Odchod v srpnu zesnulého ruského spisovatele Alexandra Solženicyna těžko přejít mlčením, vrátit se k jeho osobnosti a dílu však také není úplně jednoduché, i vzhledem k tomu, jaký obraz „jeho“ Rusko v poslední době představuje. Předkládáme čtenářům text polského rusisty G. Przebindy, který problém uchopil v perspektivě polsko–ruských pnutí, bezpochyby komplikovanějších, než jsou česko–ruská. Článek vyšel v časopisu Nowa Europa Wschodnia, č. 1, září-říjen 2008. Děkujeme autorovi a redakci za laskavé svolení k uveřejnění.
Od smrti Alexandra Solženicyna už uplynulo trochu času. Z této perspektivy se ukazuje, že v Evropě nejdůstojněji uctili jeho památku v římském Koloseu, kde večer po jeho smrti zapálili světla. To se stává neobyčejně zřídka, a odešel-li na věčnost prorok z Ruska, má to zvlášť symbolický rozměr. Latinský Řím tak vzdal hold spisovateli a mysliteli veskrze slovanskému, ruskému až do morku kostí, který celý svůj dlouhý a tvořivý život věnoval obhajobě vlasti a svých krajanů před komunismem.
Ale nehájil takto jen Rusko, protože v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století varoval před sovětským „experimentem“ Západní Evropu a Ameriku. V Evropě – zejména v případě Francie a Itálie – varoval intelektuály před tím, aby kladli rovnítko mezi humanismus a reálný socialismus a aby reálný socialismus považovali za protilék na fašismus. A v Americe, kde v letech 1976–1994 pobýval v exilu ve státě Vermont, pak vynakládal úsilí na to, aby tam komunismus neztotožňovali výhradně s Ruskem… Na okraj připomeňme, že v románu Pnin (1957) od Vladimíra Nabokova, který Ameriku velice dobře znal, má hlavní hrdina – profesor přednášku nazvanou Jsou všichni Rusové komunisty? Byla to sice jen přednáška pro dámy z Cremony, ale na podobné otázky tehdy odpovídala kladně naprostá většina antikomunistů v Americe, zvláště pak její politici.
Gulag je možný také na Západě
Solženicyn se naproti tomu domníval, že bude-li Západ chápat komunismus jako zřízení zrozené a možné pouze v Rusku, může se brzy probudit v náručí bolševiků, přičemž významný podíl na zavedení komunismu na Západě budou mít četní intelektuálové v Itálii a ve Francii, sympatizující se zemí sovětů. Dnes mohou takové obavy působit jako obsese, ale tehdy byly velice reálné. Dokládat to budou ještě v budoucnu sovětské archivy, až se konečně světu otevřou.
Všichni správně zdůrazňují, že svůj podíl na svržení komunismu měl Alexander Solženicyn hlavně – ale nejen – jako autor Souostroví Gulag, vydaného ve Francii v letech 1973–1975. My Poláci můžeme samozřejmě litovat, že prozření Evropy ve vztahu ke komunismu nezpůsobili naši autoři. Vždyť na západním trhu byly již tehdy dvě vynikající polské knihy na toto téma: Na nelidské zemi Józefa Czapského a Jiný svět (česky 1994) Gustawa Herlinga-Grudzińského. Obě tato důležitá díla ovšem vyšla jaksi „příliš brzo“, měla příliš prorocký charakter, ještě se jim nedůvěřovalo. Svou roli zřejmě sehrál i národnostní činitel – Polákům v otázkách Ruska Západ nedůvěřuje dodnes.
Tím větší je tedy zásluha Solženicyna, velkého ruského vlastence, že dokázal se svým dílem přijít ve správný čas. Souostroví Gulag vyvolalo otřes u mnoha lidí v Evropě, zvláště ve Francii, prodchnuté sympatiemi ke komunismu, v té poválečné vlivné Francii, kterou Czesław Miłosz označil za „Čínu Evropy“. Po zveřejnění Solženicynova opus magnum tamní komunisté zahazovali stranické legitimace, vznikla dokonce skupina intelektuálů, která se označovala Solženicynovy děti. Od té doby už nikdo rozumný na Západě nevěřil, že komunisté jsou největší humanisté naší doby… A dodejme, že i v Rusku bylo nejlepším důkazem nevyhnutelného konce takového „humanismu“ vydání Souostroví Gulag v oficiálním nakladatelství roku 1990.
Solženicyn a Polsko
Jerzy Pomanowski – překladatel Souostroví Gulag a skutečný znalec Solženicynovy tvorby – prohlásil v jednom televizním rozhovoru dva dny po spisovatelově smrti, že Poláci mají zvláštní předpoklady pochopit podstatu jeho tvorby, protože sami prošli očistcem komunismu… Předpoklad snad i máme, ale podle mého názoru doba celistvého pochopení Solženicyna – také jeho tvorby vzniklé po roce 1991 – ještě v Polsku nenastala. To, co se u nás veřejně říkalo o spisovateli den po jeho smrti, by se mělo stát předmětem nějakého samostatného psychologického studia. Například na všech kanálech se po úvodním zdůraznění Solženicynových zásluh o svržení komunismu okamžitě dodávalo, že v posledních letech se spisovatel stal „opěvovatelem imperialismu“, „oslavovatelem Velké Rusi“, „rozhodně podporoval Vladimira Putina“, „vyslovoval protipolské soudy“. Někteří to trochu zmírňovali, když říkali víceméně toto: „Nemluvme teď o Solženicynově antipolonismu, vždyť ne za to ho milujeme, mluvme nyní o jeho velkých zásluhách.“
Pro spravedlnost dodejme, že byl připomínán také úryvek ze Souostroví Gulag, kde se Solženicyn s uznáním vyjadřuje o Jerzym Węgierském, statečném polském spoluvězni z tábora v Ekibastauzu (nyní na území Kazachstánu). Hrdina této Solženicynovy propolské výpovědi se zúčastnil v koncentračním táboře hladovky, načež – na rozdíl od ostatních hladovkářů – nepodlehl, když je dozorci pokoušeli miskou kaše. „A tu jsem pochopil,“ píše Solženicyn v Souostroví Gulag, „co znamená polská hrdost a v čem byla podstata jejich vášnivých povstání. Ten inženýr – Polák Jerzy Węgierski byl teď v naší brigádě. Končil mu poslední, desátý rok. I když byl stavbyvedoucím, nikdo od něj neslyšel zvýšený hlas. Vždycky byl tichý, zdvořilý, laskavý. Ale teď se mu zkřivila tvář. S hněvem, pohrdáním, utrpením odvrátil hlavu od toho procesí za almužnou, narovnal se a zlým, zvučným hlasem zvolal: ‚Brigadýre! Na večeři mě nebuďte! Nepůjdu!‘ Vylezl nahoru na vagónek, odvrátil se ke zdi – a nevstal. V noci jsme se šli najíst, ale on nevstal. Přízrak kouřící se kaše mu nemohl zastřít vidinu Svobody! Kdybychom byli bývali všichni tak hrdí a pevní – který tyran by se udržel?“ (překlad: Kruh překladatelů, Praha, 1990)
Je to krásný úryvek, ale měl jsem dojem, že citující mají hlavně na mysli naši „polskou velikost“, zosobněnou hrdinným inženýrem Węgierským, a Solženicyn, který byl kdysi „značně moudřejší“ a „lepší pozorovatel“, je teď tím spíš vinen, neboť se stal „protipolským imperialistou“. Tento můj dojem potvrdil bohužel sám Jerzy Węgierski, o pět let starší než Solženicyn, žijící dodnes v Katovicích, když ještě před Solženicynovou smrtí poskytl rozhovor listu Tygodnik Powszechny. Autoři článek uzavřeli takovýmto odstavcem: „Węgierski zná Solženicynova slova z posledních let. ‚Před třiceti lety byl symbolem nezávislého mínění a demokracie, ale dnes je to jiný člověk,‘ říká. A uvažuje, zda Solženicynovi, který hledá záchranu Ruska v ruském nacionalismu, autokracii, pravoslaví, hodnotách ‚ruské duše‘, nevadí Polsko a Poláci. ‚Stávalo se, že řekl něco protipolského, jako bychom zhatili plány jeho Ruska.‘“
Na začátku devadesátých let se Solženicyn neobjevil na polských vzpomínkových slavnostech v Katyni. Węgierski tam letěl s manželkou: „Byl jsem zklamán Sašovou nepřítomností. Prý vzkázal, že nemá čas. Přemýšlel jsem, jestli se nestydí, že o mně v Souostroví Gulag napsal tak vlídně. Snad by mě dokonce chtěl z románu škrtnout? Ale ne. Nedávno vyšlo v Polsku nové vydání. Nevyškrtl mě.“ (Aleksandra Klichová, Józef Krzyk: Polak z Archipelagu, Tygodnik Powszechny, 10. 8. 2008)
Za dlouhé roky se Solženicynovi připisovalo mnoho údajných provinění. Byl obviňován, že za války udal sám sebe, aby se jako vězeň zašil v týlu fronty. Říkalo se, že spolupracoval s gestapem, že Souostroví Gulag za něj napsala CIA. V tomto díle vyhrožují „zekové“ svým dozorcům, že na ně přijde Truman a hodí jim na hlavy atomovou bombu. Tato pasáž posloužila jako „důkaz“, že sám Solženicyn přesvědčoval Američany, aby svrhli atomovou bombu na SSSR…
Je pravda, že přes pozvání nepřijel Solženicyn v roce 1994 na slavnosti do Katyně. Ale měl by se nám zrovna on omlouvat za Katyň? Jménem koho, snad těch komunistů a jejich ideových potomků, kteří se domnívají, že SSSR neměl s tímto zločinem nic společného? Pamatujeme my na to, že za Katyň se nám omlouvali již roku 1980 ruští disidenti v exilu Vladimir Maximov, Natalija Gorbaněvská, Vladimir Bukovskij? Kdo si dnes v Polsku pamatuje, že v roce 1993 nám tehdejší prezident Ruska Boris Jelcin předal katyňské dokumenty a ve Varšavě položil věnec na symbolickém katyňském hrobě? A co zástupy lidí spjatých s ruským Memorialem, díky kterým se vůbec ještě uchovala nějaká vzpomínka na Katyň v Rusku? A slavná přednáška Iriny Ilovajské-Alberti v Lublinu roku 1995 s prosbou o odpuštění křivd, jakých se Rusko na Polsku dopustilo? Když se nám někdo neomluví, pamatujeme si to na něj do smrti, když se omluví, třeba by sám nebyl vinen, zapomínáme to hned nazítří.
Pro spravedlnost nepřipomínejme to, co Solženicyn neřekl a neudělal, ale to, co udělal a řekl o nás v klíčových okamžicích dějin. Když se Karol Wojtyła stal papežem, pařížská exilová Kultura napsala, že volba církve probudila naděje v křesťanech nejen v Polsku, ale v celém východním bloku. Vedle vyšlo blahopřání od Rusů v exilu – Gorbaněvské, Maximova, Bukovského. A hned poté, rovněž v Kultuře, se z volby těšil Solženicyn. Hovořil o duchovním spojení pravoslavných Rusů s katolíky Východní Evropy. Dodával, že nový papež „z duchovně nezlomného Polska“ může vrátit pocit smyslu života také obyvatelům Západu. Když propukla Solidarita, napsal Solženicyn 20. srpna 1980 polským dělníkům list vyjadřující podporu: „Žasnu nad vaším duchem a vaší důstojností. Přinášíte nádherný příklad všem národům utiskovaným komunisty.“ V prosinci 1980 varoval před sovětskou intervencí v Polsku, intervencí, kterou chtěli provést „krvaví Leninovi nástupci“, a zdravil Polsko: „V těchto dnech je srdce zotročeného ruského národa se srdcem polským.“ Jako jediný byl 16. října 1993 přijat Janem Pavlem II. na audienci k patnáctému výročí pontifikátu. A když pak Jan Pavel II. odešel do věčnosti, Solženicyn říkal, že to „byl velký člověk“, „ovlivnil dějinný vývoj celého světa“, „úžasně vynikal v celé mnohasetleté řadě papežů“, jeho „neúnavné poutě po celém světě přinášely každému vroucnost křesťanství“.
Buďme ke spisovateli poctiví
Všechno to samozřejmě neznamená, že Solženicynovy názory, ať z dob exilu, nebo po roce 1994, mají být přijímány v celém rozsahu. Je ovšem důležité, aby účastníci polemik vycházeli z konkrétních Solženicynových textů, nikoliv z televizněinternetových hodnocení spisovatele. A není třeba pohrávat si s tvrzeními o jeho „protipolském založení“ nebo „imperialismu“, protože víme, že taková obvinění dnes v Polsku diskvalifikují každého. Koně a půl království každému, kdo ukáže v Solženicynových dílech takové místo, které bude obsahovat chválu impéria a Velké Rusi nebo naprosté přijetí Putinových aktivit. Chtěl bych to naléhavě zdůraznit: Solženicyn se vždycky, až do posledních chvil domníval, že jeho země – pro štěstí vlastní i sousedů, bližších i vzdálenějších – by se měla neodvolatelně vzdát imperiální ideje i praxe. Vyjadřoval to mnohokrát v dobách Sovětského svazu, ačkoliv potom – jestliže impérium, jak soudil, roku 1991 padlo – neviděl potřebu s ním bojovat. Za své poslední poslání považoval naproti tomu vytáhnout Rusko z těch neštěstí a tragédií, které ho potkaly – což neustále opakoval – za prezidentství Borise Jelcina. Mohl se samozřejmě mýlit, když pak Vladimira Putina považoval za toho, kdo napravuje omyly svého předchůdce, a přehnaně mu připisoval demokratické sklony. Nikde ho však nepochválil za autokratické snahy a touhu obnovit impérium… Tvrdil, snad naivně, že s hodnocením Putina je třeba počkat – demokracie se totiž nevybuduje za několik let.
Známá Solženicynova touha, aby Rusko budovalo svou moderní státnost spolu s Ukrajinou a Běloruskem, se nikdy nestala jeho důsledným politickým programem. V posledních letech se ostatně této utopické ideje vzdal. Nechtěl se jenom smířit s přítomností Ukrajiny v NATO, podobně jako ještě dnes většina Ukrajinců.
Největší tragédií zesnulého Solženicyna není samozřejmě jeho obraz v Polsku. Velké drama tohoto spisovatele-proroka spočívá především v tom, že jeho národ – také dnes, bohužel – schvaluje působení svých dvou největších zločinců 20. století – Lenina a Stalina. V národní anketě Jméno Ruska, kde bylo třeba z pěti set osobností vybrat největší hrdiny ruských dějin všech dob, zaujímá prozatím druhé místo Stalin a čtvrté Lenin (první dostal 10 procent hlasů – milion čtyři sta, druhý – milion tři sta). Na dvacátém místě tohoto celoruského průzkumu byl – ve dnech Solženicynovy smrti – Andrej Sacharov, jemuž dalo hlas sto tisíc lidí…
Grzegorz Przebinda je rusista, profesor Jagellonské univerzity v Krakově, publicista. Autor četných knižních publikací o vztazích Západu a Ruska, pravoslaví a katolicismu, ruském náboženském myšlení apod.
Pro Protestant přeložil Václav Burian.