F. Odposvátnění veškerenstva?
V odborné hantýrce se tornu říká „desakralizace kosmu“. Otázkou je, zda odbožštění všech věcí v Genesi (zvl. Gn 1) znamená také odposvátnění. V Gn 1 se vede prudká polemika proti ztotožnění světa s božstvem či božstvy. Říká se nám, že kosmické jevy a projevy nejsou vůbec božské, mohou být leda „boží podobou“, tzn. být na cestě k této podobě. Slunce není Re ani šamaš. Slunce, měsíc, hvězdy a ostatní kosmické jevy slouží jen jako osvětlovací lampy a jako časoměřiče, bez nichž by se člověk ocitl v bezcílném bezdějinnu, v němž nevládne Pravda s tváří boží prozřetelnosti, nýbrž nudná chaotická Cokolivost, jež nezná cíl ani ohraničení a kde je žitá přítomnost mýtofilně pohlcována praminulostí železných předemurčeností. Odbožštění věcí však neznamená odposvátnění. Zbavíme-li stvořenosti údajné božskosti, strhneme-li z přírodních jevů záhubně mýlivé masky bohů či démonů, neznamená to, že jsme „nebe a zemi a všechno, co je v nich“ redukovali na jakousi „holou přírodu“ ve smyslu materiálu neutrální povahy vhodného pro účelové využití, To by se mimolidský svět stal pouhým jevištěm dramatu zvaného člověk. K takové imbecilnosti dospívá někdy i některá teologie. V důsledku „jevištního“ pojetí se zhoršoval člověkův vztah k jeho okolí a osvětí. To pak vyúsťuje do tzv. ekologické krize. Proti materiálovému pojetí přírody zbavené posvátnosti se ozývali ekologové, teologové, ale i religionisté. Tak např. Mircea Eliade (Tvář 1965, č. 5), který si ve studii Symetrie dvou perspektiv trpce stěžuje, že už i umění pozbývá namnoze svůj kdysi nezcizitelný sakrální charakter, což je způsobeno desakralizační likvidační erozí judaismu a křesťanství. Chválí však Chagalla, v jehož díle „není těžké rozpoznat biblickou religiozitu a mesianistickou touhu“. Prudce přitakává umělcům vykazujícím „krajně archaický typ religiozity“. Tak například pracuje s kamenem takový Brancusi (čti Brenkuš), pro kterého je kámen cosi elementárně živého. To prý lze „srovnat s pečlivostí a bázní a úctou neolitického člověka, pro nějž určité kameny byly podstatnou součástí hierofanií, to znamená: manifestovaly zároveň posvátné i poslední, nevysvětlitelnou realitu“ (podtržení jsou má - mb). Až do judaismu bylo prý možno mluvit o „kosmické religiozitě, vědělo se o hmotě jako o něčem posvátném „(podtrhuji – mb)“. Tato kosmická religiozita upadla s vítězným křesťanstvím … na Západě v zapomnění. Příroda zbavená veškeré náboženské hodnoty nebo významu se pak mohla (a musila) stát toliko předmětem ‚vědeckého zkoumání‘. „Právě proroci, apoštolé a jejich následovníci… získali západní svět pro to, že kámen (považovaný dříve za posvátný) je právě jen kámen, že planety a hvězdy jsou jen kosmické objekty; jinak řečeno, že nejsou (a nemohou být) ani bohy, ani anděly, ani démony. Následkem tohoto dlouhého procesu desakralizace přírody podařilo se západnímu člověku vidět přírodní objekt tam, kde jeho předkové viděli hierofanie, ‚přítomnost posvátného‘“ (zvýraznění jsou má – mb). Eliade se raduje, že aspoň v umělecké oblasti tušení posvátnosti hmoty úplně nezaniklo. Závěrem vyhlašuje Eliade se zarathuštrovským zápalem: „Ostatně okouzlení hmotou je jedním ze znamení ohlašujících novou orientaci zároveň filosofickou a i náboženskou. Například Teilhard de Chardin si předsevzal vnést Krista… doprostřed skutečností pokládaných za nejnebezpečnější, nejnaturalističtější a nejpohanštější. Neboť si přál být Kristovým učedníkem v kosmu.“
Eliade má do určité míry pravdu, i když zmínka o prorocích a apoštolech zdaleka není přesná. U proroků (Ozeáš, Izajáš aj.) či apoštolů (Pavel) se o posvátnosti přírody, hmoty, naturální oblasti ví. Už proto, že nejvýraznější strážci izraelsko-židovského a křesťanského dědictví stáli vyhroceně na antidualistickě pozici. Je ovšem pravda, že Nový zákon nevěnuje přírodě zvláštní pozornost. Ale v Ježíšových výrocích o ptácích a polních liliích se zračí, že i mimolidské stvoření patří do sféry Otcovy péče (Mt 6,26 aj.). I když ovšem „Otcova péče“ o přírodu je Ježíšovi spíše jen příkladem-ilustrací, která má přesvědčit člověka, že i o něj = právě o něj se Bůh stará a postará, a to v mnohem větší míře než o nějakého vrabce, který se v Božích očích nemůže měřit s člověkem. Ale u Pavla lze s údivem číst: „Víme přece, že veškeré tvorstvo (PASA HÉ KTISIS) až podnes společně sténá a pracuje k porodu“ (Ř 8,22). Proč? „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů (APOKALYPSIS TÓN HYIÓN TÚ THEO“ (Ř 8,19). Nelze ovšem mluvit izraelsky nebo křesťansky o posvátnosti hmoty jako takové. Hmota není sama o sobě posvátná, jako není posvátný sám o sobě ani člověk. Avšak příroda (hmota) je v složitých procesech a krizích posvěcována, signována nárokem samotné Pravdy, která orientuje všechno tvorstvo k budoucí pléromatičnosti a oproštěnosti od entropických kvaziprocesů všeho druhu.
Spekulace Gn 1 chce manifestovat jedinečnost člověka, jeho suverenitu, individualitu, neztotožnitelnost s něčím, co by bylo něco jiného, než je on sám. Chce přervat magickou pupeční šňůru s domněle božskou Zemí, chce ochránit člověka před sžíravým mystériem vegetativního rašení, chci zbourat tragicky nebezpečné iluze o chmurně tajemných „zákonitostech“ hvězdné oblasti (týravé hýčkání horoskopy). Proto ten odstup od všech věcí, pokud by se jim přisuzovala nějaká svézákonnost, tedy bez vztahu k suverénní Pravdě (Hospodinu). Neboť jen Pravda sama oslovuje všechny a všechno a tím všechno povolává k smysluplnému jestování mířícímu k budoucímu „stavu věcí“, v němž bude jestování mimolidského stvoření zvláštním (nám neznámým) způsobem přiřazeno k eschatologické existenci Kristem osvobozených lidí.