Základ čtení: Jób na to Hospodinu odpověděl: „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“ (Jb 42,1–6)
„Tu Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se a pravil: Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo budiž požehnáno.“ To je vyznání, to je skálopevná víra, kterou snad nic nezaskočí! Přitom se člověk, co tyto věty pronesl, před chvíli dozvěděl, že přišel o všechno, o syny, dcery, o majetek. Jako by to s ním ani nepohnulo.
Ocitáme se na počátku knihy Jób, knihy, která nedává po staletí lidem spát, fascinuje je, ale také irituje. Touto knihou budeme také my dnes společně putovat. Půjde nám, řekněme, o teologický průřez této knihy jako celku. Začali jsme čtením z konce, pak jsme skočili zpět na začátek, k počátku hrdinova utrpení. Jak dál, věštit z konce, z finální teologie, nebo projít knihu postupně? Zkusme to druhé a vrame se na počátek.
Zkoušený zatím obstál, a to i přes to, že přišel téměř o všechno, co mu bylo drahé. Čas plynul a neštěstí udeřilo i na Jóba samotného, onemocněl. Písmo říká, že ho satan ranil od hlavy k patě ošklivými vředy. Nic příjemného. Kožní tenkrát nebylo na takové úrovni, aby se vředy považovaly za jednu z běžných nemocí. Dalo se s nimi myšlenkově podnikat. O chorobě se dalo teologizovat: Jóbe, to tě potkala Boží nepřízeň nebo, chceš-li, přímo Boží trest. Vzpomeň si na Tóru! Teď se s tím poper!
Jóbova manželka svému muži radí, aby Bohu zlořečil. Vždy toho bylo až dost. Opět nepohnutelná odpověď: „To máme od Boha přijímat jen dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ Nová teologie – teologie vyrovnávající se se zlem je na světě, dávno před pogromy na té či oné náboženské straně, dávno před holocaustem. Kolikrát jen k ní lidé ještě v dějinách sáhnou?
Kniha Jób míří na hlubinu, pod kůži, přímo na nás a k nám. Pohlíží na ty stránky života a víry, které jsou bolestivé a o kterých bychom možná raději ani nemluvili, nepřemýšleli o nich, preventivě je zapudili. Kniha je tak blízká všednímu životu, že to až bolí. Přiznejme si, že i náš život se dost často vyvíjí jinak, než si přejeme. Kdo z nás někdy o někoho nebo o něco nepřišel? Kdo z nás někdy nepocítil ztrátu, kterou nečekal, která jej ranila? A teď snad to nejpodstatnější: Kdo z nás někdy nezapochyboval o smyslu této ztráty? A proč jej hledat? Proč jej promítat zpět do minulosti, jako by dávala smysl, a proč jej načítat tam, kde ho – upřímně vzato – mnohdy zas až tak nevidíme? Pomůže logoterapie? Ano, ale třeba i ne. Hledat smysl v nesmyslu? Co je pro někoho lék a cesta ven, může být pro jiného pěkný nesmysl a podivná intelektuální zábava. Copak je na tom něco spravedlivého, když člověk o něco přijde nebo někoho ztratí?
To, co Jóba potkává, je evangelium naruby. Tak to říká ve své vydařené postile Petr Payne. Dobrou zprávu střídají zprávy o neštěstí, o pádu. Jóbovo neštěstí je i pro nás tísnivé, žádá si vysvětlení; ohrožuje nás.
Hlavní hrdina – a my s ním – zakouší rozpor. Hospodin se chová jinak, než se očekává. Kde je milost, soucit, odměna za správné a spravedlivé jednání? Nebo to není tak jednoduché? Počítá se ve víře i se zkouškami, zátěžovými testy? A je to vlastně Hospodin, kdo za vším stojí, nebo je zrovna mimo hru a jen sleduje, co dělají jiní?
Jób zakouší rozpor. A to i díky svým třem přátelům, kteří mu chtějí pomoci. Také oni mají na utrpení své názory. Všichni tři se nějak snaží svého trpícího kolegu podpořit. Zároveň mu chtějí vysvětlit, jak a proč se do své svízelné situace dostal. Podívejme se, co říkají, co radí a co to v průběhu knihy způsobuje. Dnes jejich jména znějí zvláštně, připomínají dávné doby. Nejde však ani tak o ně. Možná že se v některém z nich najdeme? Ti pánové, zástupci určitých pohledů na svět víry a všeho, co s ním souvisí, se jmenují Bildad, Sófar a Elífaz.
Bildad Jóba tlačí k tomu, aby uznal, že si za své utrpení může sám. Tvrdit, že ne, by podle něho bylo pýchou vlastní spravedlnosti, tedy, vyjádřeno krkolomnou složeninou, samospravedlností. V pohledu na utrpení podle něho panuje jasná logika: Spravedlivý je Hospodin, ne člověk. Proto je třeba chybu hledat právě u něho. „Což může člověk být před Bohem spravedlivý?“ (25,4a) S tím Jób nesouhlasí. Nechce být považován za svévolníka. Věří, že člověk může být spravedlivý. Teologie pyramidální spravedlnosti, kde navrchu stojí jen Bůh a teprve pod ním všichni ostatní, již nespravedliví, se mu příčí. Přitom se, celkem rozumně – poučen o intertextualitě písem Izraele – dovolává prvního žalmu, kde se s touto možností počítá. Jób se „neřídí radami“ svévolníků, nýbrž „si oblibuje Hospodinův zákon a dává ovoce v pravý čas“. Proto Hospodinu říká: „Vždy víš, že svévolník nejsem.“ (10,7) Tím si k prvnímu žalmu trochu přisazuje, ale i to jde. Sám žalm interpretuje a sám se stává součástí vlastního výkladu. Jób si s Bildadem neporozuměl. Jejich představy o Bohu, jejich teologie se liší. Bildad svému příteli nepomohl.
Jinak se snaží zasáhnout Sófar. Za jeho úvahy by se nemusel stydět ani ten nejzapřisáhlejší teolog Božího majestátu. Hospodin je nade vším, jeho sláva se – jak se rádo říkává – „klene“ takovým způsobem, že ten, kdo se jej snaží pochopit, je bláhový. Něco jiného jsi ty, člověk, a něco jiného Hospodin. Jóbe, ty a Hospodin vysíláte na různých frekvencích a různými prostředky. Zkus chytit bez satelitu Vídeň nebo Ostankino, nepodaří se ti to. „Dokážeš snad vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného?“ Jóbe, je třeba uznat chybu: „Jestliže dáš ruce pryč od ničemností, nepřipustíš, aby ve tvém stanu přebývala podlost … zapomeneš na trápení a to bude ve tvých vzpomínkách jako voda, která uplynula“ (11,14 + 16). Úvahy hodné vzdělance, ale ani Sófar svému příteli nepomáhá. Ti dva se míjejí.
Jinak jde na věc Elífaz, je lidštější, empatický, opouští intelektuální výšiny a sestupuje k postiženému. Jóbe, úplně tě chápu, ale vzchop se! Jde o krátkodobý výpadek, podlehnutí vlastnímu neštěstí. Ber to jako „kázeň Všemocného“ (5,17). Vzpomeň si, jak jsi pomáhal lidem, které potkalo neštěstí: „Tys napomínal mnohé, ruce ochablé jsi posiloval, tvé domluvy pozvedaly klopýtajícího, podlomená kolena jsi utvrzoval.“ Vydrž, ono to půjde. Ani Elífaz nic nezmůže. Jób nesouhlasí a je zoufalý: „Cožpak mi není pomoci? Je mi snad odepřena záchrana?“ (6,13)
Jóbovi v neštěstí nepomohl ani přísný karatel Bildad, ani lehce odtažitý intelektuál Sófar, ale ani vnímavý Elífaz. Kde je chyba? A stala se vůbec nějaká?
Kniha Jób – nebo přesněji její závěrečná část – na tyto otázky odpovídá změnou kulis a změnou žánru. Debatní místnost se mění v učebnu, z rozhovoru, dialogu se stává monolog. Mluví mladý člověk Elíhú, již podle jména Boží agent. Hněvá se na Jóba, protože se pokládal za spravedlivějšího než Bůh. A rozhněval se také na jeho tři přátele, protože nenašli odpověď a z Jóba dělali svévolníka. Ekumenický překlad předbíhá děj knihy a trochu zbytečně dodává, že nenalezli správnou odpověď. O správnosti či nesprávnosti není však v původním textu řeč. Jde o to, že se s trpícím a hledajícím Jóbem míjeli, že mu předkládali svá řešení, aniž vnímali, zda jsou skutečně pomocí. Nenalezli pro něj odpověď. Tu ostatně nemohl nalézt ani sám Jób. Ale mohl snad? A mohli mu vlastně jeho přátelé pomoci? Opět jen otázky, odpověď na sebe nechá čekat.
Dostáváme se k závěru knihy. Jób se dozvídá, že není v právu, protože Bůh je větší než člověk. Jeho uvažování jde mimo nás, jeho úmysly jsou nepostižitelné. Boží logika se s lidskou logikou míjí, je spravedlnost lidská a spravedlnost Boží. Proto se Hospodin Jóba dotazuje: „Chceš vskutku rušit můj soud, prohlásit mě za svévolníka a sám zůstat spravedlivý?“ (40,8) Bildad tedy nebyl moc daleko od pravdy, nemyslíte? Ti autoři knihy, kteří zanechali v textu jako poslední své stopy, jsou ovšem jiného názoru.
Jóbovo hledání dosahuje vrcholu. Konfrontuje svůj svět s Hospodinem. Poznává, že je v koncích, a vyznává, že víra vyrůstá odjinud než (jen) z vlastních zdrojů. „Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný? Kladu si ruku na ústa. Jednou jsem už promluvil a nevím, co odpovědět, nemohu pokračovat.“ (40,4–5)
Docházíme k závěrečnému redakčnímu, potažmo teologickému řešení. Redaktoři, Elíhú a Hospodin v jedné osobě přicházejí s tezí: Přijmout Boha znamená přijmout jiný, původně nevlastní svět, kde se věci nedějí podle našich představ, kde má i utrpení a obě svou – pro nás někdy nepochopitelnou – váhu. Jakou, to ví opět spíše sám Hospodin, ne my. Přijmout Boha znamená být stejně jako hlavní hrdina k závěru knihy nahý, nepokrytý, nepopsaný vlastními myšlenkami a představami. Přijmout vlastní hranice a vystoupit za ně vyžaduje odvahu a ochotu přijmout neplánovou porážku, teologickou, světonázorovou? To je studená sprcha pro každé uvažování o Bohu, sprcha Bildadovi, Elífazovi, Sófarovi, ale také sprcha pro nás…
Zde však náš starozákonní příběh nadepsaný jménem hlavního protagonisty ještě nekončí. Kdyby Bůh zůstal u toho, že má navrch, že svého trpícího služebníka „dostal“, to by byl příliš lidský konec. Kulisa učebny ještě zůstává, pedagog Hospodin, nakonec laskavý, vyučuje: nejprve Jóba napomíná, ale pak ho – a to je to důležité – milostivě přijímá; dávno před Pavlem, Lutherem a reformací. Možná že i oceňuje způsob, jakým Jób sám se sebou, se svými přáteli a nakonec i s ním, Hospodinem, zápasil. Jób ve svém závěrečném vyznání říká, že nyní Hospodina vidí vlastním okem, že jej vidí právě skrze to, co dříve neviděl, nechápal, co ani netušil. Nově nabízené vidění, nově poskytovaný receptor víry se stal jeho vlastním. Závěrečný redakčně-teologický implantát se chytil. Operace se zdařila, Jób přežil, a stává se opět věrným Božím služebníkem. Ovšem jiným než na začátku.
A co na to Hospodin? Ten „Jóbovi žehnal ke konci více než na začátku, takže měl sedm synů, tři dcery. … Po celé zemi se nenašly tak krásné ženy, jako byly dcery Jóbovy. … Jób potom žil ještě sto čtyřicet let a viděl své syny i syny svých synů do čtvrtého pokolení.“
(věnováno památce Pavla Skály)