Země zaslíbená měla mnoho jmen: Amurru, Retenu, Kanaán. Židé sami nazývají svou starou vlast „erec Jisrael“, země Izraelova. Tím je naznačeno, že jméno a rozsah zemi propůjčil teprve lid, který se jí zmocnil někdy ve 13. st. př. Kr. Název „Palestina“ je odvozen od jména jejich úhlavních nepřátel Filištínů. Římané jím po roce 135 p. Kr. nahradili staré jméno Judaea, aby dali najevo, že tato země nemá být považována za zemi Židů. V roce 1948 nazvali Židé svůj nově vyhlášený stát starobylým jménem Izrael.
Uzemí mezi Nilem a Eufratem nazývají historikové „úrodným půlměsícem“. V jeho jihozápadní části, ve stínu velmocí, někdy jako most, někdy jako klín mezi nimi, leží zaslíbená země. Zde se podle Bible odehrál příběh vyvoleného lidu Božího. Bible, archeologové i písemné dokumenty dokládají, že tato země nebyla liduprázdná a lid, který ji obsazoval, nebyl jednotným svazkem 12 kmenů. V dlouhém procesu zde však zapustil kořeny, vytvořil stát, zažil vzestup i pád, přežil ztrátu svobody, samostatnosti, státu, chrámu i Jeruzaléma, rozptýlení do všech stran světa a ve víře v zaslíbení země a vyvolení Boží přežil všechno i všechny.
Ve Starém Zákoně lze vysledovat dvě linie vztahu lidu k zemi: země Kanaán patří Hospodinu. „Má je všecka země, vy jste hosté a příchozí“ – tedy představa vysloveně náboženská. Kdo byl mimo hranice země, byl Hospodinu vzdálen. Patřit Hospodinu znamenalo mít podíl v jeho zemi. „Provazcové padli mi na místech rozkošných.“ Ohlas tohoto vědomí zaznívá v zákonech o milostivém létu Hospodinově. Mnohem častěji ale slyšíme o „zemi, kterou jsi přísahal otcům našim“. Tato představa stojí samostatně proti té, že jediným majitelem země je sám Hospodin. Vyjadřuje, že v zemi sice žijí jiné národy, ale současně je to ta země, kterou Hospodin dal Izraeli, aby naplnil své spasitelné dílo. Za svou zemi vděčí Izrael Bohu, je to jeho dar. Knihy Jozue a Soudců dosvědčují zázračné Boží zásahy při dobývání země. „Tak vedl Hospodin svůj lid a tak jej oslavil.“ Dějiny Izraele jsou důkazem Božího panování v jeho lidu. Když mluvili o obsazování země, nebyla to vzpomínka, přiznávali se tím k Hospodinu. Obsazením země přivedl Bůh Izrael „ku pokoji“. Beze zbytku tak splnil své sliby, byl to jeho největší dar. Tak tomu rozuměli i proroci, když aktualizovaně připomínali, že stejně jako svá zaslíbení splní Bůh i svá varování, nebudeli lid poslušen jeho přikázání. Když ve válkách s Římany ztratil Izrael všechno, stalo se mu „zemí“ jeho duchovní dědictví, pěstované na rabínských školách. Po dlouhá staletí v diaspoře mu byla „zemí“ jen vzpomínka.
Křesťanům byla a je Palestina tou zemí, v níž žil a trpěl Ježíš Kristus. Po vyhlášení ediktu milánského do ní ve stopách císařovny Heleny houfně putovali. Nad Božím hrobem a jinými památnými místy vyrostly chrámy. Při muslimské invazi se dostala celá „svatá země“ do rukou „nevěřících Saracénů“. V roce 1095 vyzval papež Urban II. celé křesťanstvo, aby ve znamení kříže „osvobodilo Boží hrob v Jeruzalémě“. Během osmi křížových výprav, jejichž motivy byly často víc politické, mocenské a ekonomické než čistě náboženské, tekla krev křesťanů, muslimů i Židů (křesťanské boje o Boží hrob jich v Palestině přežilo jen asi 1000 rodin). Jeruzalémské království a křižácké státy se udržely do r. 1291, i po té byl ale smluvně křesťanům zajištěn přístup ke svatým místům.
Pronásledování, pogromy, všeobecná nenávist a antisemitismus trvající po staletí, dozrály v 19. století v myšlenky sionismu Tento náboženský pojem si za název zvolilo židovské hnutí, usilující o znovuzřízení národního domova v Palestině. V srpnu 1897 svolal Theodor Herzl první sionistický sjezd. „V Basileji jsem založil židovský stát“. Skutečně se ale stát Izrael zrodil až potom, co byl jeho vznik odhlasován valným shromážděním OSN v roce 1947 a v květnu 1948 v Tel Avivu vyhlášen. „Stát Izrael je založen na svobodě, spravedlnosti a míru ve smyslu vizí izraelských proroků, … aby se naplnil sen generací o spasení Izraele. Spoléháme se na „skálu Izraele“ …“ stojí v prohlášení.
Mnozí západní teologové, otřeseni pravdou o vyvraždění 6 miliónů Židů nacisty, ztotožnili některé biblické výroky o zaslíbené zemi s dnešním státem Izrael. Přiznali mu tak náboženský význam. Zpustlá Palestina ovšem nebyla zemí bez obyvatel. V osvobozovacích bojích po r. 1948 – zčásti na výzvu vlastních vůdců – opustili muslimští Arabové své osady – a v jejich utečeneckých táborech tak vzklíčil problém, který není vyřešen dodnes. Menšinu arabského obyvatelstva dnešního státu Izrael tvoří palestinští křesťané. Jak píše Mitri Raheb, luteránský pastor v Betlémě, ve své knize „Ich bin Christ und Palästinenser“, vznik státu Izrael otřásl jejich vírou v Boží spravedlnost. Najednou v Bibli nečetli o spáse světa, ale o tom, že na svou zemi už nemají právo. Evropská teologie se ve světle holocaustu ptala, jak je možno mluvit o Ježíši a nebýt antijudaistický, oni, jak je možno mluvit o Ježíši a nebýt antipalestinský. Ve státu Izrael neviděli naplnění Božích zaslíbení, ale politickou realitu 19. a 20. století. V tomto světle nachází Mitri Raheb v Bibli své argumenty:
„Přemýšlímeli o spravedlnosti, musíme souběžně sledovat mocenské poměry. Bůh jedná s mocnými jinak než s bezmocnými. Od těch prvních spravedlnost požaduje, druhým ji zaslibuje. Je na straně těch, kdo mají prázdné ruce. Boží vyvolení platilo lidu, nikoliv státnímu útvaru. Na přání mít krále jako ostatní národy, tedy mít stát, se Starý zákon dívá skepticky jako na odpadnutí od Hospodina, nicméně v době ohrožení je akceptuje jako nezbytnost. Budoucnost izraelského státu závisela vždycky od toho, zda své vyvolení pokládal za příslib nebo nárok. Zaslíbení země byl příslib a naděje, dobytí země, jímž bylo naplněno, byl Boží zázrak. Ale bydlení v zemi bylo vždycky podmíněno poslušností Boha. Pádu Jeruzaléma rozuměl Izrael jako trestu za neposlušnost, jako naplnění Božích varování, která mu opakovaně zvěstovali proroci. Ve své historii existoval židovský národ ve státě i bez něho, žil v rámci různých hranic. Vědomí toho, že jsou Bohem vyvolený lid a že je jim zaslíbena země, patřilo vždycky k existenci židovství jako náboženství. Zaslíbena byla ale země, nikoliv stát s konkrétně označenými hranicemi“.
Palestinští křesťané odmítají teologicky zdůvodněnou existenci státu Izrael, arabská většina (nejen v Palestině) odmítala tuto existenci vůbec připustit. Víc než o to, aby „vznikl palestinský stát“, šlo v řadě válek o to, aby „nebyl stát židovský“. Země zaslíbená, území dnešního státu Izrael, je domovem dvou národů. Po tom, aby dokázaly naplnit vize proroků o spolubytí v míru, toužíme s nimi i my.