V hradčanské katedrále byla dána možnost reformačním církvím, aby vykonaly službu Slova a přímluvných modliteb. Právem, neboť to byla reformace, která vrátila této službě její místo a slávu.
Podává se ovšem otázka: Osvědčili jsme se v padesáti letech přísné Boží kázně, ano v hrozných jeho soudech nad zpronevěřilým lidem Smlouvy staré i nové? Svědčili jsme svobodně i mocně, že nejen církve, nýbrž celá dnešní kultura je pod hněvem a soudem? Jenom výjimečně se ozvala nedávno aspoň hodnocení věrohodná: Církev zklamala, když myslela na sebe a nebyla tu pro druhé (představený dominikánského řádu D. Duka); rozklad kultury souvisí s krizí theologie a církve, které Boží soud nad sebou zamlčují (slovenský theolog K. Nandrásky). K tomu lze jen dodat: Církev nejen zklamala, nýbrž klamala i klame národy, z křesťanství již dávno vypadlé, pokud kázala a káže evangelium všeodpouštějící lásky ve věku, kdy jediný dobrý a spravedlivý neodpouštěl, nýbrž nemilosrdně stíral, až i vyhlazoval svůj vyvolený lid Smlouvy staré i nové, který přestal být světu rosou a světlem, požehnáním. Odpuštění není tak laciné, jak jsme si donedávna představovali. Ono žádá i svědeckou krev a vymanění z pudu sebezáchovy.
A to již má co činit s novověkým pojetím služby Stolu. Současná praxe totiž spojuje tuto službu skoro napořád s vymazáním dluhů minulých, s poskvrněnou minulostí. Ne tak reformace, v níž ještě člověk zná svůj rozbitý obraz a v poníženém těle volá jeho duše po odpuštění a proměně každého dne. V čase reformačním žije křesťan z povědomí, že ten milosrdný, ale spravedlivý může jít s námi jen tak, že nám odpouští dnes a denně. Stůl Páně je však víc než jen odpuštění našich vin a pádů na pouhé společné vyznání lidské bídy a hříšnosti. Když Spasitel prohlašuje nad chlebem „to jest tělo mé, které se za vás dává“, přijímá to sbor jako zástupnou oběť i sobě uloženou; a když ve víně učí vidět svou krev, „která se za mnohé vylévá na odpuštění hříchů“, je jasné, že nejde již jen o učedníky. Jde o přípravu na dny, kdy bude konáno, až i dokonáno dílo smíření a vykoupení na místě nečistém, popravčím. K tomu cíli, aby jeho bratrstvo činilo podobně: pro druhé i za druhé aby se tu bilo s tělem, světem i peklem.
Večeře Páně byla tedy v reformaci přípravou nejen na čas našeho odchodu, nýbrž předně na Getsemane církve před koncem našeho věku, panství pekla a smrti, panství antikristova. To ještě znali husité: účast na tělu a krvi Kristově zavazuje k boji za vládu tohoto Pána nebes i země nad zotročeným člověkem. Rovněž k jisté přísaze na prapor, byť v jiné poloze než u H. Zwingliho. K čemuž patřilo srdečné: „Miluji Spasitele víc než svůj život.“
Na tuto hotovost až k poslednímu kroku je zaslíbená očista k dokonání běhu a boje. A v ní je obsažena účast na krvi smírčí oběti dokonalé, jež má moc dnes jako před věky. Tato účast je teprve splněním hlavního poslání (mise) těla Kristova na zemi do dne posledního. A pak je věrohodná i misijní zvěst, ne již levná a limonádová, z úst svědků, kteří nemilovali svůj život zapovězeně (Mt 16,25; Zj 12,11).
Snad jsme již docela nezapomněli, že svědecká krev je semenem církve. Ani slova Lutherova, že třetím znamením pravé církve je martyrium pro Jméno a učení.
Pojetí služby Stolu proto rozhodovalo nejen o kvalitě zvěstování, nýbrž i o tom, kde v oněch padesáti letech žila nevěsta Páně a kde jen své živobytí hájily náboženské společnosti.