Pokud bych hledal povolební titulky pro bulvární noviny, mohly by znít takto: Povolební souboj Řecko-Rumunsko pokračuje; V poločase vedou Rumuni 3:0 nebo Za poslední rok se snížil český dluh o 1,59 miliardy kanadských dolarů, což odpovídá 31,8 miliardám českých korun. Ministr Janota je kandidátem na Nobelovu cenu za ekonomiku.
Řecký strašák obchází Evropou nebo přesněji řečeno visegradskou čtyřkou. Po triumfu maďarské pravice, který vyděsil civilizovaný svět a okamžitě vyhrotil vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem, slavilo vítězství i seskupení, které se označuje jako pravicové
v Čechách. Výrazně to proklamují dvě strany, ODS a TOP 09. Věci veřejné k nim přisedly jako třetí partner k mariáši, zatímco sociální demokrati spolu s komunisty budou hrát betla. O čtrnáct dní později se scénář opakoval na Slovensku, kde místo favorizovaného Roberta Fica bude pravděpodobně sestavovat vládu Iveta Radičová z SDKÚ-DS, socioložka, která rozhodně nevypadá jako pravicový fanatik a ve svém povolebním projevu sympaticky zmínila i jiné hodnoty než ekonomiku. K jejímu snad jedinému politickému prohřešku patří, že se 23. dubna 2009 vzdala mandátu, protože neoprávněně hlasovala za svou kolegyni Tatianu Rosovou. Je vdovou po humoristovi Stano Radičovi, doufejme tedy, že zdědila i smysl pro legraci, což politikům od dob Miloše Zemana či přesněji řečeno od časů Jana Masaryka chybí.
Václav Klaus je tedy spokojen, konečně jde zase o peníze. Strany, které stavěly na jiných hodnotách jako zelení (které pan president pokládá za extremisty) a lidovci propadly. I to se stává a není to žádná tragédie. Na rozdíl od jepičího života ODA, DEU či US se dá předpokládat jejich reinkarnace. Z politiky po Topolánkovi zmizely – a doufejme, že definitivně – tváře Ivana Langera, který do policie pod pravicovou nálepkou přivedl staré struktury, Jiřího Paroubka, jenž soudil kde koho, ale na soudy zásadně nechodil, a snad i pražského primátora Béma.
Strašidlo Řecka tedy slavilo úspěch. Řecký dluh je ale čtrnáctkrát větší než český a český dluh je sedmkrát nižší než kanadský. Hlavně Miroslav Kalousek, ale i Karel Schwarzenberg strašili tím, jak roste státní dluh. Jako předvolební trik posílali občanům složenku na 121 000 Kč a s paní z Vrčeně na Nepomucku to seklo, až skončila v rukou psychiatrů. Kalousek se bránil, že on za nic nemůže, že to politici, kteří zadlužili stát. Při tom jeho státní zakázky se staly opakujícím se folklórem. Státní dluh, ať je jakýkoliv, není dobrý. Od roku 1811, kdy byl v Rakousku naposledy státní bankrot, byla u nás tradice vyrovnaného rozpočtu, která trvala až do konce 20. století.
A státní dluh, jak jsme slyšeli před volbami, snad každých pět minut roste a roste a roste. Ale roste skutečně? To je otázkou. Pokud ho vyčíslíme v korunách, tak ano, pokud bychom si k tomu vzali jinou měnu, dostaneme jiná čísla. V přepočtu na kanadský dolar činil v červnu 2009 český dluh 67,91 miliardy dolarů (kanadský 430,2 – Kanada má čtyřnásobnou populaci), v červnu 2010 to bylo pouhých 66,32 miliardy dolarů. Čili dluh v kanadské měně byl o 1,6 miliardy dolarů nižší.
Kde hledat příčinu? Během Janotova hospodaření došlo k neuvěřitelné inflaci. Znamená to, že pokud má nějaký Kanaďan v ČR majetek v hodnotě jednoho milionu korun, přišel asi o 200 tisíc. O inflaci však nepadlo v předvolebním klání ani slovo.
Politici s oblibou hovoří o zadlužování dětí. Ale skutečně zadlužíme děti tím, že jejich rodiče na ně dostanou příplatek, budou na ně mít čas až do čtyř let a nebudou muset již v dětství do studeného odchovu v jeslích? Copak se dá všechno vyčíslit jen v kotletách a pneumatikách?
Velký boj se svedl o třicetikorunové poplatky u lékaře. Hlavně David Rath s Paroubkem tloukli na buben. Přestože se jedná skutečně o cenu zhruba jednoho lístku na tramvaj a je to suma symbolická, je to jedno z nesmyslných opatření, kterým mocní ukazují, že mají vládu pevně v rukách. Motivace návštěvy u lékaře by neměla záviset na třiceti korunách, ale na tom, jestli se člověk cítí nemocen nebo ne. Třicetikorunové opatření odstraší pouze ty, kteří těch 30 Kč nemají, nikoliv hypochondry a simulanty. Pokud navštěvují lékaře kvůli neschopence, pak je něco špatného v systému, kdy zaměstnavatel potřebuje bumážku a doktor je tu od toho, aby tuto nemakačenkovskou legitimaci vystavoval.
Některá opatření jsou však skutečně jako z dílny českého génia Járy Cimrmana. Minulou středu vysílal ČRO 1 – Radiožurnál besedu o zavedení školného s podtitulkem Jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. I zde se našlo řešení: Školné bude, ale odložené. Studenti ho budou platit, až již nebudou studenty, ale starými fotry a jejich příjem bude nadprůměrný. Vlastně je to jakási daň za inteligenci a vzdělání. V budoucnu tedy dostane jakési daňové prázdniny ten, kdo bude nevzdělaný, ale bude vydělávat prachy: vexlák, číšník, taxikář, pohřebák… Nebylo by jednodušší udělat progresivní zdanění, z kterého by se platilo školné? Další perličkou je, že školy si budou stanovovat výšku školného, takže studenti budou mít zájem o méně kvalitní školy, kde bude nižší školné (výjimkou budou Plzeňská práva, která jsou již dnes pověstná svým vysokým standardem za minimální poplatky, jak o tom svědčí skutečnost, že je absolvovala řada předních politiků).
V rámci utahování opasků se udělá i důchodová reforma, takže pokud nějaký stařeček ještě trochu poleze, tak ho budeme nutit, aby makal a zaměstnavatelé ho zaměstnají, zatímco lidi v produktivním věku budou marně hledat práci. Všichni tedy budou pracovně motivováni, a o to tady jde. Mohli by být motivováni jinak. Pod motivaci se dá schovat téměř vše. Když v Brně začali dávat nespotřebované jídlo z hotelů bezdomovcům, zeptali se jednoho pražského radního, jestli by nechtěli udělat něco podobného. Odpověděl zcela vážně, že ne, protože potraviny zadarmo bezdomovce demotivují. Měl pravdu, při nedávné návštěvě Prahy jsem viděl motivované bezdomovce, jak se přehrabují v popelnici. Motivace pro tuto bohulibou činnost by mohla zmizet.
Vítězství tzv. pravice tedy neznamená vždy vítězství zdravého rozumu ani vítězství rozpočtové zodpovědnosti. Státní dluh nadále poroste spolu s inflací. Otázkou je, na co politici položí důraz. Nezapomeňme, že kromě Řecka jsme tu měli několikrát odstrašující příklad z Balkánu. Jedním z nich byl před dvaceti léty Nicolae Ceaušescu, kterému se podařilo splatit desetimiliardový státní dluh za cenu přídělového systému, lhaní o počasí a šetření za každou cenu. Vypráví se, že v tu dobu bylo jediným tvrdým platidlem, za které se dalo všechno sehnat, krabička amerických cigaret. Dodejme jen, že jediné akcie, které v poslední době stouply, byly cenné papíry koncernu Philip Morris.
Psáno pro Protestant a Satelitte – 416.