reminiscence po 28 letech na Novou orientaci a na článek uveřejněný v Listech v roce 1976
Současný vývoj naší společnosti mně sice netěší, ale v zásadě nejsem zklamána. Většina států v současném světě má parlament, politické strany, demokratické volby a tržní hospodářství, a přece to není zázrak na zemi. Tak proč by naše republika měla být výjimkou. Jsme docela normální, standardní demokratický systém, se všemi chybami, které to přináší.
Jestli jsem z něčeho zklamána, tak z toho, jak rychle lidi zapomínají, jaké to zde bylo „za bolševika“ či za normalizace, tedy v období 1969–1989.
V oné době jsem byla v dosti častém spojení především s faráři Janem Lukášem a Karlem Trusinou, kteří mně také jednou předali texty o Nové orientaci s přáním, zda bych je mohla poslat do zahraničí. Komu a kdy to bylo, to přesně již nevím, ale pamatuji se, že při jednom výslechu v Bartolomějské, snad v roce 1972 či 1974 (?) padl dotaz na Novou orientaci. Prý mě viděli, jak s jedním evangelickým farářem stojím po ránu na stanici tramvaje za Národním divadlem. Asi to byla pravda, vodila jsem tehdy děti do školy do Ostrovní a oba faráři si asi naivně mysleli, že jejich sledování začíná až ve večerních hodinách. Na podkladě těchto a dalších rozhovorů jsem pod pseudonymem Jiří Otava napsala do Listů, které tehdy vycházely v Římě a jejichž editorem byl náš exulant Jiří Pelikán, článek s názvem „Společně v táboře vyvržených“ (Listy č. 6, roč. VI, prosinec 1976). Jeho cílem bylo informovat nejen zdejší, ale i exilové čtenáře o situaci církví u nás a o tom, že KSČ si nevyřizuje „své účty“ pouze s bývalými členy strany, ale normalizace byla i nadále omezováním svobod a práv všech. Nejen oponentů režimu z roku 1968.
Kdybych teď psala pro jiný časopis, asi bych z tehdejšího textu podrobně citovala, že Ústava ČSSR sice dle paragrafu 28 „zaručovala všem občanům svobodu projevu“, ale praxe byla zcela odlišná, citovala bych paragraf 32, který říkal, že „svoboda vyznání je zaručena“, a vysvětlovala, co to byl „státní souhlas“. Čtenářům časopisu Protestant je to asi známé, a tak se spíše omezím na citace a parafráze onoho 28 let starého textu.
První z protestantských farářů, asi to byl Jan Lukáš, mně tehdy řekl s humorem: „To je dost, že přicházíte, cožpak jste zapomněli, že my, příslušníci různých evangelických církví máme s exkomunikací bohaté zkušenosti? Vy jste začátečníci, nově přišlí do tábora vyvržených. Pojďte se učit k nám, jak přežít. Nezapomeňte, že my, jako církevní obce, jsme přežili nejen stalinistická padesátá léta, ale již před tím v době protireformace doslova staletí útlaku. Persekucí někdy hnutí vnitřně sílí! Není to tedy jenom negativní!“ Opravdu, měli jsme se dost co učit. Církve tehdy také hledaly ještě přípustné hranice konformity s režimem, hledaly možnosti legálního i nelegálního projevu svých názorů a dalšího ovlivňování společnosti. I věřící se tehdy ptali po míře své spoluodpovědnosti a spoluviny, budou‑li mlčet k dalšímu vývoji. I oni se tehdy vnitřně diferencovali.
Jejich situace byla komplikována především tím, že oficiálně nebylo skoro nic stanoveno a všechna rozhodnutí závisela na libovůli stranických pracovníků. Protože dle zákona z roku 1949 platil faráře všech církví stát, tedy jediný zaměstnavatel, měl jeho zástupce, tj. církevní tajemník, právo schvalovat faráře a dohlížet nad nimi po stránce ideologické. Jak to bylo s tím placením, nejlépe vyjadřuje tehdejší článek: „Základní plat faráře po l7 letech studií a složení závěrečných zkoušek na bohosloví je měsíčně 650 Kčs. Každé tři roky se jeho plat zvyšuje o 30 korun. Pro srovnání průměrný starobní důchod je 880 korun československých.“
Proti rozhodnutí církevního tajemníka nebylo odvolání i proto, že KSČ nikdy nenapsala kritéria „státního souhlasu“ pro faráře, a protože jmenování nového faráře či jeho odvolání byl „pouze akt správní“, nemusí tajemní svůj případný nesouhlas s navrženým farářem vůbec nijak zdůvodňovat. „Jednání tajemníka pro věci církevní bude tedy vždy v souhlase se zákonem a věřící si nemohou stěžovat na protiprávní postup. Neexistencí zákona jsou faráři vyňati z normální jurisdikce, jejich zaměstnavatelem je přímo stát, a proto se na ně nemůže vztahovat ani zákoník práce, v němž jsou stanoveny povinnosti mezi podnikem a zaměstnancem i podmínky rozvázání pracovního poměru… Proto propuštěný farář se nemůže se svým zaměstnavatelem soudit, ani žádat vysvětlení svého propuštění, ani žádat zdůvodnění tohoto čistě správního úkonu.“ Tehdy se mi podařilo zjistit, že na Komenského bohoslovecké fakultě nedostávalo státní souhlas každoročně asi l2 % úspěšných absolventů z každého ročníku. Někteří již dříve schválení faráři sice směli vést církevní sbor, ale nesměli ani dočasně v jiném sboru přednášet či kázat.
Státní správa oficiálně prohlašovala, že nebude zasahovat do života církevních sborů, ani sledovat obsah kázání a činnosti kněží, pokud se církve budou soustřeďovat pouze na úzce náboženské problémy a nebudou zasahovat do života společnosti. Dalším přestupkem bylo pozvat bez souhlasu tajemníka pro věci církevní do sboru na kázání faráře z jiné obce nebo k přednášce získat laického odborníka. (To farář Jan Lukáš porušoval nejméně čtyřikrát do roka, protože mě pravidelně zval, abych dělala přednášky ve sboru na Jarově pro třicátníky)
„Vyšší orgán nemá právo zasáhnout ani se zastat svého faráře a žádat od státních orgánů zdůvodnění. V roce 1972 bylo takto „zlikvidováno“ jen v jedné malé církvi deset farářů a ani jeden z nich se nedozvěděl, co bylo skutečným důvodem jeho odvolání.“
„Tento výše popsaný tlak působí nejen na věřící, ale štěpí, pochopitelně, mezi sebou faráře, církevní hodnostáře i jednotlivé sbory. Někteří z nich se domnívají, že církev má vyšší poslání, a nesmí proto připustit, aby její postavení a kontinuita byla příliš ohrožena angažováním se pro současnou politickou situaci. Druzí upozorňují, že církev má ukazovat význam evangelia všem lidem, celé společnosti, a nejen svým členům, a že má nově formulovat otázky člověka a jeho postavení v univerzu a přesáhnout svým vlivem rámec obce věřících… Proto církev nemůže formulovat své poslání ‚stranou světa‘.“ Jeden z farářů to formuloval takto: „Jestliže je ohroženo bytí člověk, je tedy ohrožena bytost, na kterou je pamětliv Bůh (Žalm 8), má církev především za povinnost oslovit člověka v rovině jeho lidství.“ Jakmile by však některý z farářů tento názor realizoval a obrátil se na širší veřejnost a státní orgány se o tom dozvěděly, překročil by tím prostor jimi vymezený, ohrozil sebe a případně ohrozil existenci své církevní denominace. „Maně mi to připomíná výrok jednoho majora od StB, který mě nedávno vyslýchal: ‚Co si vy osobně myslíte, to je nám fuk. Ale jakmile si nedáte pozor a budete chtít o svých názorech přesvědčovat ještě někoho jiného, tak vás zavřeme. Bez pardonu zavřeme. Nezapomeňte, že již tři lidé jsou veřejnost!‘ … ‚Lidská otázka v naší generaci je bytostně spojena s mocí, pravdou a odpovědností, utrpením a solidaritou,‘ napsal nedávno jeden protestantský farář. Nelezení hranice konformity s režimem, tedy hranice toho, co jsem ještě ochoten snášet, si uvědomují u nás jak křesťané, tak bývalí stoupenci politiky roku 1968.“
Podobnost mezi bývalými členy KSČ a znelíbivšími se nestraníky a věřícími v Československu byla i v poměru školských orgánů k jejich dětem. Možnost získat vzdělání byla limitována, stejně jako možnost nastoupit do povolání, které by je uspokojovalo. Opětně na to byl formálně nevyjádřený census. Věřící a političtí odpůrci tehdejšího režimu tedy opakovaně řešili podobný problém, jak vychovat a ovlivnit své vlastní děti svými názory a současně je svým politickým postavení příliš nepoškodit.
A zase mohu citovat z tehdejšího článku a tentokráte vím, že se jednalo o jednoho ze synů Lukášových. Důvodem jeho opakovaného nepřijetí na střední školu byla poznámka „Umožní‑li se mu studovat, je zde vysoké nebezpečí, že po dosažení maturity půjde na theologickou fakultu a stane se farářem jako jeho otec“ … „Dvakráte jsem se odvolal proti tomu, že můj syn nebyl přijat na střední školu a poukazoval jsem na ústavu ČSSR. Po několikeré urgenci mně bylo písemně sděleno, že studium u mého syna nebylo zamítnuto proto, že jsem farářem a syn je věřící, ale že důvody jeho nepřijetí jsou jiné. Jaké, to jsem se však také dosud nedozvěděl.“
Tento tlak režimu na občany různého smýšlení je pochopitelně morálně deptal. Zvláště proto, že byl kamuflován proklamováním práv a svobod, které však byly nerealizovatelné. Hrála se hra, kdy potlačovatelé se tvářili, jako by nebylo vůbec koho potlačovat, a potlačovaní předem věděli, že jejich protest zanikne. A tato krutá hra temného carstva se týkala všech složek, v nichž se formálně může utvářet společenský názor „… Křesťané jsou v Československu jen více či méně trpěnou vrstvou a je jim znemožněno jakkoliv ovlivňovat širší veřejnost a přispět tak i ostatním lidem k osobnímu hledání své orientace. Jeden ze základních úkolu křesťana, misie a evangelizace společnosti, je jim znemožněna.“
Něco pozitivního však na tom ten druhý farář, patrně Karel Trusina, přece jenom našel: „Věřící jsou vystaveni zkoušce zásadní povahy, vzbuzuje to v nich pocit ohrožení, a tím je i vyvolána určitá semknutost a vyšší koheze náboženských obcí, které tak neplní pouze funkci náboženskou, ale stávají se asylem v němž s uchovávají i jiné hodnoty, v němž lidé hledají především lidské vztahy.“ „Být outsiderem zajišťuje člověku možnost jak porozumět nejen sobě a povaze zkoušky, jíž jsme my, věřící, vystaveni, ale i jak porozumět těm, kdož z nás outsidery dělají.“ „‚Outsideři‘ kterékoliv denominace i politického vyznání vědí, že monopol jakéhokoliv režimu na světový názor vede na scestí a že nelze stanovit jednou provždy neotřesitelné principy a na nich pak dogmaticky setrvávat.“
A závěr?
I tehdy se dalo smysluplně žít a nepodřizovat se tomu, co bylo hlásáno. Majora Zemana, ani jiné ohlupující normalizační seriály jsme nemuseli sledovat, místo do Bulharska, protože to bylo moc drahé, se dalo jezdit za přáteli a nechtěl‑li mít člověk „všechno, co mají ti druzí,“ mohl si zachovat i velkou část svých svobod a hodnot, které osobně považoval za správné. A toto všechno je nyní možné také a na daleko vyšší úrovni a bez rizika z persekuce. I to je možné si při čtení „starých“ článků uvědomit.
V Praze dne 13. 8. 2004