Už dvacet let občas koukám, co to napsal Boží trouba, a moc mě to nebaví. Taková celkem běžná kázání, sem tam to zablýská. Kam se podělo to kouzlo, co si pamatuju? Elektrizující v celku i v detailech? Bylo to nepřenosné? Kouzlo jeho nepůvabného nosového přednesu, školáčkovské trémy, vydanosti okamžiku, obdarování „shůry“? Přece jen to nebylo tak úplně v obsahu? Jen se to tak zdálo? Kde je to, co na nás tak v Betlémské kapli, u Martina ve zdi, u Salvátora i jinde zapůsobilo a už nevybledlo? Sváťa Karásek neuměl psát na počítači, ale kázání nepsal ani na stroji. Vždycky stejně: modrou propiskou na linkovaný papír A5, vytržený z nejobyčejnějšího školního sešitu. Bez přepisů, opravená měl dvě nebo tři místa. Byl děsný trémista a napsané měl všechno slovo od slova, často psal někde v noci v hospodě, kde by tam vzal počítač. Vždycky když sestupoval ze salvátorské kazatelny, nechal na spodním sloupku zábradlí těch pět listů ležet. Bylo to tak domluvené. Jedna z obětavých sester je tam našla a v týdnu přepsala, příští neděli leželo minulé kázání u východu z kostela vytištěné. Říkalo se, že je malinko upravuje, minimálně, že občas proškrtne některá rétorická opakování, která do kázání patří, ale v tištěném jsou těžkopádná. Roky mně to vrtá hlavou. Některá kázání v Troubovi nemohu dohledat. Ano, jsou tam. Ale asi to nejsou ta stejná, co jsme slyšeli, jak si je ještě pamatuju. Nedávno jsem se dal do lepšího zkoumání. Pomalu jsem začal zapomínat jedno kázání ještě z doby, kdy Martin ve zdi rekonstruoval a večer hostoval v Salvátoru, ještě před tím, než se Sváťa stal salvátorským kazatelem. Bylo o marnotratném synovi. V kázání Sváťa podobenství najednou začal přejmenovávat. Mohlo by se prý jmenovat líp. O synovi, který byl na dně a obrátil se. O synovi, který se vrací. O synovi, který vyznává svoji vinu. A najednou prý – že podobenství vlastně ani není prvotně o tom synovi – ale o otci. A že by se mělo jmenovat O otci. Nebo O otci, který čeká. O otci, který nepřestává čekat. O otci, který vybíhá. Když uvidí kohosi na obzoru. O otci, který odpouští. A přijímá. A raduje se. A slaví. O otci, který znovu vybíhá. To když se starší bratr sekne a nechce jít domů. A tak dál, a tak dál. Ohromující mnohost těch nových názvů, oči otevírající prostinký nápad. Pamatuju si to skoro přesně. Když bohoslužby končily, mezi lavicemi jsme vycházeli spolu s Pavlem Rejchrtem. „Co tomu říkáš?“ ptal jsem se ještě celý plný toho… „To byla růže stolistá!“ odpověděl Pavel se svým neopakovatelným patosem. Konečně jsem našel to kázání v Troubovi … a až přeskakoval k tomuhle místu. Co to? Kde jsou všechny…, kde je ta růže stolistá? Jakoby – otrhaná, oškubaná. Pouhé tři lístky. Asi jsem si to spletl s jiným kázáním…
Jenže dnes zjišťuji, že nejsem jediný, kdo je s Troubou jaksi takový rozpačitý. I od jiných slyším cosi jako … kam se to podělo? A má dříve nevyslovená podezření, že redakce Sváťových kázání možná vůbec nebyla nevinná, se stávají docela reálnými. Od poměrně zasvěcených nakladatelů a editorů se dokonce doslýchám, že některá kázání byla zkompilována třeba ze tří… Nemohu tomu věřit. Tohle by si někdo dovolil? U textů, které v celku i do posledních složení slov jsou nejen duchovním, ale i něco jako literárním skvostem? Někdo snad usoudil, že je v nich mnoho opakujícího se balastu – až tak, že musí být „komprimována“ z několika do jednoho? To je brutální. Neznám sestru, která kázání redigovala. Nemyslela tím určitě nic zlého. A možná se úplně mýlím – možná byl editorem někdo úplně jiný. Možná se mýlím v celé své úvaze – a v Troubovi jsou prostě pravá kázání. Proto prosím: kdo byste věděl, kde jsou Sváťovy rukopisy, zachraňte je! Komu vlastně patří? Pokuste se je dostat do nějakého archívu, aby je někdo mohl prostudovat, porovnat. Nebo je alespoň sfotografujte. Třeba je někdo vydá jako samizdat.
A proč je to celé tajné? Nechci nikoho urazit nebo vylekat – aby je třeba ukryl, zničil. Mohl by se nám tak ztratit skvost, přesahující naši církev.
20. 4. 2021
Svatopluk Karásek, Boží trouba2. Praha, Kalich 2021