Do průběžné debaty (nejen) o komunismu a antikomunismu se na dálku zapojil Petr Uhl
Antikomunisté odmítají Chartu pro účast vyloučených komunistů při jejím založení a dalším působení, nebo proto, že pohrdají solidaritou a skupinovými právy, které Charta prosazovala. Z opačného ideového „tábora“ se uplatňuje nostalgie po starých dobrých časech normalizace a někdy i 50. let, pro některé jsou chartisti dodnes kontrarevolucionáři, kteří zničili socialismus. Třetí typ odpůrce Charty není sice ani antikomunista, ani nostalgik, ale význam Charty snižuje, aby tak dodatečně sobě i jiným zdůvodnil, proč se vůbec, ale vůbec k nezávislému hnutí nepřipojil.
(Kritika Charty 77 zprava i zleva, Právo 5. 1. 2007)
Oprava
V minulém čísle Protestanta jsem v článku Tři rozhovory uvedla, že v sobotu 31. května 1969 jsme se před kázáním J. L. Hromádky a jeho přednáškou o T. G. Masarykovi sešli v neděli večer na faře v Prosetíně ke společnému rozhovoru s marxisty – Zdeňkem Štěpánkem a Vítězslavem Gardavským. A že přitom byli i Ladislav a Heda Hejdánkovi. Ti se už dříve proti mému tvrzení ohradili; v ty dny v Prosetíně ani nebyli. Zřejmě se mi spojila vzpomínka na rozhovor s Hromádkovými se vzpomínkou na rozhovor, při němž byli Štěpánek a Gardavský, kdy Božena Komárková položila otázku či výzvu: „Půjdeme do odboje!?!“ Nato Ladislav Hejdánek odpověděl rozborem změněné situace oproti situaci na začátku druhé světové války (či po obsazení naší země) a formuloval pro nejbližší budoucnost náš úkol: „Pomoci převést tuto společnost bez krveprolití nenásilným způsobem do normálních demokratických poměrů. Psal se rok 1969! Znělo to tehdy fantasmagoricky. Ale podařilo se!