i on prý schvaloval trest smrti pro kacíře.

Zbožná společnost trestala tvrdě

Skutečně se stalo, že 28. 5. 1403 Hus prohodil krátkou ironickou poznámku na adresu jednoho universitního mistra, že „padělatelé knih by měli být upáleni.“ Kdyby v tu chvíli stál ve velké síni pražského Karolína již dávno zesnulý teolog Tomáš Akvinský, jistě by přitvrdil muziku. A na rozdíl od Husa by to myslel zcela vážně. Upáleni by měli být nejen kacíři, ale i penězokazci, protože ohrožují obecné dobro. Argumenty Tomáše Akvinského byly připomenuty i na basilejském koncilu během disputace s husitskými teology, v Praze zřejmě ne.

Ve středověce zbožné společnosti se trestalo velmi tvrdě, třeba i za obyčejnou krádež. V Praze byli odsouzeni k smrti dva padělatelé šafránu, který se užíval jako koření a k výrobě barvy. V některých obdobích mohl být neurozený člověk popraven za uštědření facky, pokud ji udělil pánovi na veřejném prostranství. Pán za políček uštědřený poddanému (chlapovi) nemusel být potrestán vůbec. Velmi záleželo na tom, ke které společenské vrstvě provinilý člověk náležel. Docházelo k hromadným popravám chycených lapků třeba i v počtu padesáti provinilých, ale i k popravám židovského obyvatelstva. Jenom v Praze r. 1400 došlo k mimořádné popravě osmdesáti židovských občanů. Vedle toho musíme počítat s občasnými pogromy a vyháněním židovského obyvatelstva téměř v celé Evropě, s výjimkou těch oblastí, které byly pod nadvládou muslimských vládců, než byli z Evropy vytlačeni.

Kritikem inkvizičních praktik

Hus se ironickou poznámkou připojil k závěrečné řeči Mikuláše z Litomyšle, který kritizoval mistra Jana Hübnera za velmi ledabyle sestavenou obžalobu Wyclifova díla. Využil k tomu dvacet čtyři Wyclifových výroků, které již londýnská synoda roku 1382 označila za bludné. K nim připojil dalších jednadvacet výroků a celek pak v Praze předložil na veřejné posouzení rektoru Waltru Harrasserovi. Značná část pražské university, zejména němečtí mistři, dychtila na universitě zjednat klid a konečně umlčet stoupence Wyclifova učení.

Mistr Hübner předložil dílo s mnoha nedostatky a chybami, což by mu na pražské universitě za normálních okolností nemohlo projít. V té době žil v Praze poměrně velký počet dobrých znalců Wyclifova díla. Husovi universitní kolegové Páleč i Stanislav ze Znojma tehdy ještě Wyclifa obdivovali a veřejně se k němu hlásili. Páleč dokonce rektorovi předložil některé Wyclifovy knihy, že je bude bránit. V roce 1403 čeští mistři svou obranu Wyclifa nevyhráli, ale zatím nebyli potrestáni. Rektor jim jen ústně pohrozil vyloučením z university, pokud budou učit studenty podle učení Jana Wyclifa.

Husova ironická poznámka označuje Hübnerovu inkvizičně zacílenou kritiku za padělatelskou činnost, která rozvrací svobodné akademické bádání. Právě ona ruší obecné dobro, nikoliv Wyclif.

Džihádisté středověku?

Neměli bychom zapomenout, že za císaře Karla IV. bylo v českém království postiženo tisíce lidí tuhým inkvizičním vyšetřováním a stovky valdenských kacířů z řad německy mluvících přistěhovalců byly popraveny (F. Šmahel). Neměli bychom nadále hledět na minulost brýlemi tendenčních historiků počínajícího novověku. Václav Hájek z Libočan i Bohuslav Balbín hovoří o době lucemburské – obzvláště o periodě karlovské – jako o nábožensky hluboké a hospodářsky prosperující době, kterou pak na počátku 15. století husité rozvrátili. Výklady a analýzy obou učenců se vždy nezakládají na pravdě, byť z Hájkovy kroniky občas citoval i Jan Amos Komenský. Inkvizice za Jana, Karla i Václava pronásledovala intenzívně a čeští inkvizitoři byli vyhlášenými odborníky evropského kalibru. Byli žádanými odborníky pro práci doma i v cizích zemích. Jejich násilnické aktivity nelze pominout. Inkviziční procesy byly pro organizátory velmi výhodné. Třetinu kacířova majetku získala církev, dvě třetiny pán daného regionu.

Dle nejnovějších výzkumů katolických badatelů zlikvidovali radikální husité při ničení klášterů v průběhu dvacátých let 15. století nikoli stovky a tisíce mnichů a sekulárních kleriků, jak tvrdí Hájek z Libočan a Bohuslav Balbín, ale zřejmě kolem osmi desítek mnichů. Malý počet obětí není zaviněn malou radikalitou husitů, ale spíše předvídavosti a pohotovostí mnichů, kteří se ve velké většině stačili vystěhovat z českého území do zahraničí. Tak utekla z českých zemí i inkvizice, členové dominikánského řádu, kteří byli k této práci papežem pověřeni. Útoky radikálních husitů a upalování mnichů bylo kritizováno již ve středověku některými umírněnými husity, jak o tom svědčí latinsky psaná kronika Vavřince z Březové. Ale ani onen menší počet obětí není možné omlouvat. Výpady radikálních husitů jsou stejně neomluvitelné, jako inkviziční pronásledování a upalování kacířů.

Postmoderní neinformovaní intelektuálové a žurnalisté by se měli mírnit ve svých soudech, a nemluvit obecně o všech husitech jako o džihádistech středověku. Nebo by měli připustit, že stejně tvrdě džihádistické bylo inkviziční působení v době lucemburské a křížové výpravy, protože byly chápány jako boží soudy nad českými kacíři. Byly vždy slavnostně vyhlašované a zdůvodněné ideologií svaté války, a to již od roku 1215 významným IV. lateránským koncilem. Tažení rakouského vévody Albrechta na pomoc císaři Zikmundovi roku 1420 proti Janu Žižkovi bylo také ozářeno hranicemi, na nichž byli upáleni kněží, otcové a dokonce i děti. Všichni kacíři byli před upálením – bohužel, a tehdy samozřejmě – řádně odsouzeni podle platného církevního práva a předáni světské moci k řádnému potrestání.

Kdo je vlastně kacíř

Jan Hus náležel ke vzdělancům, o jejichž opravdovosti víry nelze pochybovat. Sám se k této ryzosti probojovával zápasem víry, tak jako tisíce věřících před ním či po něm. Jako student nepovažoval – tak jako mnozí jiní – ještě v roce 1393 prodávání odpustků a svou touhu po výhodách kněžského stavu za něco hříšného, dokonce ani to, že též on sám si tehdy odpustky zakoupil. Četba Wyclifa a biblických textů ho změnila podivuhodným způsobem, jak sám záhy po roce 1393 přiznává.

Jemu a mnoha dalším začala vadit komercializace odpuštění, ohlupování laiků podvodnými zázračnými úkazy, stálá korupce a rozevírání sociálních nůžek. Stále přítomná inkviziční atmosféra v celé zemi mnohé mravně rozkládala a lámala charaktery. Na univerzitě podvazovala dosavadní akademické svobody a řádné bádání. Hus jistě neusiloval o to, aby kacíři byli trestáni ohněm. Spíše přispěl k tomu, aby se na pražské universitě začalo uvažovat, kdo je vlastně kacíř a zda koncil nevydává kacířská nařízení, která jdou proti duchu Kristova zákona (dopis z vězení 21. 6. 1415). Proto již roku 1410 napsal příležitostný traktát „O nutnosti číst kacířské knihy“. Tak začal rozvíjet možnost, o kterou již dlouho usiloval. Uskutečnil několik veřejných debat za účasti lidu, včetně několika zástupců židovských. V tehdejší Praze žily významné osobnosti jako rabi Avigdor Karo a rabi Jom Tov ben Šelomo (tj. rabi Lipman Mülhausen), jejichž literární díla v krátké době ovlivnila evropské židovstvo i křesťanstvo. Podobným způsobem ovlivnilo evropské vzdělance Husovo dílo O církvi nebo české laiky jeho Postila. Mezi mnoha kališnickými pány se ujal návrh Jakoubka ze Stříbra, aby židovské obyvatelstvo opustilo městská ghetta a Židé začali opět žít na vesnicích a nemuseli se živit jen lichvou. Umírnění husité ovlivnili život společnosti 15. století více, než jsme ochotni připustit.

Proti trestu smrti za kacířství

Traktátem obhajujícím četbu kacířských knih se Hus teologicky ohradil proti arcibiskupovu tažení proti Wyclifovi, které v Praze vedlo k veřejnému spálení jeho knížek 16. 7. 1410 a pokračovalo arcibiskupskou klatbou proti Husovi a vyhlášením interdiktu nad Prahou. Arcibiskup tak vlastně vyzval kněze ke generální stávce do té doby, než Hus opustí Prahu.

Po společensko-náboženském prozření a jasném obratu k základním konciliárním tezím Marsilia z Padovy a tezím Jana Wyclifa se Hus již nadále choval v duchu slov apoštola Pavla. Ten tvrdil, že hereze – různice – musí v mezi křesťany být, aby víra měla příležitost se osvědčit a žít pak společně, byť v různorodosti a zároveň v solidaritě, která neusiluje o život druhého. Proto Hus v posledním dopise vyzývá věřící, aby pravdu každému přáli. Sám Hus odmítal předávání kacířů světské moci a protivníci mu jako nebezpečné kacířství vyčítali, že v knize „O církvi“ odmítá trest smrti pro kacíře.

V manifestech, ale i v učené debatě na basilejském koncilu vytyčili husité požadavek, že kacíři nemají být trestáni trestem smrti a že se nemá trestat smrtí ani v případě krádeže a dalších podobných případech. Tehdy se o to zasazoval „husitský umírněný biskup“ Jan Rokycana a táborský bohoslovec Mikuláš Biskupec z Pelhřimova (autor Táborské konfese).

Pro všechny chtíti dobro

Husova spiritualita i jeho veřejná činnost se stávají pro dnešní prosté i učené čtenáře výzvou, aby více dbali na společenskou spravedlnost pro každého. Aby biskupským synodám, evangelickým synodům, parlamentu, soudním komorám a vládě připomínali, že spravedlnost je po celém světě jen jedna. I delikvent, ale hlavně politický vězeň, utečenec, zoufalec mířící do Evropy zůstává členem lidské rodiny, jak tvrdí Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá valným shromážděním OSN roku 1948. Tehdejší Československo již plně ovládané komunisty se zdrželo hlasování, stejně jako Sovětský svaz a několik dalších zemí. Měli bychom dokázat, že Deklarace není jen cár papíru, ale jsme jednou rodinou, a nikoli privilegovanými Evropany. Jde o důležitý dokument, který je pro mnohé intelektuály, žurnalisty i politiky dneška stále závazný. Podle preambule je Deklarace adresována právě jednotlivcům a též edukativním organizacím. Všichni jsme tedy odpovědni za uskutečňování deklarovaných hodnot v médiích i v životě společnosti. Pokud je to pro nás cár papíru, pak jsme vykročili za hranice lidské civilizace neznámo kam a budeme snít s Romanem Jochem o vytváření regionů na území severní Afriky. Minulost nás poučuje, že takové sny nejsou příliš humánní. Jako finančně i právně silná euro-americká civilizace nemáme právo se zříkat těch, kteří jsou v jakékoli tísni a míří do námi obývaného prostoru. Nemůžeme se vymlouvat, že na to nemáme dost finančních prostředků – máme-li je na dálniční cesty a tunely typu Blanka v Praze či jinde.

V inaugurační rektorské řeči 20. 10. 1409 vyjádřil Jan Hus stěžejní zásady společného soužití slovy: „…učme se nikoho neurážeti, pro všechny chtíti dobro, starších ctíti, vrstevníkům nezáviděti, vyhýbati se domýšlivosti, říditi se rozumem a držeti se ctnosti. Zachovávejme, co je dovolené, vyhýbejme se tomu, co je špatné pro naši spásu, nestyďme se mluvit pravdu…slovu pravdy nijak neodmlouvejme, slovem míru a spravedlnosti se vždy řiďme, aby mír a spravedlnost byly s námi.“

(mezititulky redakce)