Na neuvěřitelnou blamáž pana prezidenta v Nepomuku se veřejně neozval, pokud je nám známo, nikdo z oficiálních představitelů církve, církevních historiků ani doktorů teologie. Evangelická církev nečinně přihlíží rekatolizaci českých dějin a neuhrazuje se ani proti zjevným nepravdám. Toto mlčení je cizí Jiřímu Hanákovi, komentátoru Lidových novin, jehož článek Potřeba hrdinů (LN č. 113) přetiskujeme: Nejsvětštější národ v Evropě, Češi, oslavili s maximální církevní pompou a za účasti prezidenta republiky Václava Havla šestisté výročí úmrtí Johánka z Pomuku, generálního vikáře pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Muž, jehož identita kolísá mezi jmény Jan Nepomucký a Jan z Pomuku, přilákal do druhdy klášteru poddané vsi Nepomuk desetitisíce lidí, preláty a papežského legáta nepočítaje.
Církev katolická je dnes v České republice bezpochybně druhou nejvýznamnější obcí, hned po obci ateistické. Aniž bychom podceňovali vliv a počty církve katolické, nemůžeme se ubránit dojmu, že pozornost, kterou věnoval tisk a televize úmrtí arcibiskupova generálního vikáře, byla upřilišněná a měla charakter neplacené inzerce. Pokud se nemýlíme, nebylo ve svobodných republikánských letech zvykem, aby výročím Jana Nepomuckého (Jana z Pomuku?) dodával lesku svou účastí nejvyšší představitel státu. Pokud tak prezident Václav Havel učinil, rozhodl se jistě po dobré rozvaze, kterou nutno respektovat.
Na projevu prezidenta Václava Havla v Nepomuku jsou nejzajímavější ony pasáže, kdy se přimlouvá za nepotřebu dalších mučedníků pravdy. Nehledě na to, že přijímá bezvýhradně legendu o Janovi Nepomuckém (Janovi z Pomuku?) jako o neúplatném zpovědníkovi, předjímá společnost, kde nebude třeba nejen obětí zápalných, jako byl Jan Hus či Jan Palach, avšak vůbec žádných mučedníků pravdy. A přece budou a musí být, byť budou trpět jinak. Třeba tím, že nikdo na jejich mravní apely nebude zvědavý, třeba tím, že jejich morální chápání světa bude vydáváno posměchu jako cosi zpozdilého, třeba tím, že zneuznáni budou se muset dočasně stáhnout do soukromí. Z hlediska mučedníků zápalných je to zajisté utrpení zanedbatelné. Z hlediska doby, ve které žijeme, to múze být utrpení neméně bolestné. Z hlediska doby, ve které žijeme, budou se „mučedníci pravdy“ rodila umírat ještě dlouho. Jan Nepomucký (Jan z Pomuku) zemřel jako věrný úředník, který na přáni svých nadřízených s nezvyklou rychlosti potvrdil v úřadě nového opata kladrubského kláštera, s kteroužto instituci měl Václav IV. svoje, přiznejme, že ne čisté, plány. Se smrti ‚mučedníka pravdy‘ nemá smrt Jana Nepomuckého (Jana z Pomuku) co dělat.