Už asi deset let se chystám napsat nějaký e-mail do redakce Protestanta. Tenkrát to byla ta doba, kdy Štěpán Hájek psal články o tom, že církev má tři nožky jako trojnožka, jednou je kostel, druhou divadlo a tou třetí hospoda. A vzápětí článek na téma, že svět se dnes dělí na Připojené a Nepřipojené a my jako křesťani bychom to neměli dopustit a že už bychom kolem toho Internetu měli přestat tolik blbnout. Nebo tak nějak. A dnes to vypadá skoro tak, že u té naší židličky vypučela další nožka.
Dnes poprvé (díky své nepozornosti) jsem se dočetl, že mám Protestanta i na Inetu. Ale já už si za poslední léta zvyknul na ten jeho pitomý novinový papír a formát, kterým jste vy redaktoři tenkrát nahradili ten hezký malý časopis, který se mi tak krásně rovnal do knihovničky. Tehdy jsem ho chtěl odhlásit, jak mě to naštvalo, a dnes jsem rád. K čemu ho archivovat v regálu, když už má archív na Netu. Nosím ho zmačkanýho v nějaké z mnoha kapes, ze které ho náhodně vylovím a vhodně použiju… třeba když je tramvaj tak narvaná, že se v ní už nedají hrát ani Reversi na mobilu.
Na tramvajové tyči takhle dneska došlo i na článek Lovec draků. A dobře, že jsem se dobře držel, jak mě tam mezi oči najednou praštil termín „vědomí viny“. Nevím, jestli ho takhle použil i autor knížky Khaled Hosseini anebo je tam od autora článku Pavla Keřkovského, ale najednou jsem si uvědomil, jak jsme roky masírováni – nevím, jestli za to můžou víc psycholozi či teolozi či dokonce církevničtí psycholozi – termínem „pocit viny“. Najednou tu stojí zdánlivě podobný termín – „vědomí viny“. Mám pocit, že se to většinou vykládá tak, že kdesi v sobě v jakémsi svědomí máme jakýsi imanentně přítomný „pocit viny“, snad už od Pána Boha či kdovíjakého ďábla, který v nás sedí a hryže a my se mu snažíme přijít na kloub, případně i s pomocí teologie či psychoterapie, a buď dojít k tomu, že na tom „něco je“, anebo „není“. Atd.
A teď mě napadlo, že to může být i naopak, že někde máme skutečně „vědomí viny“, o kterém setsakra dobře víme, jenže je natolik nepříjemné se k tomu – ať již veřejně či sám před sebou – přiznat, že (si) to všelijak okecáváme tak dlouho, až se nám to nakonec rozplizne do jakéhosi „pocitu viny“, který si pak dál religionizujeme a vykládáme třeba jako nějaké reziduum „prvotního hříchu“. No a tak.
V tom mně ta poznámka přišla docela přínosná, znovu si uvědomit, že pod tím „pocitem“ můžeme mít i ono „vědomí“, jako pod pokličkou. Pořád chodíte kolem a cítíte, že tu cosi zavání a smrdí. Šmátráte kolem a tu v příšeří zakopnete o ten starý hrnec, poklička spadne – aha, to jsme tu kdysi nechali uležet. Se zacpaným nosem ji utěsníme zpátky.
Se zacpaným nosem teď opouštím přecpanou tramvaj a mažu domů. Nejen pátek nešťastný je den, ale on ten pátek dnes fakticky je. Už několik dní se živím většinou chlebem s eidamem, protože moc nestíhám a žena také ne, takže nemá kdo vařit. A nemlich dnes vpadnu do baráku a už v přízemí cítím, jak z třetího patra – jak na potvoru – voní svíčková. Tak to nevydržím a vyrazím na manželku, že mi to udělala schválně. Celý týden se postíme jen tak, pro nic za nic, a zrovna v pátek, když se postit máme, tak nemlich svíčková. Kdyby aspoň ryba. Nebo rak…
No a ona, že ano, že schválně. Ani moc nezatloukala. Aby prý viděla, co na to já. Ona že si už tu svíčkovou dala, ona s tím problém nemá, a teď je zvědavá na to, jak se s ní (tou svíčkovou) a se svým svědomím po pravdě vyrovnám zase já.
Chvíli jsem se drbal za uchem – a pak mě napadla spásná myšlenka: Už to mám, podívej se! Právě jsem to četl v Protestantovi: „Hosseini (Amír) vidí nešvary afghánského islámského prostředí, proto razantně připomíná, čemu ho vyučoval jeho otec: ‚Jestli je někde Bůh, doufám, že má důležitější věci na práci, než starat se, jestli nepiju skotskou a nejím vepřové.‘“ Je fakt, povídám, že tady se píše o vepřovém a svíčková je hovězí, ale snad by se to dalo, v rámci těch interkultůrálních vztahů, vztáhnout i na ni, co říkáš?
Okamžitá reakce manželky mi až vyrazila dech: „Já si také tak myslím, že Bůh má důležitější věci, než osobně špiclovat a hlídat, co kdo dělá či nedělá. Ale má na to svý lidi!“
Hmm… asi tím myslí sebe, docvaklo mi. Ale ona zřejmě nemá problém číst mi myšlenky, a tak hned dodala: „A taky anděly!“ (No jasně, aby to snad nebylo na ní, až to na mě někdo práskne.)
Tak tím mě dostala málem do kolen. Abych se zase postavil na nohy, šel jsem zdlábnout tu svíčkovou a ještě si dal nášup. Stejně už za chvilku slunce zapadá, tak o chvilku dřív nebo později… Dnes, v té globální vesnici, už není problém najít si takové časové pásmo, kde už není pátek, ale máme už šábes. A když to nejde v reálu, tak aspoň virtuálně, ne? Po Internetu!
3. 10. 2008