Rudolf Brančovský
Protestantův průvodce po světě českého výtvarného umění/III.
Rudolf Brančovský (narozen 1980) je znám mezi mladými lidmi především jako vedoucí hudební skupiny Veselá zubatá. Umělecké aktivity však rozvíjí i na poli výtvarném. Vystudoval SPŠ slévárenskou v Brně, obor Umělecké zpracování kovů a drahých kamenů. Už tam se zabýval hledáním vztahů mezi uměním a řemeslem. Nejvíce jej v době vstupu na školu oslovovalo umělecké kování.
Před ukončením studia měl příležitost vystavovat své obrazy v brněnské Galerii mladých. Po škole nějaký čas pracoval v keramické dílně a postupně v něm uzrávalo rozhodnutí věnovat se výhradně výtvarnému umění. V roce 2002 se přestěhoval do Prahy, kde získal ateliér. Ve svých obrazech se Rudolf Brančovský často tematicky vrací do dětských let, zajímá ho základní prožívání a vnímání skutečnosti. Výtvarně zpracovává jednoduchá témata, na nichž zkoumá vztah mezi světem skutečnosti venku a uvnitř; věcí kolem, ale i sebe. Tento Brančovského postoj je patrný z názvů některých obrazů: Parník, Bratr ježek, Dívka – ikona atd.1 Zjednodušováním předmětu dochází na jeho pomyslnou „ideu“, symbol, který se potom objevuje v různých nových vztazích na dalších obrazech. Mohou tak vznikat celé cykly obrazů. Často nechybí odkaz na zlato, stříbro, spojnici s uměleckým řemeslem, ale i např. se středověkými iluminovanými rukopisy. I tam hrála významnou symbolickou roli barva. Mezi jednotlivými díly vzniká příběh, který lze měnit, tak jako lze měnit jednotlivá slova ve větě. Příběh nakonec může svou formou také připomínat novodobý komiks.
Příkladem výše naznačených souvislostí je i obraz Svět je plnej pejsků. Námět vychází z banálního zážitku, v pražských ulicích autor každodenně potkává velké množství psů. V námětu je tedy obsažena také ironická narážka. Jednoznačný výklad však není nutný, název k ironickému pochopení přímo nevede. Obraz je sestaven z jednotlivých značek, které si už může každý divák přizpůsobit podle svého vnímání. Výtvarnou roli zde tedy hraje také nejednoznačnost. Ta je ještě umocněna Brančovského často používanou technikou – malbou na skle. I tento obraz, ač to není z reprodukce patrné, je z velké části malován na skle. Některé tmavší plochy jsou ve skutečnosti stíny vrhané vnější plochou. I toto uspořádání tedy vypovídá o skutečnosti vně a uvnitř. Něco se děje na povrchu obrazu a něco uvnitř. Obraz tak není vlastně obrazem, ale spíše trojrozměrným objektem. Diváka může zaujmout jednak hravost umělce, lehkost, která je dána jednoduchostí tvarů – symbolů, ale na druhé straně také poukaz na těžce postižitelnou stavbu skutečnosti, světa… Divák si tak může klást otázku: „Co jsou předměty, které vidím? Jaká je moje situace vedle nich, v rámci veškerenstva?“
Výše zmíněný okruh otázek není náhodný, Rudolf Brančovský použil na jedné ze svých výstav motto: Andělé, ptáci, mouchy. Jednoduchá slova, složité významy. Chtěl těmito názvy svých obrazů vyjádřit skutečnost, že tu pospolu žijeme, že jak andělé, tak i mouchy jsou z našeho světa. Že je to stále tentýž jeden svět, kterému dáváme různé významy, různé řády.
Brančovského obrazy se vyznačují ještě jedním důležitým momentem. Je v nich přítomen rytmus. Jednotlivé symboly jsou řazeny do určitých více– méně symetrických soustav, a spolu s barevnou skladbou tak tvoří jakousi obrazovou melodii. Jednotlivý symbol potom může být nejenom písmeno nebo slovo, ale i nota. Vytváření obrazu vede k vytváření řádu, který umělec v každodenním životě mnohdy postrádá.
Kvalita uměleckého díla je pro Brančovského kvalitou života umělce – člověka. Proto je pro něj nepřijatelná myšlenka vytvářet díla na zakázku. V umělecké tvorbě hledá Brančovský především upřímnou snahu po svobodném vyjádření svého nitra. Umění je pro něj smysluplný jazyk, kterým dovede vyjádřit to podstatné, co cítí.
Poznámky:
1 Převzato z: http://www.meduza.cz/vystava07.html.
web autora: http://akr.cz/rudolf/
Oprava:
Článek o Václavu Stratilovi v čísle 2 nenapsal anonym, kterým ostatně v Protestantu příspěvky neuveřejňujeme, ale Petr Turecký.