Ze sborníku Spolu s východní Evropou! Ale jak? Poznámky o východní Evropě; sestavil Ad den Besten, Henk van de Graaf, Hebe Kohlbrugge.
To je strašné na našem způsobu života, že Slovo zde nemůže přijít ke Slovu.
K. H. Miskotte
Jestliže se dnes, v roce 1990, zamýšlíme nad naším vztahem k církvím ve východní Evropě, musíme v první řadě vědět, co lidé v této části světa prodělali: frustraci, strach a utrpení na straně jedné, a zděšení (po procitnutí) nad situací, v níž tak dlouho žili, na straně druhé. Pětačtyřicet let, někdy déle, byli konfrontováni s určitým pojetím světa, v němž se mnozí tak spokojeně zabydleli. Toto pojetí, tento obraz se zdál být (alespoň v principu) v souladu s rozumným přáním křesťanů pracovat pro sociální spravedlnost. – Ještě 3. března 1988 píše biskup Leich E. Honeckerovi, že vázána Boží vůlí chce církev konstruktivně a partnersky spolupracovat na výstavbě socialistické společnosti, protože církev ke spravedlivějšímu uspořádání této společnosti přitakává, jakkoli si přeje v určitých bodech zlepšení. „Reálný socialismus“ se zdál dávat lidské důstojnosti zadost, jako by nesl určité starozákonní rysy. „Nechceme kapitalismus s jeho bezcitnou efektivností,“ psala jedna spisovatelka z NDR, proto doufáme v „reformovatelný“ socialismus.
Stručně a krátce, tento systém vždycky hlásal: „toto je hodina, v níž se přetvářejí dějiny!“ A kdo šel spolu, jak by se podílel na nádheře a slávě této „naprosté pravdy“. Ono je to tak krásné mít pocit, že tvořím dějiny, že mohu utvářet skutečnost, že mohu mít podíl na moci! Moc a duch jako by zde spolu kráčely stvořit nový, lepší svět.
Avšak toto „nové“ žádalo totální spolupráci,nárokovalo totální zařazení. Musel tu vzniknout „nový“ člověk, takový, v němž není žádné místo pro Boha a víru – a když, tak nějaké žalostné, na okraji, které nestojí za řeč. Ostatně, nedařilo se církvi v NDR výborně?
Pak je to ovšem div, že Bůh přece nepouští svět ze zřetele a otevírá srdce člověka. Že dává povstat lidem, kteří zvěstují, že dějiny mají smysl jen v Ježíši Kristu, že Bůh připravuje svět pro svou budoucnost a zachovává v něm zůstatek svého lidu (1Kr 19,18). Je to div, že Bůh uchránil svou církev i lidstvo před tím, aby se zcela vydali zmíněnému pojetí světa; div, že „zůstatek“ prošel vězeními a lágry, aby tak vydal svědectví o skutečném smyslu dějin, aby tak ostatní držel v bdělosti a ochránil před duchem, který vál ve východní Evropě a který – jako každá humanistická utopie – musel skončit v teroru a surovém násilí. Stejně jako ve dnech Izajášových i dnes je to div Božího slitování, že tu byl tento „zůstatek“ a že se úděl Sodomy a Gomory nestal také údělem Evropy.
Hlasy tohoto „zůstatku“ pronikly až k nám. Slyšeli jsme je – nebo jsme odmítali věnovat jim pozornost? Stáli jsme při těchto lidech? Někdy ano. Ale také jsme každoročně podporovali ty síly, které tamní mu systému vzdávaly čest. Byli jsme si hluboce vědomi, že Bůh (vedle těch mnohých, kteří se přizpůsobili – at už zcela dobrovolně, či jen napůl z vlastní vůle, někteří z donucení) zachovává „zůstatek“ také pro nás?
Spolu s nimi se také my musíme učit vidět, kde jsme vzývali falešné duchy, nebo-máme-li se za nevinné-můžeme ruku v ruce hledat cestu, která před námi dnes leží. Nepomohou nám při tom mnoho všelijaké analýzy a sociologické či historické výzkumy. Církev musí vědět, že fixace na proces dějin je fatální blud.
Proto, zamýšlíme-li se nad nejmladšími dějinami východní Evropy, musíme se ztišit před hlasy těch, kdo se odvážili mluvit kritické slovo a nenechali se lapit lží systému, vší jeho propagandou a všemi těmi řečmi o tom, co se nazývalo „evidentní“. Ještě stále k nám tyto kritické hlasy zaznívají – říkají, že Ježíš Kristus je Pánem a že je tu společenství, které zůstává. Z odstupu viděno, všechny ostatní hlasy umlkají a mluví už jen hlasy tyto. V jejich řeči dostává svět svou konečnou podobu a tvar Božího díla se vyděluje z chaosu, kde základní tóny života hrozí ovládat pochybnost a beznaděj.
Nikoli pro nic za nic vychází nyní svazek projevů a řečí Václava Havla pod titulem „Na počátku bylo slovo“. Slovo, mluvené z vůle „žít v pravdě“, je proměňující, stvořitelskou silou v dějinách. To je to slovo, z něhož žijeme. Není to slovo snadné: dopadá zpět jako námaha a bolest na ty, kdo je mluví. Slovem se vystavují ve své zranitelnosti – a právě tak vzniká otevřenost. Ne bránění teorií či pojmů, nýbrž vlastní zranitelnost prolamuje sevření.
Tak jsme to ostatně mohli slýchat od Sacharova, který byl kvůli tomu, co mluvil, vypovězen do Gorkého a velice tam trpěl. Během svého pobytu v Gorkém se přesto ještě zasazoval o Anatolije Marčenka, který napsal pravdu o poměrech v ruských pracovních táborech, byl v roce 1981 znovu uvězněn a v roce 1986 ve vězení zemřel. Když Gorbačov Sacharovovi telefonoval, aby mu řekl, že je volný a může zpět do Moskvy, měl Sacharov odvahu opět se o Marčenka zasadit (zpříma říci: „před několika dny byl můj přítel Marčenko ve vězení zabit“) a vyslovit své mínění, že všichni političtí vězni, bezprávně a nespravedlivě odsouzení lidé, mají a musejí být propuštěni.
Vzpomínáme také na to, jak Jakunin a Regelson v roce 1975 poslali poselství Světové radě církví, která právě zasedala v Nairobi, v němž podávají obšírnou zprávu o pronásledování církve v Sovětském svazu. Ale my jsme to sotva poslouchali – nebyl to totiž dopis oficiální církve, některého patriarchy či biskupů, byl tedy méně důležitý. Sovětské úřady pak, bez toho, že by musely čekat větší protesty ze Západu, mohly pisatele po několika letech zavřít. Jakunin dostal 5 let přísného režimu a 5 let vyhnanství. Nyní opět vykonává svůj úřad v Moskvě a vypráví o tom, jak může každou neděli ve svém kostele křtít nové členy církve, někdy i celé rodiny najednou. Bohužel však nemá pro tyto nově pokřtěné žádnou knihu, kterou by jim mohl dát: knihy otce Mena, nedávno zavražděného, po nichž tolik lidí touží, nejsou patriarchátem vydávány a ani jiné knihy nejsou k dispozici. Jeden rok tábora s přísným režimem a 5 let vyhnanství dostala také Zoja Krachmalnikova v roce 1981 za vydávání časopisu „Naděžda“ – naděje.
Nejen v Rusku znělo slovo – můžeme namátkou zmínit například faráře Dobriho z maďarské reformované církve v Rumunsku. Osm let byl vězněn v hrozných táborech na kanálu Dunaj – Černé moře. Mnozí se odtud už nikdy nevrátili, Dobri se vrátil a sloužil své církvi, svému sboru. Nouze o bible byla tak palčivá, že bez váhání přijímal zásilky biblí, které přicházely do Země neoficiálně. Pochopitelně tu bylo riziko nového uvěznění, ale považoval to prostě za nutné a jeho dům byl pro tuto věc otevřen.
Rumunský pravoslavný kněz Gheorge Calciu byl v době stalinismu 16 let vězněn. Potom se stal docentem na pravoslavném semináři v Bukurešti, ale v roce 1979 byl znovu uvězněn a odsouzen na 10 let za otevřené, svobodné slovo.
Z Maďarska můžeme zmínit velmi prostý příběh o jednom kazateli z malého, zastrčeného městečka, kde je na podzim i na jaře jen samé bláto. Říká se o něm, že je to nejlepší teolog a filosof, kterého maďarská reformovaná církev má. Proč není kazatelem v metropoli, nebo neučí na semináři? Odpovídá na to sám jednoduše: „Protože jsem neměl ctižádostivou ženu.“ – Dělat kariéru znamená totiž vždycky také uzavřít kompromis se systémem, a to on právě nechtěl – a jeho žena zůstává s ním v onom nevlídném místě.
Kdo by neznal Chartu 77 a slova, která stále znovu rozeznívala? (V naší zemi jsme mohli čítat: „je jich ale tak málo…“) Kdo by neznal svaz duchovních, z nichž jeden po druhém byli zbavováni místa (jeden proto, že se odvážil kriticky vyjádřit o pražské Křesťanské mírové konferenci, která se dalekosáhle přizpůsobila režimu – 18 let musel pracovat jako topič a nikdo z mírové konference mu nepodal ruku!)? Pan Kalus byl kazatelem v malé obci a kázal neustrašeně Slovo Boží. Byl jako kazatel sesazen a musel se živit jako řidič nákladního auta. Když pak v oblasti nastoupil nový církevní tajemník, povolil mu stát se kazatelem v okrajové části Brna. Kostel se zaplňoval, také mnoho mladých přišlo. Tak to ale zřejmě nebylo míněno; náhle byl farář Kalus přejet policejním autem.
Řada jmen by mohla být samozřejmě ještě mnohem delší. Také v NDR nechyběli lidé, kteří mluvili pravdu. Ale chceme už tento výčet uzavřít slovy maďarského kazatele, který, když se dostal k Solženicynovu Souostroví Gulag, řekl: „Jeden muž, jeden jediný muž vede válku proti velké sovětské říši.“
Prosté slovo znělo – slovo známých i neznámých, velkých i malých, mužů i žen. Prosté slovo, které má sílu otřást světovou říší. Izrael se musel učit žít ze „Slyš, Izraeli“… – naslouchej tomu, co praví Mojžíš a proroci, tím je totiž určena cesta. Také my se budeme muset učit z toho žít. Nesmí nad námi panovat zvěčnělý dnešek; ani ekonomie, ani politika nás nesmí mít v moci. Ono zranitelné slovo bude vzdorovat mocnostem.
Toto slovo však není evidentní, stejně jako pravda není nikdy evidentní, „zřetelně očividná.“ Nemůže nic jiného než odkazovat, podobně jako otevřené dveře odkazují, dávají výhled k tomu, co leží za nimi. Je tomu tak i v bibli: konkrétní slova jsou tu přístupem k tajemství, k pravdě, která je za nimi – otevírají se k onomu „zcela jinému“. Uzavře-li se slovo před touto možností, stává se lží, ztrácí všechnu sílu a tvořivost.
Každá východoevropská země je jiná. Rozdíly mezi nimi jsou důležité, proto se k nim budeme ještě vracet. Jednu věc však mají tyto země společnou: všude znělo slovo, slovo zranitelné, které dopadá zpět na toho, kdo je mluví – až po věznění a mučení; slovo, které z pravdy pochází; slovo, jež nám Bůh dal, abychom je mluvili; slovo, s nímž On stvořil a znovu tvoří svět.
Naše kontakty s východní Evropou budou proto muset vycházet především z vděčnosti za toto slovo, které dalo mnoha tisícům sílu vyjít do ulic a vzepřít se panujícímu systému. Není to tak, jak bylo řečeno v NDR, že „tento přelom navodili Gorbačov a Evangelická církev“. Ne, nebyl to ani politický vůdce, ani církev, která se usadila pod heslem „církev v socialismu“ a otevřela dveře dokořán dalekosáhlým kompromisům. Všemocný systém podvrátilo SLOVO. Zde je to pravé východisko pro naši společnou cestu, cestu s těmi, kdo toto slovo mluvili a jimž proto patří naše vděčnost.
Z holandštiny přeložil Martin Prudký