Velice si vážím vyjádření Martina Hrubeše (6/2023) k mému článku o úložišti jaderného odpadu. Je to totiž jedna z mála reflexí tohoto tématu vůbec. Jeho reakce je pro redaktory časopisu potvrzením toho, co může snad ještě Protestant nabídnout. Autor reflexe vyjadřuje své překvapení, že takové téma na stránkách Protestanta nalézá! To je výzva!
A nyní již konkrétně. Můj článek Proč úložiště zaplatíme dvakrát (5/2023) se kriticky staví k budování hlubinného úložiště radioaktivních odpadů, těží ze zkušenosti s komunikací v regionu, který je jednou ze čtyř lokalit pro HÚRAO vytipovaných, a z obdobné situace ve Francii, o níž nás na jaře informovala delegace francouzských starostů a pracovníků agentury, která má vybudování tamního úložiště na starosti.
V reakci Martina Hrubeše zaznívají dva zásadní argumenty – ten první souvisí s vodou. Tedy, místní se bojí, že vrty do masivu žuly způsobí praskliny, které jim odvedou vodu, která dosud skoupě proudí. Martin Hrubeš, v souladu s tvrzením Správy úložiště radioaktivních odpadů namítá, že v hloubce půl kilometru pod povrchem nestojí zřídla vod, která napájejí studny usedlíků. Ano! Myslím, že na tom by mohla zavládnout naprostá shoda. Námitka může vzejít pouze z procesu samotné činnosti. Do půl kilometru je třeba se provrtat. Vrtáme tedy i v metru, pěti, padesáti… To je to, čeho se obyvatelé obávají, byť jim na to zástupci SÚRAO odpověděli, že v případě ztráty vody, která nejspíše nenastane, ale vyloučená není, dovezou obci vodu v cisternách.
Druhým argumentem je potřeba větší bezpečnosti uskladnění přibývajícího radioaktivního odpadu. Jistě, dočasně se může jevit jakákoli výraznější slupka oddělující nás, lidské bytosti, od radioaktivního odpadu jako bezpečnější. Ale bezpečnější je také nevycházet z domu, bezpečnější je neochutnávat jiné potraviny, než ty, co jsme jedli od malička, nemluvit s cizími lidmi. Víme, že se jako lidstvo i jednotlivci chováme nebezpečně, jde o to, uvážit priority. Pokud se autor takto ptá po bezpečnosti, je jednoduché odpovědět. Ano, pod zemí, v bentonitu a speciálních kontejnerech, zalitý betonem, musí být jaderný odpad nutně uskladněn bezpečněji nežli na povrchu. Co jednoduché není, je rozhodnout, zda se to má stát, když mluvíme o odpadu, který je řádově méně nebezpečný než samotná jaderná elektrárna, která zůstává v provozu. Když mluvíme o odpadu, který ve fázi největší radiace stejně musí zůstat na povrchu a do úložiště by putoval až po padesáti letech, kdy jeho nebezpečnost zeslábla – povrchové sklady s radioaktivním materiálem by tedy zůstaly. Když víme, že budování hlubinného úložiště nám vezme kolem 150 miliard Kč, přitom ostatní světové ekonomiky, včetně toho mnohojadernohlavého francouzského kohouta dosud dokázaly fungovat bez úložiště. Když víme, že důlní činnost v krajinně významné lokalitě bude mít přírodní i sociokulturní dopady. Když víme, že jaderná energie má zelenou a že by z vyhořelého paliva šlo získat násobně více energie, než získáváme, ale palivo zalité betonem k přepracování nevybídne.
Je pozoruhodné, že autor odsoudí hypotézu dostatečnosti skladů vyhořelého paliva na povrchu pouze z hlediska geologie, ale už se nezabývá ekologickými, sociologickými ani ekonomickými aspekty věci. Možná totiž, než hlubinné úložiště za tu kopu peněz vybudujeme, nebude vůbec potřeba. Protože pokud máme nadále čerpat z jádra, měli bychom čerpat víc než jen šest nebo osm procent, než ho vyhodíme do koše. A to už dnes víme, že umíme. Buď je to lobby nebo prosté plýtvání. Nechci ani jedno. Jistě, i přepracování vyhořelého paliva by neslo velké investice, protože tuzemské reaktory tuto schopnost na rozdíl od francouzských nemají. Ale v rámci rozvoje jaderné energetiky, máme-li ji rozvíjet, mi to přijde logičtější cesta, než palivo draze zabetonovat. A co se „hledání podpory své pravdy“ týče, myslím, že právě články v periodikách, které lidi čtou, a nikoli jen prohlížejí, mohou způsobit diskusi. Tedy to, co nyní pobíhá. Jak snadné je odhalit, nakolik je pisatel otevřený a nakolik „rezignoval“ nalezením vlastní pravdy? Jsem rád, že někdo můj článek četl tak pozorně, že dokonce odepsal. Díky!