Pražské Švandovo divadlo přišlo v uplynulé sezóně s velmi zajímavým projektem, který do jejich repertoáru přivedl hned tři hry na biblické téma. Tyto hry se budou uvádět pravidelně ve Studiu celou nadcházející sezónu.
Na začátku byla vyhlášena soutěž o text divadelní hry. První téma bylo Kain a Ábel, druhé Mojžíš a trilogii uzavíral příběh Jóba. Lidé bez rozdílu věku, pohlaví, divadelních zkušeností, všichni se mohli zúčastnit. V podmínkách byl původní text pro maximálně čtyři herce a název obsahující zadané téma, které musí být vztaženo k současnosti.
Ze soutěže nakonec jako vítězky vyšly tři mladé ženy. Barbora Hančilová s KAI/ABE 2011, Hana Lehečková s inscenací V(Ý)CHOD a Anice Jenski s Mlč, Jobe, mlč!
První premiérou cyklu byl KAI/ABE 2011 v listopadu minulého roku. Hra se odehrává v Americe v jednom činžovním domě. Režie se ujal Petr Štindl. Je to hra o třech hercích. Abeho hraje mladý herec Jan Hofman, jeho bratra David Punčochář a velmi zajímavou a výraznou postavu skvěle zahrála Marta Vítů. Za prvé bych ráda vyzdvihla dialogy, vzhledem k věku autorky (Hančilová je osmnáctiletá studentka) napsané obdivuhodně svižně. Ženská postava je pozorovatelka, taková ta domovní drbna, matka na mateřské, co pozoruje okolí a dokonce ho i natáčí na kameru. Ano, technika, kamery, velké obrazovky, tady lze bezpečně poznat práci Petra Štindla. Zápletka je postavená na vztahu dvou židovských bratří, kterým zemřeli rodiče. Starší z nich tedy přijímá roli otce a zároveň je mezi nimi velké citové pouto. Je to hra o vztazích, rolích, lásce a nechybí zde femme fatale, ale současně je zmíněn i fenomén, který čeří hladiny konzervativních křesťanských kruhů, tedy homosexualita.
Chtěla bych ocenit i výkon Davida Punčocháře, který dostal největší prostor a dokázal ho beze zbytku využít. Líbí se mi odlehčení, které do celé hry vnáší pavlačová dáma, matka dvou synů, a spád, který hra má. Vadí mi, že hra jako celek klouže po povrchu biblického příběhu. Původní příběh je přítomný, ale v závěru trochu vyprchává pod nánosem témat, která zůstanou víceméně otevřená. Každopádně je to zajímavý pohled na klasický starozákonní příběh.
V březnu měl premiéru V(Ý)CHOD, tedy příběh Mojžíše. Režie se ujal mladý muž David Šiktanc. Děj se odehrává se v hospodě, kde přežívají dva bratři a hospodská. Do tohoto uzavřeného společenství přichází nový element – návštěvník. Jeden z bratrů má fóbii z okolního světa a druhý jej před okolím vehementně chrání. Scéna je velmi ponurá, žluté nezdravé světlo a herci s kruhy pod očima. Zmar, nicota, život od piva k pivu, ale hlavně nevědět nic, co se děje za zdí hostince. Nevím, nakolik se jedná o fóbii, ale na mě některé z projevů mladšího z bratrů, kterého umně uchopil Jaroslav Šmíd, působily spíše jako autistické stereotypy. Filip Čapka alias Mojžíš je dostatečně silnou osobností, aby svou roli utáhl. Vůbec sledovat trojici pánů Šmíd, Čapka a Halbich je divadelním koncertem, kterému statečně sekunduje Markéta Frösslová jako jediná ženská postava. Možná je to vlivem velkého mužského ega na jevišti i v rámci hry, ale přišlo mi, že její postava je trochu upozaděná. Příběh Mojžíše byl pro velký rozsah a pestrost asi tím nejtěžším tématem. Na jevišti studia Švandova divadla se odehrává veliký vnitřní boj tří postav, ale na téma vyjití ani určitý teologický přesah nedojde. Z mého pohledu je toto téma vlastně přítomno po celou dobu vzdáleně, byť zajímavě, každopádně, neznat pozadí vzniku inscenace, budu v ní Mojžíše hledat spíš pocitově než konkrétně, a někteří možná nenaleznou vůbec. Rozhodně hra mluví o dnešní době, utloukání času, uzavírání se do sebe a malých skupin. Velmi zřetelně zde promlouvají témata nežití pospolu, ale spíš vedle sebe a sociální izolace.
Poslední z triády Mlč, Jobe, Mlč! (Řezníkův sen) vznikal pod režijním vedením samotného uměleckého šéfa Dodo Gombára a premiéru měl v květnu. Do řeznictví se chodívalo nejen pro maso, ale také na pokec, odtud čtu paralelu dvou jinak v podstatě neslučitelných profesí. Vyhořelý sociální pracovník je zavalený problémy druhých. V hlavní roli pracovníka – Boha? – uvidíte skvělého herce Roberta Jaškowa, který se na tuto roli hodí nejen vizáží. (Nemohu nevzpomenout na jeho roli ďábla v Merlinovi.) Žije až příliš svou prací, kde ho pomalu zavalují svou tíhou věčné otázky. Scéna a kostýmy jsou z dílny Evy Jiřikovské a celé to její šílené řeznictví tvořené průsvitnými zdmi obrovského mrazáku, kožichy a bouraným masem působí hororově jak z minimalistického filmu šedesátých let minulého století. Příběh je hodně morbidní, drásavý, ale zároveň velmi působivý. Velmi přesvědčivá je Zuzana Onufráková v roli trochu šílené holky, o jejíž duši se svádí boj. Skvělý je playboy Patrika Děrgela i zahořklý invalida Tomáše Kobra. Bůh nebo ďábel? Kde je hranice, z níž už není cesty zpět? Je to morbidní, šílená, ale zároveň dokonalá podívaná, kdy v závěru zůstanete přimraženi k sedačkám. Pro mě určitě nejsilnější výpověď a zpracování příběhu, ale také nejkontroverznější a pro diváka to nejnáročnější z této biblické trilogie.
Na závěr bych chtěla vyzdvihnout vůli a sílu uměleckého šéfa Dodo Gombára, že v dnešním divadelním světě plném komedií a brutálních řachand vytáhl Starý Zákon. A nechal o něm autory přemýšlet.