Na první pohled by se někomu mohlo zdát, že Václav Klaus a Miloš Zeman jsou co do politického přesvědčení velmi rozdílní. Klaus se považuje za zosobnění autenticky pravicové politiky a všechno, co se mu nelíbí, označuje za levicové (včetně snowboardu a minerální vody bez bublinek). Zeman naopak zdůrazňuje svoji levicovost. I přes prapodivnou oposiční smlouvu, která ještě dnes vyvolává v lidech emoce, a stejně prapodivné spojenectví před volbami i po nich oba politici kladou důraz na to, že stojí na opačných stranách pomyslné barikády.
Člověk ovšem nemusí být příliš zdatný pozorovatel, aby si všiml, co mají tito dva čeští presidenti společného i v čistě ideové rovině: agresivní národovectví a nesnášenlivý konzervatismus. Bylo by nespravedlivé obviňovat jednoho nebo druhého, že se vzájemně plácají po zádech z jakkoli oportunistických důvodů. I Václav Klaus totiž ví, že ekonomika není všechno, a tradiční hodnoty – ať už se jimi myslí cokoli – jsou pro něj důležité přinejmenším stejně jako samospasitelný volný trh.
Před druhým kolem presidentských voleb vsadil Miloš Zeman vedle levicových důrazů a kritiky vlády, jejímž je Schwarzenberg čelným představitelem, právě na tuto klausovskou kartu: Karel Schwarzenberg neumí česky, kamarádí se se sudetskými Němci, jeho manželka neumí česky vůbec, žil dlouho v cizině. A tak dále. Je vcelku jedno, že ze všech těch informací se dá menší část chápat jako pravda a většina spíš jako směs polopravd a lží. Významné je, že to byl právě Václav Klaus, kdo se společně s celou svojí rodinou k této nacionalistické propagandě s velkou chutí přidal.
Výroky obou Václavů Klausů a Livie Klausové před druhým kolem presidentských voleb mají velký symbolický význam. Ukazují nám, že Miloš Zeman bude přinejmenším v tomto ohledu Klausovým pokračovatelem – na Hradě se udrží kontinuita ve vztahu k lidským právům, menšinám a životnímu prostředí. V těchto oblastech má Zeman velmi daleko k moderní evropské levici a naopak nebezpečně blízko ke konzervativnímu Klausovi.
Tvrdit, že Karel Schwarzenberg konzervativní není, by byla hloupost. V čem se ale jeho konzervatismus liší od konzervatismu Klause a Zemana? Tato otázka je politická jen zčásti a jsem přesvědčen o tom, že klíč k jejímu rozřešení leží mimo území čistě politických postojů. Je to totiž otázka stylu, osobního přístupu ke světu, osobního naladění. Nechystám se tady opakovat zavedená klišé o tom, že je Miloš Zeman obhroublý buran – to má k realitě přeci jen trochu daleko. Nepochybné je nicméně to, že se Zeman i Klaus staví k okolnímu světu a priori nepřátelsky a dokonce se to dá označit za jejich výrazný rys.
Václav Klaus je v neustálé defenzivě. Jakoukoli kritiku některého ze svých výroků či rozhodnutí vnímá jako útok na svoji osobu, reaguje dotčeně a uraženě. Není povinen nikomu nic vysvětlovat a pokud někdo přesto naléhá, může být Klausem nebo někým z jeho okolí snadno označen za „antičlověka“ nebo „podvraceče“. Jakémukoli nebezpečí je třeba se bránit preventivně. V širším měřítku to funguje obdobně. Vše, co se Klausovi nelíbí, je plodem některé z nebezpečných ideologií dnešní doby: homosexualismu, humanrightismu, ngoismu nebo nějaké další. Vše, co nabízí jiné vidění světa a staví se tak proti tomu, které zastává Klaus, je nebezpečné, nelegitimní a téměř vždy také levicové.
Miloš Zeman se od Klause liší tím, že jeho doménou – abych se zachytil sportovní terminologie – není obrana, ale útok. Zemanův nepřátelský vztah ke světu se projevuje hlavně tím, že se nezdráhá lidem, kteří si s ním dovolí nesouhlasit, nadávat do blbců a idiotů. Mimochodem je zajímavé, že řadě lidí, kteří Zemana podporovali, právě tato skutečnost imponuje. Zda se Zeman bude chovat stejně i jako president České republiky, samozřejmě nikdo nemůže vědět. Je každopádně důležité, že tato Zemanova agresivita vyrůstá právě z nepřátelství. Je vlastně jedno, je-li to zastydlá zášť k islámu, sudetským Němcům nebo vyšší šlechtě. Zásadní je, že je to zášť. A zášť nic dobrého nikdy nepřinesla a ze své podstaty přinést nemůže. Nenávistný člověk může být těžko nositelem nějakých pozitivních hodnot, ať už tradičních nebo netradičních.
Volby jsou za námi a nezbývá než demokraticky zvoleného Miloše Zemana na Hradě akceptovat. Přimlouval bych se přitom za trochu zdravé naivity a obrácení k tomu, co nás učí Ježíš. Jen s důvěrou a nezaujatostí můžeme od Miloše Zemana jako presidenta očekávat něco dobrého. Nedůvěra, zaujatost a nepřátelství ubližuje nám i světu kolem nás a Zeman není Satan, nýbrž náš bližní. Možná budeme příjemně překvapeni.