Zatančit příběh Milady Horákové je veliké sousto, navíc v sále Obecního domu 17. listopadu. Bohužel se i přes docela velkou plakátovou propagaci nepodařilo sál vyprodat. Spekulovat nad důvody se mi nechce, ale sama jsem ponejprv zajásala, protože toto představení Košického baletu mě zaujalo natolik, že jsem dokonce uvažovala o cestě na východ Slovenska. Přesto jsem vstupenky nakonec kupovala až v den představení, kdy dali možnost studentům a lidem s průkazem ZTP si koupit lístek za 250 Kč (jinak stála vstupenka 1000 korun). Režisér a choreograf Ondrej Šoth a autorka libreta Zuzana Mistríková se pokusili velmi citlivě promítnout příběh ženy, političky a hlavně bojovnice za svobodu. Na úvod se mezi lidi v sále vmísí pionýři a tanečníci v dobových kostýmech za doprovodu budovatelských písní. Jsme tam, mrazí to a drama začíná. Od začátku vidíme rodinu, která byla v životě Milady Horákové vždy místem nejcitlivějším. Celé představení bylo věnováno dceři Janě Kánské. Stejně jako poslední slova Milady Horákové.
Jelikož se mě odkaz Milady Horákové silně dotýká – viděla jsem a četla různá jeho zpracování – bylo pro mě představení srozumitelné. Můj patnáctiletý syn však potřeboval některá místa a scény vysvětlit. Nevadilo mi tedy ani propojení mluveným slovem, protože bez něj by ta srozumitelnost byla určitě mnohem těžší. Scéna je dost strohá a na první pohled trochu odpuzují skleněné desky na kolečkách, ale když se zapojí do děje, přestávají rušit.
Musím přiznat, že jsem se delší dobu srovnávala se scénami, kdy věznitelé ve velmi sexy kožených tanečních úborech ukazují sílu. Nakonec jsem si řekla, že to působí vlastně docela přirozeně. Nacistické trýznitele jsme byli zvyklí vídat jako lidi nesympatické, ba ošklivé, jenže ona ta zrůdnost byla v tom režimu, a často to byli lidé hezkého vzhledu, kterým někdo zatemnil mozek.
Po hudební stránce vytvořil Ondrej Šoth velmi pestrou hudební skládanku od Bacha, Wágnera přes Ježka ke Kocábovi. Nechybí ani zpívané lidové písně nebo árie z opery Rusalka. Doba, v níž žila Milada Horáková, byla podobně dramatická a hudba je rozhodně tím pojítkem se současností. Život je jen náhoda nebo Nebe na zemi působí možná vzhledem k jejímu životu lehce nepatřičně, ale režijně dobře navozuje představu klidu a milé atmosféry, kterou vystřídá teror nacistický a posléze ten komunistický. Velmi působivě vyznívá, že autoři za hlavní text vzali dopis Milady Horákové. Hlavní roli tak nemá tanečnice, ale herečka. Z představení vyzařuje obrovská síla, kterou Milada Horáková měla. Nenechala se zlomit, ačkoliv musela tušit, co ji čeká. Z představení jde číst i víra, kterou měla a která jí nedovolila režimu se podvolit.
Ona nakonec ta nenaplněnost obrovského sálu působila až mrazivě. Bylo mi to líto i proto, že inscenaci zaštítila i slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, která v lednu 2020 udělila Miladě Horákové in memoriam Řád bílého kříže 1. třídy. Režisér Ondrej Šoth v minulosti zpracoval životopis Anny Frankové a Milana Rastislava Štefánika a v Košicích odpremiéroval v září příběh o nesvobodě tanečníka Nureyeva. Připomínat si Miladu Horákovou a komunistické procesy je důležité. A divadlo nemusí být vždy jen veselé.
Ondrej Šoth, MILADA HORÁKOVÁ. Režie, choreografie, hudební dramaturgie Ondrej Šoth. Libreto Zuzana Mistríková, Ondrej Šoth, Hudba Jonatan Pastirčák, Michael Kocáb. Obrazový doprovod a další info