Užitečnost apokryfů

Číslo

(ad: Křesťanské apokryfy čili zábavné neužitečnosti – Protestant 4/2004)

Nebývalý zájem o český překlad křesťanských apokryfů, vzbuzený postmoderní rozostřeností hranic, neochotou rozhodnout se pro jednu jedinou možnost a podezřívavostí vůči jasnému slovu, jelikož pochází od církve, jistě stojí za pozornost teologů. Pojmenovat tuto skutečnost je prvním důležitým krokem. Vede ale odsud přímá linka k tvrzení, že apokryfy jsou pro teologii zcela nepřínosné a stojí v jedné řadě s (jinak třeba skvělými) románovými díly posledních staletí? A máme tak jednoznačně ponížit „poznávání mentality církve“ prvních dvou staletí po Kristu?

V teologicky povzdělané společnosti, farářské i laické, jistě nebude panovat očekávání, že by nám apokryfní spisy, ať již doby intertestamentární či „poapoštolské“, přinesly objev nějaké opomíjené či schválně potlačované pravdy důležité pro naší spásu. Platí, že „máte zasvěcení od Svatého a znáte všechno“ (1 J 2,20). Nečekáme již žádné kvantitativně nové zjevení, tedy ani nové odhalení v apokryfních spisech. Tam, kde promlouvá Duch svatý, čekáme jen novou kvalitu – živé a i v naší době srozumitelné Boží oslovení. Tak, jak tomu bylo i ve spisech církevních otců, kteří tlumočili křesťanskou zvěst přiměřeně své době a situaci.

Proč tedy teologickýma očima, s velkou vážností, číst také apokryfy, spisy za hranicí biblického kánonu? Zkoumání terénu za hranicí dává totiž mnohem jasněji vyvstat hranici samé. Můžeme srovnávat, co je ještě křesťanské (co je v Písmech) a co stojí již mimo křesťanství. Apokryfy dávají vyniknout biblickému kánonu, jeho „střízlivosti“. Pozorná četba těch knih, které se do Bible „nevešly“, jasně dává poznat, že rozmanitost obrazů a představ, která je Písmu vlastní, není bezbřehá a ničím neohraničená. Tato zjištění jistě mají teologii co říct. Otázky typu: „Proč evangelium Janovo ano, ale Tomášovo již ne,“ nebo: „Proč Epištola Judova ano, když máme i její pravověrnější přepracování v rámci Druhé Petrovy,“ jsou jistě službou teologii. Vymezují totiž jasně rámec, ve kterém se pohybujeme. Jasně ukazují, že odvolávat se na významné autory, byť jsou jimi velké postavy Starého nebo Nového zákona, prostě nestačí. Už samo vymezení kánonu (hranic, měřítka) potřebuje své měřítko „co ještě ano a co již ne“ – kánon v kánonu (nemusí jím být právě a jenom „co Krista vyzdvihuje“, ale třeba „co je vždy a všemi čteno a přijímáno“).

Takový přístup k apokryfům jistě bude vlastní spíše biblické teologii. Leč i to je teologie, a jak se např. v době reformační ukazuje, tak její velmi důležitá součást. Jako korektiv (nejen) tehdejší dogmatice a jako základ pro obory prakticko-teologické. Rozpoznat pak na hranici biblického kánonu a apokryfních spisů jasně a rozhodně řečené slovo do tehdejší situace, v mnohém ne nepodobné té naší dnešní, je jistě povzbuzením. A třeba nám dodá odvahu i napodobovat onen následování hodný příklad.