Transparenty s tímto heslem na mě vyskočí snad z každé fotografie demonstrací, které posílají fotoreportéři z Bratislavy. Píše se rok 2018 a na Slovensku byl chladnokrevně popraven Ján Kuciak a jeho partnerka Martina Kušnírová. Ján Kuciak, slovenský investigativní novinář, který společně s českou novinářkou Pavlou Holcovou (Investigace.cz) pracoval na textech odhalujících daňové podvody a aktivity italské mafie 'Ndrangheta na Slovensku, se nebál klást přímé a nepříjemné otázky. Nedal se zastrašit a šlápl tak na kuří oko slovenským podnikatelům navázaným na vrcholné politiky, které usvědčoval z korupce. Poslední rozpracovaný článek už s Pavlou nedokončili.
Ve filmu Kuciak: Vražda novináře (The Killing of a Journalist, 2022) jsou zveřejněny zvukové záznamy, kde podnikatel Marian Kočner novináři zjevně vyhrožuje likvidací. Zazní v něm také rozhovor s Pavlou Holcovou, která připouští, že tu situaci špatně vyhodnotili, podcenili.
Pro mě byla zpráva o vraždě v sousedním státě šokem, pohled na mezinárodní scénu ale ukazuje, že útoky na novináře nejsou výjimečné. Ze studie Worlds of Journalism Study nicméně vyplývá, že české prostředí je pro novináře z hlediska fyzického násilí relativně bezpečné. Stejně tak i v dalších rozvinutých demokraciích, jako je Švédsko, Německo nebo Dánsko, kde je vliv různých kriminálních a vlivových skupin na redakční rozhodování téměř zanedbatelný.
A nezměnil na tom nic ani teroristický útok na redakci satirického magazínu Charlie Hebdo (2015) v Paříži. Dvanáct mrtvých lidí a jedenáct zraněných za karikatury proroka Muhammada časopis nezlikvidovalo. Přeživší redaktoři vydali hned následující týden další číslo s nákladem přes milion výtisků. Na obálce byl titulek „Vše odpuštěno“ a kresba proroka s cedulkou „Je suis Charlie“. Redakce satirického časopisu funguje dál, jen v utajení s ochrankou, a autoři nad satirou trochu jinak přemýšlejí. Vede je přesvědčení, jak řekl v nedávném rozhovoru šéfredaktor časopisu Charlie Hebdo Gérard Biard, že „společnost musí diskutovat, že média a kultura musí šokovat – a lidé se nesmějí bát být šokováni“. Že je ta hranice velmi nejasná, je nesporné a časopis teď čelí žalobě za karikaturu Spálení lidé lyžují, v souvislosti s požárem ve švýcarském baru.
Země s totalitními režimy, kde novináři čelí kriminalizaci i smrti, nám ale připomínají křehkost této jistoty. Vidíme to v Rusku, kde jsou nezávislá média nežádoucí a novináři jsou označováni za „zahraniční agenty“. V Bělorusku svoboda médií prakticky neexistuje. Nezávislí novináři odešli do exilu a více než 40 novinářů zůstává ve vězení. V Gruzii útočí policie přímo na novináře, aby jim zabránila informovat o protestech. Nejnebezpečnější zemí pro novináře (uvádí Amnesty International s odkazem na RSF a CPJ) je Palestina, kde bylo od října 2023 do konce roku 2024 zabito nejméně 163 pracovníků médií. Izraelské úřady navíc zakázaly většině mezinárodních novinářů do Gazy vstup a uzavřely redakce Al-Džazíry. Pákistán využívá násilná zmizení k umlčení kritiků a provincie Balúčistán je označována za „hřbitov novinářů“.
Na Slovensku byl na začátku tohoto ledna v nákupním centru fyzicky napaden politický komentátor deníku Sme Peter Schutz. Zda byla důvodem napadení jeho práce, se zatím neví a policie útok vyšetřuje. Zajímavá je ale reakce politiků. Zatímco někteří (jako Michal Šimečka) jakékoliv násilí, ať náhodné nebo motivované nesouhlasem s novinářovou prací, striktně odmítají, jiní připouštějí, že novinář nese spoluzodpovědnost za slova, která přispívají k eskalaci emocí a rozdělování společnosti (ministr vnitra Matúš Šutaj Eštok).
Situace se mění i v USA, kde Donald Trump a jeho administrativa omezili svobodu tisku výběrem médií, která smí informovat z Bílého domu. Zavedl také webovou stránku se „Síní hanby“, kde kritizuje média a novináře, jejichž zpravodajství jeho administrativě nevyhovuje. Zároveň nařídil škrty, kterými snížil financování veřejnoprávních médií jako National Public Radio, Public Broadcasting Service, Voice of America (VOA) nebo Radio Free Europe/Radio Liberty.
Slovní útoky politiků na novináře nejsou ničím novým ani u nás. Už Miloš Zeman si udělal z médií opozici, upozorňuje komentátor Jindřich Šídlo. V roce 2001 Zemanova vláda hrozila zničit týdeník Respekt tím, že na něj jednotliví ministři podají žalobu na ochranu osobnosti kvůli slovům o korupčním prostředí v komentáři „Něco sprostého a vulgárního“ tehdejšího šéfredaktora Petra Holuba. Žalobu nakonec nepodali.
A taktiku slovních útoků začíná uplatňovat i naše nově jmenovaná vláda, jak lze sledovat ve výstupech Tomia Okamury, Petra Macinky nebo Filipa Turka na oficiálních tiskových konferencích a při novoročních projevech.
Nová je ale zvýšená agresivita útočníků na sociálních sítích a neuvěřitelná rychlost, jakou se útoky šíří. To potvrzuje i studie, podle níž se novináři celosvětově nejvíce obávají psychologického a digitálního zastrašování a pocitu beztrestnosti těch, kdo na ně útočí anonymně.
K rychlým reakcím a soudům o čemkoli nás digitální prostor svádí všechny. A možnost zakládání anonymních účtů opravdu vzbuzuje pocit nedotknutelnosti. Kvůli způsobům jednání výše zmíněných politiků, kteří těchto nástrojů využívají k aktivizaci svých fanoušků, se urážky novinářů stávají součástí naší politické kultury.
Možnosti, jak se bránit, však existují. Lze využít předvolených nástrojů platforem k nahlášení násilného obsahu nebo obtěžování, odborníci na internetové bezpečí také doporučují posty vyfotografovat, zkopírovat IP adresu a předat policii.
Terčem pro svou identitu
Zásadně se také liší způsob, jakým jsou na sociálních sítích napadáni novináři a jakým novinářky. Zatímco mužům je vytýkán jejich postoj, politický názor nebo profesionalita, novinářky jsou posuzovány dle svého pohlaví. Jsi tlustá, malá, velká, škaredá, moc mladá, stará, nemáš děti, máš děti, menstruaci, přechod, nikdo tě nechce, práci jsi získala přes postel… – nekonečný výčet novinářčiných indispozic, na něž v případě mužských kolegů nedojde. A kdyby ano, budou nám znít absurdně a směšně.
V předvolební době se podobných reakcí dostalo požehnaně novinářce a režisérce Apoleně Rychlíkové (Page not found) a Zdislavě Pokorné (Deník N), protože zveřejnily články o trestním oznámení, které na kandidáta Motoristů sobě Filipa Turka podala jeho bývalá partnerka, a o kauze jeho rasistických a misogynních statusů. V rozhovoru s Filipem Titlbachem (Studio N) obě přiznávají, že je zahlcení nenávistnými zprávami donutilo k digitálnímu detoxu. Útoky neustávaly ani poté, co policie zveřejnila zprávy, že pisatele aktivně vyhledává a navštěvuje je – k jejich překvapení – doma. Dlouhodobě o šikaně na sociálních sítích hovoří Silvie Lauder (Respekt), která z nich právě z těchto důvodů čas od času odchází. Stejnou zkušenost má i Kateřina Šafaříková (komentátorka Seznam Zpráv), která dostává nenávistné e-maily.
Novinář Radek John ve svém článku pro Lidovky.cz radí: „Nečtěte to, trolly ignorujte a blokujte.“ V textu uvádí i několik technických kroků, které mohou novináři udělat, aby se k nim zprávy útočníků nedostávaly. Sociální platformy můžete také přestat používat, radí v závěru článku.
Jenže když novinářky jako Zdislava Pokorná čelí výhrůžkám nebo útokům cíleným na jejich vzdělání, identitu nebo vzhled, nejde jen o technický problém sociálních sítí. Otázkou je, zda stačí trolly ignorovat a blokovat, nebo je to jen dětinská hra na schovávanou. Domnívám se, že novinář má jako strážce veřejného zájmu povinnost se bránit a ukazovat nepřekročitelné hranice. Pokud útočníky jen blokují, přispívají tím k hrubnutí celé společnosti, v níž se slovní agrese stává normalitou a mohla by vést i k agresi fyzické. Kde ale mají brát čas, vůli a odvahu, když se jim stejného jednání dostává od vrcholných politiků?
Novináři sociální sítě potřebují
Jejich práce musí být vidět a ke čtenářům se rychleji jinou cestou nedostane. Potřebují s nimi mít živý kontakt – oslovují je, když hledají respondenty ke svým tématům, žádají o podporu, ale i zpětnou vazbu.
A my potřebujeme dobré novináře, kteří se ptají a nejednají pod nátlakem. Varování Carla Bernsteina před „triumfem kultury idiotů“, kde senzace vítězí nad významem, není jen literární nadsázkou. Je to reálná hrozba. Vynucená stažení kvalitních novinářů ze sociálních sítí jsou přesně tím, čeho chtějí útočníci dosáhnout. Když hlasy těchto novinářek a novinářů zmizí z debaty, kterou ke své práci nezbytně potřebují, zbude ve veřejném prostoru jen místo pro další dezinformace a manipulace.
To, co my můžeme pro sebe a svobodnou společnost dělat, je podpořit novináře tím, že je budeme číst. Že si vybereme několik důvěryhodných autorů, zdrojů, zaplatíme přístup za paywall a za jejich práci jim zaplatíme. Můžeme tak spoluvytvářet bezpečný prostor pro novináře, podpořit kritické myšlení a zároveň zabránit šíření dezinformací, lží i pomluv. Proto jsem si i já během psaní textu sáhla do svědomí, zaplatila poplatky veřejnoprávním médiím a zajistila předplatné několika periodik, kterým důvěřuji. Vnímám to jako svůj hlavní možný příspěvek k utváření bezpečnějšího prostoru pro práci novinářů a fungování svobodnější společnosti pro nás, pro mě.