(lingvoliterární studie), Torst 1996, 331 s.
Havlíček, Neruda, Adámek, Vrchlický, Jirásek, Holan, Halas – zní nejkratší možný výčet autorů, kterými se autor zevrubně zabývá. Jednotlivé sondy nás ovšem dovedou k dalším jménům a dějinným vrstvám literární tvorby. Připojený rejstřík probíraných autorů to jen potvrdí. K dalším tématům a jménům nás pozve úplná bibliogafie počínaje rokem 1959 do roku 1995. (s. 301n) Ve studii HalasPelikán nás bílý a málo půvabný opeřenec přivede až ke Strejcovu přebásnění žalmu 102 a ještě dál do 12. st. Tehdy se stal pelikán symbolem sebeobrozujícího fénixe, v době renesance a baroka symbolem Ježíše. (s. 279)
Začteteli se – tak jako já – těsně před začátkem hudebního festivalu „Pražské jaro“ do Stichovy studie „Tradiční romantické motivy v české hudbě a poezii druhé poloviny 19. století (Šárky)“, jistě si pak vyposlechnete Smetanovu „Mou vlast“, zejm. Šárku s novým porozuměním. Vedeni Stichem, uslyšíte v Smetanově programové hudbě souznívání s Vrchlickým, jehož Šárka vznikla o rok později, vydána v „Mýtech“ v prosinci 1878, šokovala erotičností a motivem pomsty. Smetana pomstychtivost Šárky zvýraznil a několikrát slovně i písemně tento motiv zdůraznil. (O tom již nehovoří Stich, to doporučuji já všem účastníkům ekumenických grémií a komisí, vyposlechněte si „Mou vlast“. Přeji to všem, kdo v husitském chorálu doposud nepřejně slyšeli jen touhu po zúčtování nebo bojovnou nenávist. Nepřesvědčíli vás monumentální Tábor, tak snad Smetanovo hudební pojetí Blaníku, z něhož motivy Tábora také zaznívají, nikoli jako nenávist, nýbrž jako naděje.)
Ve výběrové recenzi této obsáhlé, čtivé a k zamyšlení zvoucí knihy se zastavíme již jen u Jiráska. Před dvěma roky pan profesor Stich naznačil ve výstižném článku „Kopací míč Jirásek“ (LtN č. 13, 30. 3. 1995), jak odborníci i literární diletanti s železnou pravidelností opakují předsudečné výčitky vůči Jiráskovi jako tvůrci falešného pohledu na naši minulost, zejména doby pobělohorské. Prý naočkoval našemu národu na dlouhá desetiletí falešné přestavy, ačkoli někteří by nejraději ani neoznačovali toto období za pobělohorské, ani by nemluvili o přelomovosti pobělohorské epochy, nýbrž raději o pozvolném a logickém vývoji barokně rozkvétajícím do netušených podob, snad až jedinečných či světových rozměrů, bez újmy na „zdraví“ českého národa.
Profesor Stich analyzuje nejprve Jiráskovu povídku Sousedé z roku 1884, v níž páter Bonaventura Pitr (vpravdě významná historická postava, benediktinského řádu) je pojat jako typický barokní obránce českého „svatováclavského jazyka“ – nikoli jako dravý misionář. I román Temno podle Sticha vykresluje obraz doby komplikovaněji a plastičtěji, než se obvykle traduje. Profesor Stich z povídky Sousedé vyvozuje, že Jirásek vytvořil „dávno před Kalistou a Vašicou aj. koncepci, která počítala s prvky kontinutity českého vývoje i v zmíněné době, a která tedy vlastně celou koncepci baroka vypracovanou v 30. letech v jistém ohledu anticipovala.“ (s. 175) Stich pak bohatým dokladovým materiálem zviditelňuje Jiráskův zájem o období kolem roku 1740 a také upozorňuje na další úsudky mnohých literárních historiků o zajímavé postavě, kterou barokní B. Pitr jistě byl.
Stich dokládá, že Jirásek Pitra nezkreslil. „Současnou situaci vidí Jiráskův Pitr jako velice hrozivou, nedělá si nejmenší iluze, kolem se mu jeví ‚tma‘e, ‚divočina a ouhor‘e: vidíme, jak už zde mladému Jiráskovi rostou budoucí slavné příznačné motivy – název Temno a název Úhor pro první díl kroniky U nás (s. 200). Stich sleduje Jiráskovu koncepci temného období na výrazných postavách z románů F. L. Věk – Vydra, U nás – Havlovický. Poznamenává: „RegnerHavlovický není myslitelný bez Vydry a ten zas bez Pitra. Dovršené obrození je představeno jako syntéza osvícenství, hospodářské a sociální aktivity vedené měšťanstvem, romantického nacionalismu Jungmannova, humanismu Bolzanova (v životní realitě tento poslední zdroj českého a politického obrození představoval především Havlíček) a last but not least českého barokního patriotismu a kultury – i slovesné a jazykové, ne jen výtvarné a hudební –, kterou tento patriotismus vytvořil. A tento zdroj je v Jiráskově díle představen jako nejen eminentně závažný, je prezentován přímo jako jeho podmínka zcela nezbytná. Bez této složky, říká Jiráskovo dílo, by se ‚obrození‘e vůbec nekonalo.“ (s. 206)
Stich rozborem Jiráskových Starosvětských obrázků (s. 216) nabízí ještě jedno pojetí. Zde do jisté míry „osvícení“ manželé Obrylovi jsou spíše překážkou než hybnou silou obrození. V zásadě však Stich uzavírá: „pro Jiráska byl vývoj české kultury a ideologie kontinuitní, nepřervaný; obrození je mu výsledek české domácí aktivity konané sice v podmínkách krajně ztížených, ale potvrzující se jako životaschopná ve výsledku celého dalšího historického procesu. Pro Jiráska byla Bílá hora a to, co následovalo, katastrofa (tomu později věnoval velký román Temno), ale česká inteligence podle něho dokázala i v těchto krajně znesnadněných podmínkách pracovat, často neviditelně, a český lid byl schopen v okamžiku, kdy to nové okolnosti umožnily, výsledky její práce transformovat v novu tvůrčí společenskohistorickou kvalitu.“ (s. 225)
Snad abychom při hodnocení barokních umělců neupadli ve stejný omyl jako při dnešním vzpomínání na seriály Jaroslava Dietla – jednoho z největších kulturních „normalizátorů“ sedmdesátých a osmdesátých let, jehož i dnes populární seriál „Nemocnice na kraji města“ je přece geniální normalizační lží (jak to již tehdy pociťavali mnozí zaměstnanci nemocnic), je nutné připojit ještě jedno Stichovo hodnocení: „Jirásek podal později v Temnu svou historickou koncepci, podle níž protireformace po Bílé hoře představovala národní katastrofu, a to nikoli proto, že to byla protireformace (že protireformace sama o sobě nemusela mít takové následky, se ukázalo např. v našem sousedství, v Polsku), nýbrž že byla provedena brutálně násilnými metodami, využivší české katastrofy státně politické. Tento fakt je ostatně neoddiskutovatelný, a všechny snahy katolicky orientované vědy ho zamaskovat nebo popřít, místo aby se s ním otevřeně vyrovnala, vedou jen k tomu, že kolektivní národní psychické trauma, deformující vztah k náboženské otázce vůbec, se dále prohlubuje.“ (s. 184)