Sociální mezivrstva, teolog nefarář – Pavel Rejchrt 3/1990

Číslo

PR: To je sice pravda, ale právě v té době (několik let po vatikánském koncilu), kdy se o ekumeně velmi mluvilo, zároveň se konfese silně akcentovaly. Je to vlastně dost paradox, protože po letech se v jistém ohledu mám za konfesionalistu. Cítím silnou náklonnost k reformovanému směru, přímo i Kalvín mě hodné zasáhl svou antropologií. V jistém ohledu jsem tedy i já konfesionalista, ale odmítal bych na konfesi úředně přísahat. Za reformace to svůj účel mělo, ale dnes je to mimo dobu.

mp: Před časem jeden salvátorský bratr napsal do bratra Českého článek „Co očekávám od bohoslovců“. Byl tam také požadavek víry v tzv. Apoštolské vyznání. Lze od někoho takovou víru vyžadovat?

PR: Pamatuji se na to. Problém je už v tom, že Apoštolské vyznání, které my máme, je galská forma římského vyznání a je v detailu jiná. Už to ukazuje určitou nemožnost nechat se konfesí vázat doslovné. Člověk může mít konfesi v úctě a sledovat její hlavní intenci, ale neměl by být nucen odpřisáhnout její slovní formulace, které vždycky, i v tom nejvyšším dogmatu, přesahovaly samy sebe k východisku. U velkých dogmatiků vždycky byl pocit, že právě to východisko vyjádřili nedostatečné. Athanasius si toho byl jistě vědom, Augustin taky, a o Tomáši Akvinském se říká, že svou Summu Theologiae nazval „prázdnou slámou“ – tak si byl vědom nedostatečnosti a předběžnosti lidské mluvy. Z tohoto hlediska bych řekl, že vymáhat od věřícího jmenovitý souhlas s konfesí je inkviziční způsob, a aby to věřící musel vyjádřit podpisem, to se mi zdá obludné.

mp: Je ČCE v krizi? V čem vidíš příčiny?

PR: O krizi nevím, nějak to rereflektuji – nevím, co se tím myslí.

mp: Úbytek členů, mladé to neláká…

PR: Jo, tohle, to je pravda. Krize je vtom stržení mostů k normálním lidem. Naše církev žádnou misii nevyvíjí, nanejvýš ohrnuje nos nad jehovisty a má pochybností nad charismatiky. Oni misii dělají, ale my to neděláme, my nevíme jak. Církev se těžko udrží tím, že se rodí děti. U nás jsou samí intelektuálové, žádní jezeďáci, to je ta bída. Nedokážeme mluvit s nejprostšími lidmi, to je opravdu drtivý, a proto je dobré, když je tu někdo, kdo studoval teologii a pohybuje se v civil ním povolání. Já sice nedělám ve fabrice, nejsem vržen do nějakých těžkých situací, ale na druhou stranu mám volné ruce k rozmluvám s lidmi, a protože nejsem farář, tak se mě nikdo nemusí bát a ostýchat a já vidím, jak jsou ty lidi bezprizorný. Právě na vesnici, ve Velichovkách to vidím. Tam bylo taky pár evangelíků a ti nemají s církví jiný kontakt, než že ze Semonic přijde stařenka vybírat na Jeronymovu jednotu. To je ten děs. Tam za nim nepřijde pastýř, aby budil jejich zájem o víru, ale jdou se tam prosté vybírat prachy.

mp: Mohl bys teď nastínit historii svého putování po roce 1969?

PR: Když jsem skončil v Olomouci, napsal jsem synodní radě, že bych chtěl nadále zůstat ve službě církve jako příležitostný kazatel, který je ochoten zastupovat regulérní faráře, zvláště v době jejich dovolených, nemoci apod. Dále, že bych byl rád, kdybych mohl občas kázat u Martina ve Zdi. Tehdy to bylo přijato kladně. V roce sedmdesát jsem zastupoval různě faráře v Dejvicích a Vršovicích, a asi třikrát kázal u Martina. Začátkem roku 1972 pak tahle možnost přestala. Úřední důvody neznám, ale studenti mi tehdy říkali, že si to prý nepřál profesor Smolík. Od té doby jsem kázal až 1983 v Horních Dubenkách, a potom teprve nedávno jsem u Salvátora zastupoval bratra Alfréda Kocába na biblické hodině. To je tak všechno, co si pamatuji jako mou příležitostnou duchovenskou činnost. Vlastně ze strany Vršovic mi Michal Otřísal tu možnost nadhodil, ale zatím jsem se k tomu neodhodlal. Ale to byl jediný člověk, který mi to nabídl, jinak nikdy nikdo ode mne v tom ohledu nic nečekal a nedal najevo, že by čekal.

mp: Hodně lidí tě zná ze stránek církevního tisku, písnička „Ó hlavo plná trýzně“ se zpívá na sdruženích mládeže. Kdy jsi začal pracovat se slovem?

PR: Už za fakultních časů. Psal jsem spíše kratší prózy, a pak jsem zkoušel verše – pod vlivem četby Holana aj. Od roku 1970 píšu nepřetržitě. Kdo mě zná z církevního tisku, tak mě zná

málo. Má produkce je mnohem rozsáhlejší, žánrově i formálně.

mp: Máš možnost publikovat, například v Kalichu? Vidím, že máš na polici dobrý metr a půl svých věcí. PR: Mám asi 1400 stran poezie. Bylo by co tisknout. Nabízel jsem se na několika adresách. Nejdřív roku třiasedmdesát v Severočeském nakladatelství, tam se mě zbavili. Pak jsem vyráběl spíš recitační večery, jeden byl v divadle Orfeus, jeden v Nerudovce, pak ze mě udělalo pořad divadélko Divizna; skladatel Karel Sklenička zhudebnil několik mých básní, říkal tomu grázloviny. Byly to básně hravě rozverného, ironického, až cynického charakteru. Někdy se tornu taky říkalo Werichovým slovem „hovadismy“.

mp: Ve stylu „mechanický grizzly Ríša-Míša“?

PR: Asi tak. Potom jsem předložil výbor v Mladé frontě, to mi vrátili za půl roku s tím, že má poezie je na první pohled bohatá, ale že jsou v ní výroky z němčiny, francouzštiny, pisňové texty a všechno možné, že je to nakonec bez ladu a skladu a že jim do redakce chodí týdně tři sbírky a z toho důvodu mě nemohou uveřejnit. Kalichu jsem zadal asi 250 stran textu, aby si vybrali. Má to lektorovat doktor Bašus, ale pokud vím, zatím s tím asi nic nedělal. Takže-když to takhle bude vypadat i dál, své publikace se nedožiju.

mp: A próza?

PR Píšu prózu spíš esejistickou, nebo jak se říká lyrickou. Je to většinou nedějové, alespoň z hlediska běžné prózy. Neřekl jsem vlastně, že jsem dostal výzvu k publikování prózy ve Vyšehradu. Nosil jsem to tam jednomu redaktorovi a ten mě už předem varoval, že to nemá být próza spirituální: „Vy, pane Rejchrte, píšete příliš spirituálně, příliš symbolicky a takový způsob psaní dává možnosti příliš mnoha výkladů, z nichž některé by mohly být chápány eventuálně jako útok na pilíře našeho socialistického státu. Ne že vy byste to tak zamýšlel, chraňbůh, ale z hlediska ministerstva kultury, že, které by vám to samo nepodkládalo, ale ono se obává toho, že čtenáři by tam eventuálně mohli vložit tento vyrozuměný význam do vašeho nezamýšleného významu, a tím by vaše próza mohla mít škodlivý efekt, víte. Proto je próza tohoto typu pro naše nakladatelství nepřijatelná. Prosím vás, přineste něco dějového, rozpracujte třeba takový půdorys rodiny, vyviňte jakýsi konflikt a zdárně jej vyřešte, aby si z toho naše čtenářstvo mohlo něco odnést…“ atd.

mp: Co bys řekl o svém malování? Kolik jsi namaloval olejů, odhadem?

PR: Olejů, doufám, tak ke stovce. Živím se tím jen občas, člověk, mého typu uživí daleko spíš restaurování. To je složitá věc, někoho může volné malování velice dobře uživit, ale musí se dostat do obchodních souvislostí, které ho vynesou. Mně se to nepodařilo, vlastně bych ani svým způsobem nechtěl takto prorazit, protože to má zpětnou vazbu a člověk je nucen ke komerci.

mp: Jak často vystavuješ? PR: Ze začátku jsem se účastnil kolektivních výstav. Poprvé na jaře šedesát devět, jmenovalo se to snad „Výstava mladých“. Dokonce jsem měl úspěch, můj exponát reprodukoval i v časopise výtvarné umění. Byl to surrealistický destruovaný autoportrét „Černá má hlava“. Jako olomoucký vikář jsem se podílel na výstavě skupiny „S“ ve Staroměstské radnici. V roce 1972 v krajském divadle v Kolíně, samostatná výstava v nemocnici U Apolináře, na chodbách porodnice. Pak celkem dlouho nic, až v roce 1980 samostatná výstava grafiky v Nerudovce, 1986 kresby v Motorletu v Jinonicích. Teď právě probíhá (1988 – pozn. red.) výstava grafiky ve Východním Berlíně. Mám nabídky z NSR, jinak bych měl vystavovat znovu v tom Motorletu, to je tak asi všechna má výstavní činnost. Co by mohlo zajímat studenty – mám asi pět svazků fantaskních a karikaturních kreseb z dob studií. Jsou tam podobizny profesorů i spolužáků, snové představy, kresby z ordinace a z návštěvy u sociální pracovnice, různé manifestace, seminář profesora Machovce, vtipy na filozofy, na Hegela, na Kanta atd. mp: Jak to bylo s tou výstavou v porodnici?

PR: Tehdejší pan přednosta, primář Doležal, měl asi smysl pro humor a zájem o nějaké nové malíře. Chtěl

totam vyzdobit a bavilo ho to nezvyklé sousedství rození a mrtvého obrazu. Rodičky kolem toho chodívaly, nejdřív se tornu napůl divily, pak si celkem zvykly.

Ale tohle chci říct: když má farář zájem o literaturu a něco literárně tvoří (předpokládá se, že to bude adresně duchovního zaměření), tak se mu to vytiskne. I v jiných ohledech může církev a její přidružené organizace, např. Kalich, zajistit faráři kromě vlastní profese i zdárný kulturní vývoj. Farář se o to nemusí dvakrát starat. Abych to řekl jednou větou – církev mu může být jakýmsi svého druhu manažerem. Je-li však člověk ve světě, to znamená, když jsem malíř, který se má hájit před svými kolegy, tak se dostávám do souvislostí, kde musím daleko víc uplatňovat darwinovský „struggle of life“. Pakliže ne, zmizím pod koly života, smete mě vůle ke kariéře těch druhých. Jednoduše, jsem v plně konkurenční společnosti, kde platí homo homini lupus, a to je lekce pro člověka věřícího, jak v týhle dračce obstát. Plno farářů má, jak by řekli marxisté, strašné idealistické představy o člověku a jeho běžném živobytí. A zase člověk, který si pustí na tělo impulsy Písma svatého, může se dostat do vážných konfliktů uvnitř praxe vpravdě ateistického světa. To byl můj problém – říkal jsem si, že každý způsob sebeprosazování je vlastně nemravný a neodpovídá evangelijní myšlence služby. „Budiž služebník všech!“ Luther říká, že křesťan je svobodný pán všeho, a právě proto je služebník všech. To jsou krásné věci. Jak to potom ovšem vypadá ve světském konání? Ve skutečností je třeba nějakým způsobem věci absolutní na to neuplatňovat přímo, tady bych. řekl, že je opravdu nějaká Zwei Reiche Theorie. Konkrétně to dnes vidím tak, že malíř nebo literát, který si nezjednává určitou formu reklamy, prostě zajde, nikdo s ním nebude počítat, žádné „sedávej panenko v koutě, bude-li hodná najdou té“ neplatí, to je všechno blbost“ Teď ovšem jde o to – a v tom by se mohla projevit běžná etičnost, neřku-li křesťanova etičnost, že reklama jako taková není špatná, ale špatnost reklamy je v tom, že nabízí víc, než je pravda. Kdyby třeba někdo prodával ponožky a skutečně nabízel tento typ ponožek a neříkal, že jsou lepší než ty ostatní, byl by to správný způsob reklamy. Ovšem člověk hned ví, že reklama do značné míry má sama v sobě takovou vůli ke lži, že je okamžitě nějakým pomyslem. I Billy Graham, když chce kázat – neříkám, že to, co dělá, je mi dvakrát sympatické – sjednává si po americku velkou reklamu. Můžeme mu to zazlívat nebo ne? Nám je to strašné protivné, ale on by v rámci amerických způsobů nebyl vidět. V téhle relativitě se člověk učí vidět svět a jeho pohyby.

(Pokračování příště)